Zamyšlení nad evangeliem 12. neděle v mezidobí- cyklus A
Ježíš řekl svým apoštolům: "Nebojte se lidí. Nic není tak tajného, že by to nebylo odhaleno, a nic skrytého, že by to nebylo poznáno. Co vám říkám ve tmě, povězte na světle, a co se vám šeptá do ucha, hlásejte ze střech!
A nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo - duši zabít nemohou. Spíše se bojte toho, který může zahubit v pekle duši i tělo. Copak se neprodávají dva vrabci za halíř? A ani jeden z nich nespadne na zem bez vědomí vašeho Otce. U vás však jsou spočítány i všechny vlasy na hlavě. Nebojte se tedy: Máte větší cenu než všichni vrabci.
Ke každému, kdo se ke mně přizná před lidmi, i já se přiznám před svým Otcem v nebi; ale každého, kdo mě před lidmi zapře, zapřu i já před svým Otcem v nebi." (Mt 10,26-33)
Strach, obavy a úzkosti patří k našemu životu tak jako obličej k hlavě. Tok všech možných starostí, co bude a jak bude, nám komplikují život. V žádném případě se s tím nesmiřujeme. Ba právě naopak. Čím více na nás tíha života doléhá, tím větší touha v srdci po osvobození roste. Navíc máme naději a žádný strach ani úzkost ji nemůže zničit. Bůh o nás ví.
Jsem vděčný, že o tom dnes mluví sám Pán. Třikrát nás ujišťuje, abychom se nebáli. Hlavně se nemáme bát lidí, kteří se na nás dívají skrz prsty. To, že vyznáváme Kristovo jméno, nás ze světa nediskvalifikuje, spíše nás to ještě více motivuje, abychom tvář světa zlepšili.
Že narazíme na překážky a nepochopení, to patří k věci. Jít proti proudu doby, být čistý, přímý a snad i říci pravdu padni, komu padni, jít s nadějí proti vší beznaději, být poctivý a dobrý, i když se to zrovna nenosí, to vyžaduje velkou porci odvahy.
Jsme-li v tom sami, časem nám dojde dech. Ale pokud v tom budeme s Bohem, s ním půjdeme navzdory neúspěchu a vytrváme, splníme své poslání. Netřeba se bát, Pán o nás ví a nás si cení. Přirovnání o množství vrabců, která se prodá za haléř, nás může ještě více uklidnit. Ví dokonce o každém vlase na naší hlavě, má je i spočítány, a když jediný spadne na zem, je to Boží pozornost k nám.
Je jako přítel, který zná… Vzdálený, a přitom tolik blízký. Ví o posledním atomu na periferii vesmíru. Je silný, že se může nechat pohnout hlasem ubožáka. Je tak blízký, že umí být něžně ustaraný o osud nás všech, je živý, že má z návratu člověka radost…
A v tom je naše naděje. Ta neklame. Díky za ni! Je silným důvodem k tomu, proč se nebojím.
