Představujeme 28 vlastností (ctností), kterými je budován dobrý lidský charakter, jak je přednášel pro mladé v Univerzitním pastoračním centru v Bratislavě P. Milan Bubák SVD.
Jardin des Plantes je jedním z krásných pařížských parků. Nachází se na levém břehu Seiny a pařížané ho mají velmi rádi.
Kdo se tam rozhodne jít, má si určitě z čeho vybrat: může se projít mezi exotickými stromy, může navštívit muzeum historie přírody, zoologickou zahradu, nebo se může zadívat na to množství lidí, kteří se sem podobně vybrali strávit příjemné odpoledne jako on.
Člověk si zde uvědomí, že svět je krásný, a že on je - alespoň na krátký okamžik - živý a svobodný od úzkostí těžce zmítaného světa.
Jacques Maritain a jeho přítelkyně Raissa Oumansov tam chodili často. Park byl pro ně kouzelným místem, kde dokázali perfektně relaxovat. Jednoho dne, jak tak kráčeli přes Jardin des Plantes, je však pronikla jiná nálada, než jakou obvykle měli.
Tito dva mladí lidé byli již několik let studenty Sorbonny a nyní hovořili o tom, jaký dopad na ně mají jejich studia.
Závěr, ke kterému došli, byl velmi pochmurný - začali v sobě cítit něco mnohem horšího než jen neštěstí. Relativismus vědců a skepticismus filozofů je přivedl k „hluboké úzkosti srdce", kterou už nebyli schopni nést.
Jacques nebyl stoupencem žádného konkrétního náboženského přesvědčení. Raissa se však na rozdíl od něj pokládala vysloveně za ateistku. Metafyzická úzkost, kterou toho dne cítili, se nedala popsat.
O několik let později ji Raissa ve svých vzpomínkách popsala takto:
„Je pravdou, že jsem zažila už množství utrpení, množství bolestí, často velkých bolestí. Avšak tak konkrétní úzkost jsem od té doby už nikdy nezažila. Přesto si na ni stále pamatuji velmi dobře. Člověk nemůže zapomenout na bránu do pekla."
Co to bylo, co je tak velmi rozrušilo? Byla to jakási podvědomá důstojnost jejich mysli, která se bouřila - mocně a bolestně - při myšlence, že by neexistovalo světlo, které by člověku pomohlo najít smysl lidské existence.
Hluboce pohrdali tzv. „pseudointeligencí", která byla schopna poznat všechno možné, jen ne pravdu. Jaký smysl má filozofie, pokud nemá ani lásku ani moudrost (zde odkaz na dvě slova, ze kterých se termín filozofie skládá:
file = milovat;
sofia = moudrost) - a pokud nemá nic do činění se životem? Jedna věc je žít nešťastný život. To se ještě dá snést. Ale
žít absurdní život, to je nesnesitelná potupa naší hluboce zakořeněné potřeby znát smysl.
Začali uvažovat o scénáři, podle něhož by od této chvíle mohli žít svůj život. Jenže tento scénář hned také zavrhli. Byl to scénář života předsudků a podvodu, hádání se o smyslu existence nebo tváření se, že vlastně na tom, jaký smysl má existence vlastně ani nezáleží.
Byli lidmi, kteří nebyli schopni být povrchními nebo pokryteckými. Jejich vnitřní cit pro osobní integritu od nich se silnou naléhavostí žádal, aby byli jedno v mysli i srdci, v myšlení a skutcích - v tom, čím jsou a v tom, co by jim mohlo poskytnout jakýsi pocit hrdosti.
Oba došli k závěru, že život v ubohém, zatemněném světě relativismu a skepticismu není hodný žití. A tak se rozhodli pro experiment.
Během následujících let udělají vše co jen mohou pro to, aby našli prostředky, jejichž pomocí by se dala poznat pravda. Pokud jim jejich experiment nevyjde, spáchají sebevraždu.
„Pokud není možné žít podle pravdy", píše Raissa,
„řekli jsme si, že chceme zemřít na základě aktu svobodného rozhodnutí."
Raději se rozhodli žít s integritou, než pokračovat dále v životě, kde do sebe věci nezapadaly, čmíž by se vlastně rozhodli pro existenci, která by byla marná a bezcílná.
Jak Raissa pokračuje:
„Mohli jsme prodloužit kredit své existenci tak, že bychom se na ni rozhodli dívat jako na experiment, který jdeme provést v naději, že naší spalující touze se smysl života jednoho dne odhalí sám, a že nově objevené hodnoty se postaví před nás tak jasně, že si hned získají naši loajalitu - a že nás tak vysvobodí z noční můry tohoto zbytečného a zlověstného světa."
A bylo to právě v tomto okamžiku, kdy je Boží milosrdenství zavedlo k Henrimu Bergson. Bergsonova filozofie a jeho přednášky na College de France, které Jacques a Raissa navštěvovali, jim pomohly najít světlo rozumu, které tak velmi hledali.
