Proč katolická církev nenávidí homosexuály?“ Možná jste si sami položili stejnou otázku. Jako katolický kněz jsem ji samozřejmě slyšel už mnohokrát. Teď bych o tom chtěl promluvit. Nejprve mi dovolte lehce pozměnit otázku.
Protože si rozhodně nemyslím, že by Katolická církev kohokoli nenáviděla, myslím si, že lepší otázka by byla:
„Proč se zdá, že katolická církev nenávidí homosexuály?“ Proč mnozí vnímají propast hlubší než Grand Canyon mezi katolíky a lidmi, kteří se považují za homosexuály?
Mým cílem není v úplnosti prezentovat postoj církve k homosexuální náklonnosti či chování. Místo toho mám dva skromnější cíle.
Zaprvé bych chtěl dokázat, že není možné, aby katolická církev někoho nenáviděla.
Zadruhé bych chtěl uvést důvod, proč si tolik lidí myslí, že to dělá.
Nesouhlas není nenávist
Zaprvé, základní fakt.
Katolická církev je domovem hříšníků, každého z nás. Nikdo není mimo sféru její péče a zájmu. Každý, kdo jedná s lidmi s homosexuální orientací s opovržením či nespravedlivou diskriminací, se tím sám odchýlil od katolické víry. Církev odmítá nenávist ve všech jejích podobách.
Věříme, že každá lidská bytost je znamením a plodem Boží lásky a že stojí za nekonečně drahocennou Kristovu krev. Každá lidská bytost bez výjimky je povolána ke svatosti, aby mohla navždy přebývat v nebi. Pro církev je doslova nemožné někoho nenávidět.
Domnívám se, že lidé obvykle větou „
Proč katolická církev nenávidí homosexuály?“ myslí to, že církev nesouhlasí s těmi, kdo schvalují homosexuální chování. Je pravda, že
dnes existuje obrovský společenský tlak na normalizaci homosexuálních vztahů a že církev tomuto tlaku nepodlehla. To je pro některé lidi pochopitelně zneklidňující.
Z toho však jednoduše nevyplývá, že katolíci nenávidí ty, kdo se identifikují jako homosexuálové.
Každý koneckonců dělá úsudky o lidském chování. Jako příklad, který se netýká naší současné diskuze, uvedu fakt, že většina lidí by neschvalovala jednání muže, který podvede svou manželku a opustí své děti. To neznamená, že ti z nás, kteří mají námitky proti tomuto chování, ho nenávidí; znamená to, že jsme přesvědčeni o růstu v lidskosti, který bereme vážně. Znamená to, že máme starost o opuštěnou manželku a děti. Znamená to také, že máme starost o podvádějícího manžela; znamená to, že si přejeme spatřit jeho srdce obrácené.
To byl silný příklad pro ilustraci pointy. Je to však pointa, která se v diskuzích až příliš často ztrácí: totiž že všichni máme přesvědčení o lidském chování, což znamená, že pokud to myslíme vážně a máme starost o druhé lidi, některé činy neschvalujeme.
Když z katolického hlediska nesouhlasíme s normalizací homosexuality, nejedná se o nenávist, ale vlastně o lásku – podle toho, jak vidíme svět. Ať už s tímto názorem někdo souhlasí či nesouhlasí, jedná se o učení založené na lásce. Ve skutečnosti může být vzhledem k tvrdému potlačování ze strany většinové kultury dokonce hrdinsky milující.
Dva pohledy na svět
Tak proč tak prudké spory? Proč se církevní učení jeví tolika lidem jako kruté a netolerantní? Proč se církev stará o to, co dělají lidé se svými vlastními těly v soukromí svých domovů? Proč se v našich rozhovorech úplně míjíme?
Myslím si, že je to otázka dvou různých pohledů na svět. A zatímco zkoumání těchto dvou světonázorů nesnižuje propast mezi námi, myslím si, že jejich definice přispěje k většímu vzájemnému porozumění.
Porozumět perspektivě někoho jiného není totéž, jako ji přijmout.
Věřím však, že to snižuje úroveň decibelů v těchto druzích rozhovorů. Když uznáme, jakkoli zdráhavě, že někdo může přistupovat k citlivému a osobnímu problému z úplně jiného úhlu a činit tak v dobré víře, posunuli jsme se blíže k lidštějšímu a ohleduplnějšímu dialogu.
Jaké jsou tedy tyto dva kontrastní pohledy na svět?
Povahy věcí
Vezměme si například něco tak základního, jako co jsou to věci.
