Zamyšlení nad evangeliem 11. neděle v mezidobí- cyklus A
Když Ježíš viděl zástupy, bylo mu jich líto, protože byli vysílení a skleslí jako ovce bez pastýře. Tu řekl svým učedníkům: "Žeň je sice hojná, ale dělníků málo. Proste proto Pána žně, aby poslal dělníky na svou žeň!"
Potom si zavolal svých dvanáct učedníků a dal jim moc nad nečistými duchy, aby je vyháněli a uzdravovali každou nemoc a každou chorobu.
Jména těch dvanácti apoštolů jsou tato: první Šimon, zvaný Petr, a jeho bratr Ondřej, Jakub, syn Zebedeův, a jeho bratr Jan, Filip a Bartoloměj, Tomáš a celník Matouš, Jakub, syn Alfeův, a Tadeáš, Šimon Kananejský a Jidáš Iškariotský, který ho pak zradil.
Těchto dvanáct Ježíš poslal a přikázal jim: "Mezi pohany nechoďte a do žádného samařského města nevcházejte. Raději jděte k ztraceným ovcím z domu izraelského. Jděte a hlásejte: ʻPřiblížilo se nebeské království.ʼ Uzdravujte nemocné, probouzejte k životu mrtvé, očišťujte malomocné, vyhánějte zlé duchy. Zadarmo jste dostali, zadarmo dávejte." (Mt 9,36-10,8)
Jsou přelomové chvíle, kdy začíná něco nového. Taková chvíle nastala i v působení Ježíše z Nazareta. Obcházel města i vesnice, kázal evangelium Království, uzdravoval nemoci – ale to nestačilo. Když byl na jednom místě, na jiném místě chyběl. Nemohl pomoci všem potřebným. Nemohl jít za všemi a nemohl všecky shromáždit. Nemohl být pastýřem všech. Matouš nám dává nahlédnout do Ježíšova srdce.
Je v něm
VELIKÁ LÍTOST. Je zde použit nejsilnější výraz pro slitovný soucit, jaký zná řečtina. Kromě několika míst v podobenstvích je toto slovo použito jen o Ježíšově soucitu. Nikoho z lidí netrápí lidská bolest, lidský smutek, lidský hlad, opuštěnost a zmatek jako Ježíše. Vzácné slovo pro neméně vzácný jev v našem tvrdém světě. Celé dílo Pána Ježíše, poslání jeho učedníků i existence církve v tomto světě by měli být výrazem této Kristovy veliké lítosti. V tomto konkrétním případě je jeho lítost vyvolána nouzí lidu, z něhož pochází. Vidí jej jako stádo ovcí bez pastýře. Jsou ohrožení, vyčerpaní, špatně opečovaní. Náboženství zákoníků a farizeů jim nepomáhá. A tuto situaci vidí Ježíš jako čas Boží žně. Kde jsou lidé u konce svých možností, tam může a chce svými činy zasáhnout Bůh. Dosud zasahoval skrze Ježíše.
Ale Ježíš má
VELIKÝ PLÁN. Chce do své milosrdné péče přitáhnout své učedníky. Zatím byl na tu práci sám. To ho limitovalo. A jednou tu nebude. Kdo bude v jeho díle pokračovat? Jistě jen ten, kdo bude naplněn stejně velikou lítostí nad těmi, kdo si kazí život, ač mají na dosah život nový. Ale nadšenecká horlivost tu nestačí. Proto učedníci slyší jako první krok: „Proste Pána žně!“
Na začátku každého díla musí stát modlitba. To nové nepřinese člověk. Pokračování díla pro Království může zajistit jen Pán žně. Tou žní nazývá Pán Ježíš shromáždění klasů do nebeského Království. Tam bude veliké třídění pšenice a plevele, synů Království a synů toho zlého. Andělé sklizeň přeberou při žni posledního soudu. Ale těm andělům mají připravit práci Ježíšovi učedníci už nyní na tomto světě svým svědectvím. Ty chce Pán žně „vyslat“ – doslova a přesně přeloženo „vyhnat“ – do práce.
Každé zpoždění znamená promeškání a promeškání znamená ztrátu. I my – kdo se nezajímáme o agrotechnické lhůty – si dovedeme představit, že přezrálé obilí se vysype z klasů. A promeškaná služba nahrává nepříteli a znamená ztrátu věčného života i ztrátu pro nebeské Království.