Bergson jim vysvětlil, jak je lidská mysl schopna za pomoci intuice uchopit, co je skutečné. To byl začátek odpovědi, kterou tito dva mladí studenti hledali. Kredit, který prodloužili lidské existenci jim začal platit vysoké dividendy (podíly).
Jacque a Raissa se civilně vzali v roce 1904. Hned na to se začali setkávat se spoustou význačných přátel, zvláště s León-a Bloy, který se sám sebe nazýval poutníkům „poutníkem Absolutna".
Za pomoci inspirace a myšlenek těchto svých nových přátel se postupně začali ubírat cestou směrem ke katolicismu. Byli pokřtěni 11. června 1906. Bloy a jeho manželka byli jejich kmotry.
O tři roky Raissa uvedla svého manžela do Theologické Sumy od Tomáše Akvinského. Jeho reakce byla okamžitá a vášnivá. Přestože Bergson pomohl Maritainovům překonat vědecký relativismus a filozofický skepticismus, skutečně dopředu v jejich intelektuálním hledání je posunul až sv. Tomáš Akvinský.
Směr jejich života byl nastolen. Jacques se za pomoci své manželky stal největším zastáncem a šiřitelem myšlenek Tomáše Akvinského v 20. století. Napsal více než padesát filozofických děl.
Pavel VI. ho nazval „můj učitel" a „světec". Jistý autor ho nazval „nejkrásnějším příkladem intelektuální charity (lásky), jaký kdy v našem století poznal".
Raissa kromě svých básní a dvousvazkových pamětí napsala i jiná díla, například život sv. Tomáše Akvinského. Po její smrti v roce 1960 vstoupil Jacquesdo komunity Malých bratrů Ježíšových v Toulusse.
Tam se jednomu příteli svěřil, že
bez Raissy by se možná stal v tomto životě úspěšným, ale ne šťastným . Sliby skládal v roce 1961. Zemřel o 4 roky později ve věku 91 let.
Komentář
Odvaha je ctnost, která člověka chrání, aby se nerozpadl. Integrita mu brání, aby se nerozbil na kousky. Maritainovi toužili po integraci svého vnějšího života se svými vnitřními přesvědčeními. Byly hnáni neoblomnou touhou po sjednocené osobnosti.
Celistvost osobnosti je neustále vystavována nebezpečí dezintegrace, rozkladu do vzájemně neslučitelných částí. Hlava a srdce, realita a obraz, mé soukromé já a moje já, jak ho žiji na veřejnosti, se dost často dostávají do podivného vztahu.
Velmi silně do tohoto procesu dezintegrace přispívají specializace a byrokracie. Politika je další oblastí, která člověka, který touží po zachování si osobní integrity staví před obrovskou výzvu. Jsou témata, kde se politici postaví při veřejné prezentaci na zcela jinou pozici, než jakou zastávají ve svém osobním životě.
Věci, které ohrožují naši integritu najdeme však všude. Spisovatel Kurt Vonnegut ve svém románu
Mother Night píše o schizofrenii, která pod vedením nacionálních socialistů bujela v nacistickém Německu.
Typický občan Německa té doby byl doma dobrým otcem a manželem, ale v práci oddaným zastáncem globální agrese. Koncept „dvojitého rozmýšlení" od George Orwella vysvětluje, jak je jistou formou totality režim schopen dobře ovládat lidi, pokud občané nepochopí význam osobní integrity nebo pokud snahu o osobní integritu nepostaví ve svém životě na čestné místo.
Autor
Ignazio Silone píše o soudci, který svůj profesní život oddělil od svého osobního já tak dokonale, že byl schopen prohlásit jistou chudou švadlenu, kterou brutálně pokousal pes vinnou, protože ho prý sama k tomu vyprovokovala.
Přestože byl vnitřně přesvědčen, že tato zraněná žena byla nevinná, neměl ani nejmenšího zájmu, aby vynesl na světlo všechny potřebné skutečnosti, které by čin objasnily v jeho skutečné pravdivosti.
A ve snaze vyhnout se tomu, aby jeho osobní poznání ovlivnilo jeho profesionální povinnost, nechal odvíjet ženinu obhajobu tak uboze, že vznesené evidence a svědectví mu pak umožnily vynést rozsudek, o kterém jasně věděl, že je nespravedlivý.
Ve vydání novin Financial Post ze dne 7. ledna 1994 redaktor Erik Larson píše o jistém vydavatelství, které vydává knihy, jež poskytují čtenářům návody na věci jako například, jak vyrábět bomby a jak zabíjet lidi.
