Evangelijní text nejbližší neděle (13. v mezidobí, cykl. A - Mt 10, 37 - 42) je úryvkem z doporučení Ježíše pro své učedníky. Jde o závěr druhé z Ježíšových pěti řečí, které se nacházejí v evangeliu podle Matouše. Pán Ježíš v ní dává instrukce ohledně hlásání Božího království.
Struktura
Pro mnohé biblisty je klíčem ke struktuře Matoušova evangelia pět Ježíšových řečí. První je řeč na hoře (Mt 5 - 7); druhou je misionářská řeč (Mt 10); třetí je řeč v podobenstvích (Mt 13); čtvrtou je řeč o pravidlech společenství učedníků (Mt 18) a pátou je eschatologická řeč (Mt 23 - 25). Všechno jsou to názvy, které dali jednotlivým částem biblisté ve svých komentářích. Dnešní rozdělení Písma na kapitoly a verše je totiž až z pozdějšího období. Rozdělení na kapitoly pochází od Štěpána Langtona (1150-1228), pozdějšího arcibiskupa v Canterbury. Rozdělení na verše vyhotovil až v 16. století pařížský knihtiskař Robert Estienne (1503-1559). Matouš nikde jinde nepoužívá formuli: "
Když Ježíš dokončil tyto řeči ...", pouze na závěr pěti velkých Ježíšových řečí. Proto se zdá, že tuto formuli použil záměrně s cílem dát celému spisu jistou přehlednou strukturu.
Evangelista představil Ježíše jako učitele, jako nového Mojžíše a zákonodárce. Je zajímavé sledovat, že tyto řeči se střídají s vyprávěními o skutcích Pána Ježíše. Naplňují se tak slova evangelisty, který hovoří o Kristu, že "
zástupy žasly nad jeho učením, neboť učil jako ten, kdo má moc" (Mt 7, 28 - 29) a zároveň zástupy žasly nad jeho skutky a říkaly: "
Takového něco se ještě nikdy v Izraeli nestalo." (Mt 9, 33)
S Kristem
V dnešním úryvku od nás Boží Syn vyžaduje rozhodnutí jít s ním nebo proti němu. Ať se rozhodneme jakkoliv, vždy to s sebou přináší zisk a zároveň ztrátu.
Pán Ježíš nás ujišťuje, že kdo se rozhodne pro něj, zisky vysoko převýší ztráty. Kdo si vybral Krista a jeho evangelium jako nejvyšší hodnotu, musí počítat s tím, že může nastat situace, kdy se ocitne v bolestném rozchodu dokonce s nejbližší rodinou, ba i s obětí vlastního života.
Ježíšův učedník podle vzoru svého Mistra bere každý den svůj kříž a nese jej spolu s Ježíšem. Jsou to každodenní povinnosti, závazky, nemoci, utrpení, příkoří a pod. Rozdíl není v tom, že nevěřící nemají své kříže. Zásadní rozdíl je však v tom, že věřící člověk nese svůj kříž spolu s Kristem, nikdy ne osamoceně.
Boží vyslanci
V biblických dobách platila zásada: "
Vyslanec je na té úrovni, jako ten, který ho poslal." Proto přijmout vyslance znamenalo uctít toho, kdo jej vyslal. Na této zásadě jsou postavena slova Ježíše Krista: "
Kdo vás přijímá, přijímá mne. A kdo přijímá mne, přijímá toho, který mě poslal. Kdo přijme proroka jako proroka, dostane odměnu proroka. Kdo přijme spravedlivého jako spravedlivého, dostane odměnu jako spravedlivý." (Mt 10, 40 - 41)
Apoštolové se stali vyslanci Krista. Už samotné řecké slovo "apóstolos" znamená "posel, vyslanec". Kristus je vyslancem Otce. Kdo tedy přijímá apoštoly, přijímá samotného Pána Ježíše a v něm Boha. Když Ježíšovi učedníci zakládali první komunity křesťanů, působili v nich s autoritou toho, který je poslal - samotného Božího Syna.
V těchto společenstvích vznikaly další různé služby a úřady. Proto se v evangeliu zmiňuje prorok, spravedlivý a v listech apoštola Pavla mnohé další úřady: "
On ustanovil některé za apoštoly, jiné za proroky, jiné evangelisty, jiné za pastýře a učitele." (Ef 4, 10) Je důležité, aby v křesťanských společenstvích na to pamatovali nejen ti, kteří je přijímají, ale i ti, kteří k nim přicházejí.
Nejsme vyslanci sami sebe, nehlásáme sebe, ale toho, kdo nás poslal - Ježíše Krista.
P. Prof. František Trstenský
Převzato z
www.postoj.sk,
článek ze 26. 6. 2020 naleznete
zde