V tradičním nebo „klasickém“ pohledu na svět mají věci svou povahu, která je definuje. Strom není strom, protože jsme ho tak definovali; je to strom, protože je to, co je. Byl by to strom, i kdyby tam nebyli žádní lidé, kteří by ho mohli vidět, zkoumat a označit.
Naproti tomu
v sekulárním pohledu na svět jsou povahy věcí spíše tekuté. Věci
jsou proměnlivější, tvárnější a podléhají naší kontrole. Technologický pokrok dodal tomuto světskému myšlení váhu. Můžeme si zkusit nasadit brýle a vstoupit do „alternativní reality“. Je strom opravdu jen strom, když v alternativní virtuální realitě mohou stromy chodit a mluvit?
Další příklad: vědci právě vytvořili křížence člověka a prasete. Co nám to říká o povaze lidí a prasat?
Třetí příklad: ve výnosu z roku 1993 definuje Nejvyšší soud „právo definovat vlastní pojetí existence, smyslu, vesmíru a tajemství lidského života“.
Vzhledem k tomuto prostředí není divu, že někteří pozorovatelé označují naši dobu za "tekutou“, za věk rozšířené proměnlivosti.
Klasický pohled na povahu věcí znamená, že my, katolíci,
vidíme ve stvoření
účel. Vidíme, že povahy věcí mají vnitřní pevnost. Vraťme se k lidské sexualitě.
Z našeho pohledu má sex povahu, konečnost, základní důvod své existence, který by měl být respektován: plodit děti. Homosexuální skutky nelze sladit s vnitřní racionalitou sexuální lásky. (Mimochodem, to také vysvětluje, proč bychom neměli provozovat žádné sexuální skutky mimo manželství, jako je cizoložství, předmanželský sex a masturbace.)
Také manželství má svou povahu. Jde o spojení muže a ženy v exkluzivním a věrném vztahu, jehož cílem je plození a výchova dětí. Podle našeho názoru nemůže žádná vláda změnit definici manželství o nic více, než by mohla změnit povahu stromu.
Tento přístup k lidské přirozenosti mimochodem také vysvětluje, proč
katolíci nemohou akceptovat to, že by identitu člověka určovaly sexuální náklonnosti. Pro nás je nazvat člověka „homosexuálem“ příliš redukující. Nejsme definováni svou sexuální náklonností, ale spíše svou obecnou lidskostí. Katolíci vidí, že dnes tak běžná sexuální stádnost nejen škodí lidskému společenství, ale také omezuje jednotlivé osoby. Lidská bytost je něco mnohem hlubšího a bohatšího a vznešenějšího, než samotné její sexuální náklonnosti.
Uvědomuji si, že světonázor vycházející z katolické víry je v rozporu s tím, který chápe lidské bytosti, sexualitu a manželství proměnlivěji. Když pochopíme tento rozdíl, neznamená to, že se naše názory na homosexualitu změní, ale může nám to pomoci vidět druhou stranu ve
více respektujícím světle.
Štěstí
Další, mnohem více odhalující rozdíl mezi těmito dvěma světonázory, je jejich kontrastní pohled na lidské štěstí.
V klasickém pohledu na svět dojde člověk štěstí naplněním své přirozenosti ve formě ctnostného života. Pro křesťana to znamená milovat Boha a milovat svého bližního.
Opakem štěstí, největším zlem, je narušení naší přirozenosti – to jest hřích.
Naproti tomu
v sekulárním pohledu na svět je štěstí bezprostřednějším pojmem, obvykle definovaným jako opodstatněná a intelektuální radost. Jeho opakem, největší zlem, je tedy utrpení.
Kolik neshod v morálních soudech pochází z tohoto jediného rozdílu!
Pokud věřím, že nejhorším zlem je hřích, a vy zase, že utrpení, pravděpodobně přijdeme k velmi odlišným závěrům ohledně všeho, od půstu až po asistovanou sebevraždu.
Štěstí je bod, v němž se tyto dva světonázory nejzřetelněji liší, alespoň
v záležitostech sexu. Sexuální chování zjevně přináší spoustu potěšení.
Pokud je potěšení měřítkem štěstí, pak bude mít člověk jen málo, pokud vůbec nějaké pochybnosti, jestli má nebo nemá provozovat sex.
Pokud na druhou stranu znamená štěstí naplnění naší přirozenosti, pak jsou sexuální skutky
brány s větší morální vahou. Emoce mohou být silné a může se jednoduše „zdát
správné“ provozovat sexuální chování mimo manželství – ale z katolického hlediska nás to doopravdy nenaplňuje, nevede k našemu růstu ve ctnosti, svatosti či štěstí.