Tyto knihy policie a tajná služba dobře zná, protože je našla v knihovnách sériových zabijáků a bombových útočníků. Katalog vydavatelství obsahuje například tituly:
21 Techniques of Silent Killing (21 technik tichého zabíjení);
Hit Man: A Technical Manual for Indipendent Contractors (Sraz člověka: Technická příručka pro nájemné vrahy) a
Homemade C-4 (Podomácku vyrobený C-4) - příručka jak vyrábět silné exploze.
Obhajoba vlastníka vydavatelství, který se snažil ospravedlnit své počínání, se kterým byl konfrontován, je příkladem roztříštěnosti osoby:
„Jako člověk cítím lítost nad těmi, kterým bude způsobeno osobní utrpení. Ale jako vydavatel a pragmatik necítím absolutně žádnou odpovědnost za zneužití poskytnutých informací ".
Hlavní nebezpečí, které stojí před vnitřně rozdělenou osobou je to, že ani ona sama nebude po čase vědět, kým je. Ilustrativní vysvětlení tohoto problému poskytuje Kierkegaard:
Jistý sedlák náhodou vydělal hodně peněz. Rozhodl se, že si jde dopřát nějaké libůstky, na které dosud neměl.
Když se večer vracel domů v silně podroušeném stavu, lehl si doprostřed cesty a tvrdě usnul. Vzbudil ho přibližující se vůz.
Podíval se na své nohy, ale nezdálo se mu, že jsou to jeho nohy, neboť své nohy neviděl nikdy oděné do takových pěkných kalhot. Vozkovi řekl:
„Pokračuj v jízdě, to nejsou moje nohy."
K tomu Nathaniel Hawthorne poznamenává:
„Žádný člověk si nemůže natrvalo oblékat jednu tvář v soukromí - pro sebe sama, a druhou na veřejnosti, aniž by v konečném důsledku neupadl do totálního zmatku ohledně toho, kým ve skutečnosti vlastně je."
Důležitost osobní integrity je oblíbeným tématem existenciálních filozofů. Slovo, které často používají k popisu tohoto stavu je „autentičnost". Trvají na tom, že člověk by měl být sám sebou a ne rozdělen na do sebe nezapadající části: jedna sloužící jemu samému a druhá masám.
Jednou z příčin, proč lidé ztrácejí osobní integritu, je zbabělost. Strach před veřejným míněním nebo před tím, co si o něm pomyslí například šéf, vede k tomu, že si vytvoří nepravdivou prezentaci (podobu) sebe sama.
Důsledkem je, že pro sebe sama se stanou jednou věcí a pro ty, kterých se bojí druhou. Přesně toto mají na mysli existencionalisté, když mluví o „neautentičnosti".
Paul Tillich ve svém klasickém díle
The Courage to Be (Odvaha být) diskutuje o tom, jak je pro člověka fundamentálně důležité udržet si osobní integritu tím, že bude stát pevně - že se nevzdá osobní integrity - ve chvílích, kdy pro něj bude velkým pokušením stát se něčím méně, než uceleným celkem.
Dalším faktorem při ztrátě integrity je pýcha. Člověk se snaží vytvořit dojem, že je lepším, než ve skutečnosti je. Tato neřest se běžně nazývá pokrytectví.
Pokrytec má obyčejně skromné cíle a je spokojený, když o něm lidé smýšlejí v lichotivých termínech.
Je méně nebezpečným například srdce svůdce (což je další projev dezintegrity), který předstírá, že je dobrý a takto láká do nebezpečí.
Svůdce je nositelem znásobení neřesti zloby.
Archetypálním modelem zločinného srdce (svůdce) je ďábel. Ten se odívá do ovčího roucha, jak říká Shakespeare:
„Ďábel může citovat Bibli pro své cíle, je špatnou duší která může vydávat svaté svědectví. Je to zloduch s usměvavými tvářemi, chutné jablko shnilé v jádru. Ó, jaký krásný zevnějšek má falešnost!"
Ďábel je stvořením neintegrity par excellence. Ďábel je „mnohost". Přesně toto je důvod, proč se v Písmu nazývá „pluk". A jelikož kdysi žil v nebi, ví velmi dobře, jak se má tvářit, aby vypadal lepší, než je.
Osobní neautenticita, která je výsledkem opomíjení své integrity, nás postupně oslabí a udělá nás zranitelnými vůči ďáblovým svodům. Integrita, ačkoli nám nepřinese aplaus většiny, nás nasměruje na cestičku, která vede k Bohu. Integrita je přirozená ucelenost, která otevírá dveře k nadpřirozené plnosti (svatosti).
Co v tobě zarezonovalo z tohoto tématu?
Dá se o tobě říct, že jsi člověkem integrity?
Je tvé dosavadní chování toho důkazem? Jaká jiná témata by se mohla ještě vzít v úvahu v této souvislosti?: například diplomacie, takt, postupné odkrývání pravdy, hrdinství, ...? Co ještě?
Převzato z
UPeCe Bratislava, k dispozici
zde.
