Radost českých, moravských a slezských katolíků teď vrcholí – a to navzdory koronaviru. Mariánský sloup na Staroměstském náměstí v Praze, zničený lůzou 3. listopadu r. 1918, opět stojí. Matka Boží si vybrala houževnatého sochaře Petra Váňu, který se nedal odradit od záměru obnovit tuto dominantu Prahy ani tehdy, kdy se zdálo, že všechno je nenávratně ztraceno.
Povedlo se skoro zázrakem. Ďábel, ať už chce nebo nechce, stejně musí nakonec – byť nedobrovolně a „se skřípěním zubů“ – sloužit Bohu. Nic jiného mu nezbývá, neboť Panna Maria mu drtí hlavu. On je poražený, proto všechno, cokoliv podnikne proti Bohu, nakonec Pán použije ke svému vítězství nad ním a nad všemi jeho lidskými pohůnky. Ano, satan chtěl koronavirus, izolaci a zastavení veškerého ekonomického a sociálního života, jenže Pán a přesvatá Matka toho jako pokaždé v dějinách využili proti němu a jeho zpupným plánům. Na Staromáku se za nouzového stavu nemohly konat klasické předvelikonoční trhy, což umožnilo týmu Petra Váni pracovat a dokončit požehnané dílo obnovy mariánského sloupu již 4. června místo plánovaného září. Jak může opravdově katolická duše za této situace odolat spontánnímu zpěvu Aleluja- ať už v srdci nebo i navenek – a s ním také „Děkujem Ti, Matko milostivá, děkujeme tisíckrát…“?! Ne, tuto radost, která, dá-li Pán, vyvrcholí slavností 15. srpna, kdy sochu požehná sám primas kardinál Dominik Duka, nám nikdo nevezme.
Velkolepé dílo má samozřejmě své odpůrce z řad protestantů a ateistů. Ti poukazují na historickou souvislost zhotovení sochy s obranou katolické Prahy proti agresi protestantských Švédů a s podporou habsburského císaře Ferdinanda III., považovaného spolu s dalšími panovníky tohoto rodu, samozřejmě neprávem, za nepřítele českého národa a násilného rekatolizátora. Z katolické strany slyšíme pak velmi často „ekumenicky“ zdůrazňovat, že sloup je „symbolem smíření“ mezi oběma znepřátelenými tábory českého etnika.
Symbol smíření? Ano, s tím nelze nesouhlasit. Jenže koho s kým? Smíření lidí navzájem nebo lidí s Bohem? Samozřejmě na prvém místě s Bohem. Stržení sloupu r. 1918 bylo rouháním a hrubou urážkou jeho Majestátu a zároveň sprostou potupou té, která byla Bohu nejblíž – Neposkvrněné Panny Marie. Má-li být obnovená socha znakem smíru – pak prioritně s Bohem, neboť On byl tady blasfemicky uražen a jeho přesvatá Matka hanebně zneuctěna. Pouze toto je opravdové smíření plynoucí ze znovupostavení mariánského sloupu.
Smíření s protestanty a ateisty, odpůrci obnovy této pamětihodnosti, je možné pouze tehdy, když oni prohlásí událost, která se stala 3. listopadu r. 1918, za nemravnost a sakrilegium. To ale v tuto chvíli, pokud vím, není v dohledu. Pouze někteří jednotlivci z nekatolických řad poukazují na barbarství tohoto aktu z hlediska uměleckého, architektonického a estetického, což s uznáním kvitujeme. Ostatní ale setrvávají na svých pozicích kategorického odporu. Vědí dobře, proč. Kdyby uznali stržení sloupu jako nemorální čin, museli by si položit otázku, jestli katolická víra, která toto umělecké dílo vytvořila, není skutečně tím pravým náboženstvím zjeveným od Boha. Jenže právě toto je kámen úrazu.
Katolíci se na rozdíl od volnomyšlenkářů a socialistů nikdy ani nepokusili strhnout Husův pomník na Staromáku nebo odstranit desku se jmény příslušníků protestantských stavů, popravených Ferdinandem II., ze staroměstské radnice, ačkoliv by mohli mít k tomu důvod vzhledem k symbolice, kterou tyto artefakty představují. Neudělají to ale, protože respektují historická fakta a jejich význam, i když jejich pohled je odlišný. Tím spíše potom vyznívá fanatický čin stržení sloupu jako projev netolerance a bezděčně vybízí k otázce, kdo vlastně byl a je tolerantnější: katolíci, nebo jejich odpůrci?
Kdo na základě prostého rozumu a přirozeného mravního zákona zváží tato fakta, snadno dospěje k závěru, že katolicismus na rozdíl do všech opačných názorů a ismů znamená vyváženost, umírněnost a objektivitu. To je další z dokladů pro pravost tohoto náboženství. Panna Maria na Staroměstském náměstí v Praze bude toto současné generaci i té, která přijde po ní, viditelně připomínat. Kéž se datum 4. června r. 2020 proto stane počátkem nové konverze českého národa ke katolické víře, jediné pravé, protože zjevené naším Pánem Ježíšem Kristem! Za to se usilovně modleme! Panno Maria, která jsi byla milá Čechům a Čechové Tobě, oroduj za nás!
Vyšlo na strákách Duše a hvězdy, článek na tomto odkazu:
http://www.duseahvezdy.cz/2020/06/08/sloup-smireni-nebo-rozdeleni/#more-27324, 8. 6. 2020
