Evangelijní text slavnosti Nejsvětějšího Kristova Těla a Krve (Jan 6, 51 - 58) podává krátký úryvek z Ježíšovy řeči v synagoze v Kafarnaum, kde říká, že je chlebem života.
Chléb má v Písmu svatém několik významů a symbolů. V době a prostředí Ježíše Krista byl chléb obecným označením potravy, kterou člověk potřebuje pro život. Chléb je symbolem materiálních potřeb, které jsou nezbytné pro důstojný život, a dobře děláme, že prosíme o ně Boha.
Chléb
V modlitbě Otčenáš, kterou Pán Ježíš naučil své učedníky, je prosba o chléb jedinou, která se dotýká materiálních dober. Všechny ostatní jsou duchovní.
Prosba o chléb je vyjádřením důvěry, že s Bohem počítáme v našem viditelném světě a zároveň nabízíme naši spolupráci. Křesťan není odtržen od života, který nic nedělá, ale Pán Bůh se o všechno postará. Od nás se očekává solidarita s bratry a sestrami, aby lidem nikdy nechybělo jídlo na stole. Prosba zní "
chléb náš" a ne "
chléb můj". Prosíme tedy o chléb pro všechny, nejen pro sebe. Na mysli máme osud celé lidské rodiny.
Pokud je chléb na našem stole výsledkem nepoctivé práce, nikdy nebude Bohem požehnaný. Když prosíme o každodenní chléb, je to náš závazek žít tak, "
abychom správně užívali pozemské dary a stále rostli v touze po nebeských dobrech." (Modlitba po přijímání, 29. neděle v mezidobí.)
Chléb z nebe
Pod vlivem Ježíšových slov z dnešního evangelijního úryvku už první křesťané viděli v prosbě Otčenáše odkaz na eucharistický chléb.
Nezapomínejme na to, že se potřebujeme živit tímto nebeským chlebem, kterým je Kristus přítomný ve Svátosti oltářní. Origenes, církevní učitel z 3. století, píše: "
Tento chléb, velmi podobný běžnému pokrmu, přináší zdraví, blaho a sílu duši a tomu, kdo ho požívá, dává z vlastní nesmrtelnosti, protože Boží slovo je nesmrtelné ... Ten, kdo přijímá tento nadpřirozený chléb, posiluje své srdce a stává se synem Božím."
Pro křesťana je pravým chlebem samotný Kristus: "
Já jsem živý chléb, který sestoupil z nebe. Kdo bude jíst z tohoto chleba, bude žít navěky. A chléb, který já dám, je mé tělo za život světa." (Jan 6, 51)
Eucharistie buduje Církev
Svatý papež Jan Pavel II. napsal encykliku o Eucharistii a jejím vztahu k Církvi, jíž dal výstižný název "
Ecclesia de Eucharistia" = "
Církev žije z Eucharistie." Díky této svátosti zažíváme jedinečným způsobem příslib Ježíše Krista: "
Já jsem s vámi po všechny dny do konce světa." (Mt 28, 20) Potřebujeme tuto skutečnou, reálnou a podstatnou přítomnost Pána mezi námi. Už Skutky apoštolů říkají, že první společenství věřících se "
vytrvale zúčastňovali na apoštolském učení, v bratrském společenství, v lámání chleba a na modlitbách." (Sk 2, 42) Výraz "
lámání chleba" je odkaz na eucharistii.
Při mši svaté hned po proměněni chleba a vína na Kristovo Tělo a Krev kněz zvolá: "
Hle, tajemství víry!" Je to pozvání rozjímat nad láskou Krista, který tímto tajemným způsobem přebývá reálně mezi námi a dává se nám za pokrm. Proto se tato svátost nazývá Svátostí lásky. Když přijmeme Svátost oltářní, přijímáme Boží milost Ježíšova díla vykoupení. Vždyť odpovídáme: "
Smrt tvou, Pane, zvěstujeme a tvé zmrtvýchvstání vyznáme, dokud nepřijdeš v slávě."
Jsme vystaveni riziku, že nám tento vzácný dar zevšední, že se toto velké setkání s Kristem v Eucharistii pro nás stane všedním zvykem. Neustále v sobě pěstujme smysl pro posvátnost. Ta se projevuje naším prožíváním mše svaté. Ať je to slavení upřímné, pokorné, soustředěné a nábožné, bez teatrálnosti a umělých projevů.
P. Prof. František Trstenský
Převzato z
www.postoj.sk,
článek z 11. 6. 2020 naleznete
zde
