Evangelijní úryvek slavnosti Najvětějšího Srdce Ježíšova (Mt 11, 25 - 30) nabízí Ježíšova slova o tichém a pokorném srdci.
Z úst Pána Ježíše jsme zvyklí při oslovení Boha slyšet slova "Otče", resp. "Otče můj". Ve všech evangeliích pouze v tomto úryvku najdeme slavnostní oslovení kombinované ze dvou titulů: "Otče" a "Pane nebe i země".
Otec a Pán
Ježíšův vztah s nebeským Otcem je originální a neopakovatelný, protože je to vztah Božího Syna a Boha Otce. Pro Ježíše je vztah s Bohem důvěrným hlubokým vztahem. Je to vztah s Otcem. Pán Ježíš v dnešním úryvku na to klade zvláštní důraz: "
Můj Otec mi odevzdal všechno. A nikdo nezná Syna než Otec, ani Otce nezná nikdo než Syn a ten, komu to Syn chtěl zjevit." (Mt 11 27)
Tento postoj chce Kristus odevzdat i nám. On touží, aby jeho Otec byl i naším Otcem, abychom i my prožívali víru jako trvalý a pravidelný vztah s Otcem. Jméno Boha je Otec. Jméno člověka je Boží dítě. Člověk se může na něj obrátit jako syn a dcera. Jde o jedinečnost, kterou ohlašuje křesťanská víra.
V Ježíši Kristu se nám Bůh přibližuje jako milující, milosrdný Otec.
Oslovením "Pán nebe i země" Ježíš připomíná úvodní kapitoly starozákonní knihy Genesis, ve které je Bůh popsán jako Stvořitel nebe i země. Tento titul označuje Boží vznešenost a svatost. Ano, Bůh je naším Otcem, ale zároveň je nad všechno, je vznešený, není jedním z nás. Kdybychom řekli jen "Pán nebe i země", člověk by se Boha bál. Kdybychom řekli jen "Otče", člověk by zapomněl, že mluví s Bohem.
Moudří před Bohem
Poznat stvořitelské plány člověk nedokáže vlastními silami. Může je poznat jen ten, komu to Bůh zjeví. Nejsou to učení a rozumní podle kritérií tohoto světa, ale jen maličcí. Tímto výrazem nejde o označení nějaké věkové kategorie, např. dětí. Odpověď dává Kniha přísloví, v níž se píše: "
Počátek moudrosti je bázeň před Pánem." (Př 9, 10)
Maličkými jsou ti, kteří nepodlehli klamu soběstačnosti, ale kteří jsou otevření pro Boha. Jsou to lidé, kteří se před Bohem nechlubí svými výkony, že nejsou majiteli tohoto světa, ale že nad nimi stojí skutečný a jediný Pán. Jsou to všichni, kteří vyznávají, že
potřebují Boha a vytvářejí mu prostor ve svém životě.
Slova Pána Ježíše nacházejí výstižné vysvětlení v nauce apoštola Pavla v prvním listě Korinťanům: "
Pohleďte, bratří, koho si Bůh povolává: Není mezi vámi mnoho moudrých podle lidského soudu, ani mnoho mocných, ani mnoho urozených; ale co je světu bláznovstvím, to vyvolil Bůh, aby zahanbil moudré, a co je slabé, vyvolil Bůh, aby zahanbil silné; neurozené v očích světa a opovržené Bůh vyvolil, ano, vyvolil to, co není, aby to, co jest, obrátil v nic – aby se tak žádný člověk nemohl vychloubat před Bohem. Vy však jste z Boží moci v Kristu Ježíši; on se nám stal moudrostí od Boha, spravedlností, posvěcením a vykoupením, jak je psáno: ‚Kdo se chlubí, ať se chlubí v Pánu.‘ (1,26-31)
ZJEVENÍ
Ve slovech Pána Ježíše, který velebí Otce za to, že zjevil maličkým skryté věci (srov. Mt 11, 25), je u slovesa "zjevit" použito řecké sloveso "apokalýpto". Není to zjevení ve smyslu setkání, jaké měl například apoštol Pavel, kterému se zjevil Kristus na cestě do Damašku, ale jde o zjevení na způsob odhalení. Je to hledání smyslu toho, co se děje, na co se právě díváme. Prosme si o dar Boží moudrosti, abychom situace, které žijeme, dokázali vnímat pohledem Božího Syna.
Tichý Ježíš
Ve Starém zákoně nacházíme vyjádření o Mojžíšovi: "
Mojžíš byl velmi tichý muž, (tišší) než všichni ostatní lidé na světě." (Nm 12,3) Tento postoj nacházíme v samotném Kristu, jehož evangelista Matouš klade za vzor tichosti: "
Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem; a najdete odpočinek pro svou duši." (Mt 11, 29) Ježíš není tvrdým a pyšným učitelem, ale pokorným a mírným.
Ježíšova tichost a mírnost charakterizuje jeho přístup k nestálým lidem.
Je trpělivý, laskavý, odpouštějící, ale také spravedlivý a vyžadující pokání a nápravu. Tichost jde ruku v ruce s pokorou. Kristus se rozhodl jít cestou pokory z lásky k lidem a zve i své následovníky, aby se chovali stejně.
Nádherný vzor Kristovy tichosti nacházíme v okamžiku, kdy slavnostně vstupuje do Jeruzaléma na oslátku, což liturgicky slavíme zvláště na Květnou neděli. Tehdy Matouš připomene čtenářům citát proroka Zachariáše: "
Povězte dceři siónské: Hle, tvůj král přichází k tobě, tichý, sedící na oslici, na oslátku, mláděti tažného zvířete." (Mt 21,5) To je to panování, které Ježíš přináší, ve kterém není násilí, hněvu nebo msty. To je odkaz Pána Ježíše z kříže, jeho milujícího srdce, které si dnešní slavností zvlášť připomínáme. Pro nás je to výzva nově přemýšlet, jakého krále a království přináší Ježíšovo evangelium. Nejde tu o moc, která chce druhého ovládnout nebo zotročit, a přece kolik hysterie vzniká ve společnosti, když se apeluje na křesťanské hodnoty.
P. Prof. František Trstenský
Převzato z
www.postoj.sk,
článek ze 18. 6. 2020 naleznete
zde
