Evangelijní úryvek svátku Našeho Pána Ježíše Krista, nejvyššího a věčného kněze (Mt 26, 36 - 42), nabízí scénu, ve které se Pán Ježíš před svým umučením modlí v Getsemanech ke svému Otci.
Na svátek, kterým se připomíná Kristovo kněžství, liturgie nabízí obraz modlícího se Krista. V jeho slovech modlitby a v gestech jde o hluboký odkaz na jeho oběť na kříži jako nejvyšší realizaci jeho kněžství.
Getsemane
Getsemane v překladu znamená "lis na olej" a označuje pozemek na úpatí Olivové hory. Jak už z názvu vyplývá, pohoří na východ od Jeruzaléma bylo v té době porostlé olivovníky. Bylo běžné, že hned při sklizni se olivy sypaly do lisu na výrobu oleje. Evangelista Jan mluví o zahradě, do které po Poslední večeři vstoupit Pán Ježíš se svými učedníky, přičemž Jan uvádí, že Boží Syn se zde často zdržoval (srov. Jan 18, 1 - 2).
V paralelním úryvku evangelista Lukáš říká, že Kristus chodivá "
kata to ethos" - "
podle svého zvyku" na Olivovou horu (Lk 22, 39). V řeckém textu se v evangelním úryvku dnešního svátky při Getsemane uvádí výraz "chorion" - "pozemek, pole" (srov Mt 26, 36). To vše naznačuje, že šlo o soukromý pozemek / zahradu. Jeho majitel se znal s Ježíšem a umožňoval jemu a jeho učedníkům se v něm zdržovat, když přišel z Galileje do Jeruzaléma.
Ve stínu stromů si během dne vzdálený od hluku města a chráněný před žárem slunce mohl vyprávět se svými učedníky. Není vyloučeno, že v teplých letních měsících využil místo i na přenocování.
Symbolika utrpení a slávy
Na místě, kde se lisovaly olivy, aby se staly vzácným olejem, Kristus přijímá Otcovu vůli, nastupuje bezprostředně cestu utrpení. Lis na hrozny a lis na olej jsou symbolem odevzdanosti a oběti ... Ve středověku se používal v duchovní literatuře a umění obraz "
mystického lisu".
Jak lis tlačí olivy/hrozny, tak Kristus je tlačený křížem, z něhož vychází Boží láska.
Symbolika kalichu má několik rozměrů. V biblických textech je
kalich obrazem bolesti a utrpení. Pán Ježíš ujišťuje bratry Zebedeovy: "
Kalich, který piji já, budete pít ..." (Mk 10, 39), čímž naznačuje jejich spoluúčast na svém utrpení.
Kalich je symbolem Božího požehnání. Při židovské sederové večeři na památku vysvobození z egyptského otroctví se pily sklenice naplněné vínem jako znamení Boží dobroty, hojnosti a požehnání. Starozákonní žalmista říká: "
Čím se odplatím Hospodinu za všechno, co mi dal? Vezmu kalich spásy a budu vzývat jméno Páně." (Ž 116, 12 - 13) V liturgii mše svaté je tato symbolika obsažena. Samozřejmě nejde o samotnou nádobu, ale o přesvatou Kristovu krev, kterou obsahuje.
Slavit mši svatou znamená vstoupit do tajemství Kristova utrpení, přijmout ho, ztotožnit se s ním. Znamená udělat vlastní život obětí, kterou přinášíme nebeskému Otci a kterou On přijme a bude žehnat. To vyjadřuje svátost kněžství, která má svůj pramen v Ježíši Kristu, nejvyšším a věčném knězi Nové smlouvy.
Tvá vůle
Poslední slova Pána Ježíše v dnešním úryvku "
ať se stane tvá vůle", připomínají slova modlitby Otčenáš, ve které Kristus naučil své učedníky prosit: "
buď vůle tvá". Myslím, že při těchto slovech svádíme jako lidé snad nejtěžší zápas. Obáváme se, že se to naše, resp. moje lidské "já" ztratí v tom velkém Božím "ty", když mluvíme o plnění Boží vůle. Hebrejský výraz "vůle" - "racon" znamená "touha, zalíbení".