To je případ homosexuálních skutků.
Tento odlišný pohled na svět více než kterýkoli jiný vysvětluje širokou propast, která odděluje katolíky od sekulárních myslitelů ve věcech sexuální morálky.
Církevní učení je znamením lásky
Je třeba zopakovat, že pochopení perspektivy druhého člověka neznamená, že ji přijmeme. Očekávám, že nic z toho nepřesvědčí toho, kdo nesouhlasí s katolickou církví, aby změnil názor. V této záležitosti je toho ještě mnoho co říci. Doufám však, že to ukazuje, že naše záměry
nejsou zlověstné.
Ve skutečnosti by v současné vysoce sekularizované společnosti bylo mnohem jednodušší přizpůsobit se širokému přijetí, dokonce i oslavě homosexuálního životního stylu. Doufám však, že i naši nejsilnější oponenti dokážou uznat skutečnost, že katolíci, kteří to odmítají, tak
nečiní z nenávisti nebo bigotnosti. Měli by uznat, že náš morální postoj má ve skutečnosti původ v pravé (i když vnímané jako pomýlené) lásce. Je třeba, aby byli katolíci souzeni podle svých vlastních standardů, nikoli podle těch světských.
Penn Jillette, známý iluzionista, herec a spisovatel, jednou pronesl podobnou poznámku. Ačkoli je ateista, prohlásil, že nerespektuje křesťany, kteří se nesnaží obrátit druhé na svou víru.
„Vůbec je nerespektuji,“
trvá na svém Jillette.
„Pokud si myslíte, že existuje nebe a peklo,
a lidé by mohli přijít do pekla
nebo přijít o věčný život,
ale myslíte si,
že opravdu nestojí za to jim to říkat,
protože by to bylo společensky nevhodné...
jak moc musíte někoho nenávidět,
když ho neobracíte na víru?
Jak moc musíte někoho nenávidět,
abyste věřili,
že je možný věčný život,
a neřekli mu to?“
Jillette se, pokud vím, stále označuje za ateistu. Je však schopen vidět věci z jiného úhlu pohledu a jeho závěr je stejně rozumný jako překvapující. Je schopen vidět, že
křesťané, kteří usilují o obrácení druhých, nejsou kritičtí a netolerantní, ale ve skutečnosti jsou mnohem více milující
než jejich bázlivější souvěrci. Právě tato schopnost vidět svět očima druhého je dnes tolik potřebná.
Mimochodem,
věřím, že klasický pohled na svět není jen pravdivý, ale také mnohem přesvědčivější a krásnější způsob, jakým nahlížet na svět. Povznáší lidskou osobu a podporuje hlubokou úctu k lidskému tělu a lidské sexualitě. Podporuje hlubokou důstojnost každé lidské bytosti od početí po přirozenou smrt. Podporuje rodinné prostředí, které poskytuje nejlepší podmínky pro štěstí a růst dětí.
Nabízí cestu ven pro osoby se stejnopohlavní náklonností, které se cítí ztracené v definování sebe sama svou sexualitou podle neúprosné logiky naší hypersexualizované kultury. Poskytuje koherentní vysvětlení hlubokého pocitu odcizení, deprese a narušení, které dnes zažívá tolik mladých (a nejen mladých) lidí, žijících v ničivých následcích sexuální revoluce.
Je to radostné potvrzení skutečnosti a štěstí, které je hluboce zakořeněno v naší společné lidské přirozenosti.
Katolický postoj k homosexuálnímu chování je opodstatněný, koherentní a míněný v dobré víře. Ve skutečnosti má svůj původ v hluboké lásce a soucitu. Církev učí, že každá lidská bytost má jedinečnou a vrozenou důstojnost. Jsme povoláni stát se Božími syny a dcerami a skutečnými světci. Církevní učení o homosexuálním chování není podle jejích vlastních standardů zaměřené na nic jiného, než na podporu této důstojnosti.
A to je tak vzdálené od nenávisti, jak jen může být.
P. Carter Griffin ,br>
Přeložila Michaela Vošvrdová
P. Carter Griffin
kněz washingtonské arcidiecéze a rektor semináře sv. Jana Pavla II., autor knihy
Proč celibát: vrátit kněžím otcovství
Převzato z
MONITOR č. 10; 17. 5. 2020; str. 12 - 14
https://rcmonitor.cz/download/MONITOR-2020-10.pdf,