Na tak veliký úkol je nutná ovšem
VELIKÁ PŘÍPRAVA. Na začátku přípravy učedníků bylo osobní pozvání k následování. Nyní dochází k osobnímu zavolání k Ježíši. Zve je, ale nenutí. Chce je mít dobrovolně. Ale jen v jeho blízkosti mohou dozrát k velkému pozvání, jež je čeká. Podobně dozrál Mojžíšův pokračovatel Jozue v blízkosti svého učitele a ve stanu setkávání. A zde je někdo, kdo je víc než Mojžíš a kdo je „příbytkem Božím uprostřed lidí“. Tak mohl Pán Ježíš zahrnout své učedníky do svého díla. Předává jím plnou moc nad temnými silami, již zmítají světem. To není primitivní pohled, temné, démonické síly tu jsou. Jak jinak vysvětlit ty vlivy, jež ženou jednotlivce i celé národy do sebeničivých rozhodnutí, do konfliktů, z nichž není východiska, a do zkázy? Ježíš tu moc má a chce ji svěřit svým učedníkům. Ale jemu nejde jen o spoutání temných sil, nýbrž o uzdravování nemocí a chorob – doslova „slabostí“. Neboť i slabost je nemoc bezmocných, jež musí být vyhojena, máme-li vést vítězný život a nepodléhat kde jakému tlaku a vlivu. Až tuto moc z výsosti – z Ducha Svatého – si přivlastníme, budeme moci Ježíšovo působení znásobit a dál pokračovat v tom, co on začal. Počet učedníků se mezi tím zvýšil na 12, i když zatím jich bylo jmenováno jen pět. Křesťané v nich budou vidět 12 základů nového Jeruzaléme.
VELIKÁ JEDNOTA spojuje Ježíšovi učedníky. Na prvním místě je uváděn „Šimon zvaný Petr“ nejen proto, že byl povolán jako prvý, ale že mezi učedníky zaujímal zvláštní postavení.
Matouš – v předešlé kapitole povolaný Ježíšem – byl celník, tedy ve službách Říma. Jak ho asi uvítal Šimon zvaný Zelotés – česky Horlitel? Patřil ke skupině radikálních bojovníků za osvobození Izraele z římské nadvlády, kteří připravovali povstání. Snad k nim patřil i Jidáš. Jen hluboká osobní proměna a Ježíšova přítomnost mohla smířit tak nepřekonatelné protiklady v kruhu Ježíšových učedníků. Nikde jinde by se tak vyhraněné typy nemohli sejít. Je to i zkušenost mnohých křesťanských společenství, kde je skutečnou autoritou Boží slovo a skutečným Pánem Ježíš Kristus. Dnes už také víme, že v tehdejší kubánské komunitě měli též instituci dvanácti strážců zjevené pravdy. Ale Ježí od počátku připravuje 12 učedníků jako apoštoly, plnomocné posly – heroldy – nebeského Království.
Jim také jejich Mistr a Pán svěřuje
VELIKÉ POSLÁNÍ. Mají se stát hlasateli Kristovy královské vůle. Těch Dvanáct dostává příkaz působení zprvu omezeného na Galileu. Ježíš je přece jen Mesiášem Izraele. Je poslán pro lid staré smlouvy, aby s ním uzavřel smlouvu novou. Zápasí o svůj lid jako o „královské kněžstvo“, o most k ostatním národům. A tento nástupní prostor má být získán přednostně. Nastal ještě jednou čas milosti, a čas milosti je čas rozhodnutí. Čas milosti je nebezpečný čas, neboť to není čas ohraničený. Ježíš chce zachránit svůj lid, a to znamená přivést jej k jeho určení. I proto ustanovil 12 učedníků podle počtu 12 kmenů, z nichž 10 se v otřesech dějin ztratilo. Ale pro Boha není ztracených – definitivně ztracených lidí a národů. Ježíš chce hledat „ztracené ovce“ z lidu Izraelského. I v tom čeká pomoc od svých Dvanácti. Ale další události ukážou, že Izrael se nechce dát najít.
Ježíš bude muset zvolat své „běda“ nad těmi, kdo odmítnou. On sám vejde do Samaří a po vzkříšení pošle své učedníky do celého světa. Ale než je pošle do světa, mají se už nyní v Galileji přesvědčit, jaké nebeské síly jsou jim svěřeny ve jménu Ježíše. Tak budou vytyčovat znamení království.
Tenkrát začalo něco nového. Pán Ježíš si povolal a pověřil učedníky pro velký úkol. Vždy začíná cosi nového, když se lidé dají pohnout biblickým svědectvím o Ježíši, když on jim otevře oči a srdce pro vysílené, skleslé, pro zklamané pyšnými programy a pro zoufalé nad tolikerou marností. Pokaždé začíná něco nového, když se ke jménům Petra a Ondřeje, Matouše a Šimona připojí některé nové jméno. Proč ne i jméno někoho z nás?