Plnit Boží vůli neznamená bezduše zachovávat přikázání, ale vidět v jejich plnění to, co se líbí Bohu, v čem má Bůh zalíbení.
Ježíš se v Getsemanské zahradě od nás nedistancoval. Právě naopak! Poodešel od svých učedníků, zůstal osamocený a bojuje v modlitbě: "
Otče můj, jestliže je možné, ať mě mine tento kalich." Připomíná to starozákonní obraz zápasu patriarchy Jakuba, který v noci sám zápasí s Bohem, jehož žádá o požehnání (srov. Gn 32, 25 - 33).
Ve scéně Krista, na kterého dolehl smutek a úzkost, který říká: "Má duše je smutná až k smrti," je nám Boží Syn snad nejblíže v naší lidské přirozenosti než v jakémkoli jiném evangelním příběhu.
Ježíš konal v životě vždy to, co se líbí nebeskému Otci: "
Mým pokrmem je plnit vůli toho, který mě poslal, a dokonat jeho dílo." (Jan 4,34) Plnit vůli Otce je tak nezbytnou podmínkou, jako je důležité jídlo pro zachování života. V Getsemanské zahradě Ježíš vyjádřil svou touhu, aby ho minul kalich utrpení, ale na konci modlitby říká: "
ať se stane tvá vůle." Můžeme tedy říci, že plnění Otcovy vůle je tou nejhlubší odpovědí samotného Ježíše.
Mučivá otázka lidstva, jestli Bůh může dovolit, aby trpěl nevinný člověk, je zodpovězena v Božím Synu, který nevinný trpí a umírá na kříži v totální solidaritě s každým lidským utrpením. Na první pohled by se zdálo, že jde o krutého Otce, který nezbavuje svého Syna "kalichu utrpení", ačkoli ho o to žádal.
Velikonoční ráno je Boží odpovědí. Předcházelo mu však to, že
Ježíš zcela odevzdal celou situaci do Otcových rukou, což je příklad pro nás.
Otče
Pro Ježíše je vztah s Bohem důvěrným hlubokým vztahem. Je to vztah s Otcem. Především v Janově evangeliu se klade na to zvláštní důraz: "
Jako mne zná Otec a já znám Otce." (Jan 10,15); "
Já a Otec jsme jedno." (Jan 10,30); "
Ve mně je Otec a já v Otci" (Jan 10,38). Tento postoj chce Kristus předat i nám.
On touží, aby jeho Otec byl i naším Otcem,
abychom i my prožívali víru jako trvalý a pravidelný vztah s Otcem. Jméno Boha je Otec. Jméno člověka je Boží dítě. Člověk se může na něj obrátit jako syn a dcera. Jde o jedinečnost, kterou ohlašuje křesťanská víra. Jistě, Bůh je Stvořitel, Soudce, Pán, Král, Všemohoucí, Věčný, Milosrdný ... Všechna tato označení vycházejí z jeho otcovství.
Titul "otec" označuje živý vztah.
Bůh má o člověka zájem, chce mu být nablízku. Nebeský Otec miluje své pozemské děti. Je to pro nás velká útěcha a naděje, neboť máme Boha, který je Otcem. Když nazýváme Boha naším Otcem, uznáváme jeho autoritu nad námi. Chceme se nechat jím vést, poslouchat jeho rady, chceme jednat jako Boží děti. Připomíná nám to svatý Jan Zlatoústý (349-407): "
Nemůže laskavého Boha nazývat Otcem, kdo má neústupné a nevlídné srdce: nemá totiž známky laskavosti, které má nebeský Otec."
P. Prof. František Trstenský
Převzato z
www.postoj.sk,
článek z 3. 6. 2020 naleznete
zde
