Zamyšlení nad evangeliem 13. neděle v mezidobí- cyklus A
Ježíš řekl svým apoštolům: "Kdo miluje otce nebo matku víc nežli mne, není mě hoden; kdo miluje syna nebo dceru víc nežli mne, není mě hoden. A kdo nebere svůj kříž a nenásleduje mě, není mě hoden. Kdo nalezne svůj život, ztratí ho, kdo však ztratí svůj život pro mě, nalezne ho.
Kdo vás přijímá, mne přijímá, a kdo mne přijímá, přijímá toho, který mě poslal.
Kdo přijme proroka, že je to prorok, dostane odměnu jako prorok; kdo se ujme spravedlivého, že je to spravedlivý, dostane odměnu jako spravedlivý; kdo podá třeba jen číši studené vody jednomu z těchto nepatrných, protože je to můj učedník, amen, pravím vám: nepřijde o svou odměnu." (Mt 10,37-42 )
Ježíš připravuje učedníky na rozdělení v tom nejužším kruhu, jakým je rodina. Přitom on svým odmítnutím nejen cizoložství ale i nečistého pohledu na cizí ženu a odmítnutím tehdejší liberální praxe manželské rozluky posílil stabilitu rodiny. Zpevnil rodinu i tím, že položil dětem na srdce odpovědnost za rodiče ve dnech stáří. On sám však na sobě také ukázal, že své poslání postavil výš než rodinné vztahy. Tím je neoslabil, ba spíše naopak. Tím podtrhl, že už nic jiného než jen Boží Království, jen poslušnost Boží vůle má hodnotu vyšší.
A přece může nastat situace, kdy na Kristova učedníka přijde chvíle těžké volby. V Mojžíšově požehnání čteme o pokolení Levi, že mu byla kněžská služba nad pokrevní pouta. Těžkou volbu nemohl ušetřit prorok Eliáš svému pokračovateli Elíšovi. Nemohl ji tedy ušetřit ani Ježíš těm, které si povolal za své učedníky. Boží království si vyžaduje jednoznačné rozhodnutí a nasazení celého srdce. I v tom byl Pán Ježíš svým učedníkům vzorem. Že to může být spojeno s velkým utrpením, naznačí slovem o „kříži“ při následování Krista. Matouš tato slova Ježíšova psal už v době, kdy první křesťanské sbory již měli za sebou první zkušenosti s utrpením pro Krista. U nás dnes jen málo lidí je postaveno před tak radikální volbu. Bůh ve svém milosrdenství většinu z nás ušetří takového rozhodování. Ale kdo se na cestě víry nemusí nikdy s nikým a s ničím rozejít, ten asi sotva vstoupil na cestu následování. Kristovu učedníkovi má být jasno, kdy má mít v našem životě Boží vůle převahu nad našimi záměry a vztahy.
Řekli jsme si, že zásadní rozhodnutí pro Krista a jeho cestu může vést k nepochopení i k rozchodu s těmi nejbližšími, kteří takové rozhodnutí nedovedou pochopit. A přece platí i zkušenost, kterou vyslovil Dietrich Bonhoeffer: Každý vstupuje do následování sám, ale nikdo v něm nezůstane sám. Slyšeli jsme z prvního čtení, že starozákonní prorok Elíša okoušel pohostinství u ženy v Šunemu, neboť ona v něm poznala „svatého muže“. Podobné přijeti čeká Kristovy učedníky. Vždyť i pro jejich Mistra a Pána, který neměl kde hlavu složit hlavu, našel se otevřený dům v Kafarnaum, jež se stalo „jeho městem“, nebo v Betánii u Jeruzaléma.
Ježíš byl nejen odmítán, ale vděčně přijímán. Tu zkušenost učiní i jeho učedníci. Jejich poslání bude pokračováním Ježíšova poslání. Bůh je přítomen v těch, kdo o něm přinášejí zprávu. To je řečeno k povzbuzení těm, kdo nesli a nesou svědectví o Kristu. Jejich cesta za lidmi připraví lidem možnost setkat se se svědectvím o Ježíši a tak přijmout Ježíše. Kdo jej tako přijímá, přijímá Boha, který jej poslal. Takového čeká odměna, jako Bůh odměnil Abraháma, když přijal trojici poutníků a v nich samého Hospodina.
Za výrokem o přijetí „proroka“ a „spravedlivého“ se skrývají nejen proroci a spravedliví Staré smlouvy, ale i zkušenost rané církve, v níž „proroci“budou chudí putující kazatelé nového Izraele a „spravedliví“ oni členové mladých křesťanských sborů, kteří trpí pro věrnost Kristu a pro jeho spravedlnost, a proto jsou stále na útěku.
Ale v církvi nebyli a nejsou všichni „proroky“, kteří zvěstují Boží slovo, ani nejsou všichni takto „spravedliví“, kteří jdou cestou utrpení pro Krista. Ne všichni nesou poselství a ne všichni jsou nositeli „Kristových utrpení“. V církvi byli a jsou i drobní bezejmenní, kteří svým pohostinstvím, ba i tou „číší studené vody“ podpírají ty, kdo přijali břímě odpovědnosti za šíření evangelia a za konání spravedlnosti. A tak Ježíšova veliká řeč o poslání učedníků a Kristových svědků v závěru klade důraz nejen na statečné vyznavače a svědky, ale všímá si i prostých lidí, kteří ty velké podpírají. Kristus a jeho církev budou vždy potřebovat nejen velké kazatele, moudré učitele, obětavé pastýře, ale i ty nenápadné a přehlížené bratry a sestry, kteří svou obětavou a často neviditelnou láskou vytvářejí realitu nového společenství.
V Božích očích má jejich láska stejnou hodnotu jako ony obdivované výkony velkých svědků víry. To potvrzuje i Ježíšovo podobenství o posledním soudu.
