Při sv. zpovědi mi kněz řekl, že zlobit se není hřích. V té chvíli jsem to přijal tak, jak mi řekl, když ale nad tím zpětně přemýšlím, vždyť hněv je přece jeden ze sedmi hlavních hříchů, tak pak jak to je?
Není hněv jako hněv. Přesně tak, jak není láska jako láska. Ne každá láska je dobrá (například pokud rozvíjím milostný vztah se ženou mého bližního) a ne každý hněv je špatný. V Písmu svatém se píše: "
Hněvejte se, ale nehřešte! Slunce ať nezapadá nad vaším hněvem" (Ef 4, 26). To znamená, že musí existovat i hněv, který není hříšný. Ten pociťoval i Pán Ježíš, například když bičem vyháněl prodavače a penězoměnce z jeruzalémského chrámu (srov. Jan 2, 14-16).
Hněv, přesně jako láska, je totiž ze všeho nejdříve vášní (emocí, pocitem). Jinými vášněmi jsou třeba touha, strach, radost, smutek (srov. KKC 1772). Vášně v nás vznikají často bezděčně. Proto za ně v první chvíli, kdy se objeví, neneseme odpovědnost. Například není hříšné, když ve mně nějaký člověk vyvolává antipatie. Pokud se v tom sám vědomě nepodporuji. Může jít o někoho, kdo mi ubližuje, takže je zcela přirozené, že se mi takové pocity vyplaví, když ho potkám na ulici. Ale Kristus nás vyzývá, abychom se i k těmto lidem chovali s láskou. Dokonce to dělá podmínkou toho, aby byl někdo jeho učedníkům: "
Jestliže milujete ty, kteří vás milují, jakou odměnu můžete čekat? Copak to nedělají i celníci? A pokud zdravíte pouze své bratry, co činíte zvláštního? Nedělají to i pohané? Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec" (Mt 5, 46-48).
Vášně samy o sobě nejsou ani špatné, ani dobré. Křesťané tedy nemají být nějakými novodobými Stoiky, jejichž cílem je dosažení klidu bez pociťování vášní. Vášně jsou jako pejsci, které není třeba kvůli disciplíně mlátit hlava nehlava, ale spíše jim ukázat skutečné dobro.
Správně používané vášně jsou vždy pod kontrolou rozumu. Někdy je třeba lidem projevit své rozhořčení a hněv, když jde o správnou věc. To byl případ Krista, když vyháněl prodavače a penězoměnce z chrámu. To bude i náš případ, když se zastaneme někoho, komu křivdí. Pokud máme hněv pod kontrolou rozumu, ten nemůže překročit rozumnou míru. Když se třeba zastaneme někoho, komu ubližují, ale slovního útočníka přitom fyzicky napadneme a zbijeme ho tak, že bude dva týdny hospitalizovaný, znamená to, že moje počáteční rozumná reakce ve prospěch potřebného se změní na reakci z hněvu, který už není pod kontrolou rozumu a je to můj hřích.
Tedy, pokud jakékoliv naše vášně jsou pod kontrolou rozumu a rozumně je používáme, chováme se morálně. Pokud však je náš rozum ve službách vášní (například pociťuji momentálně hněv na celý svět a rozum začne vyhledávat konkrétního bližního, proti němuž bych svůj hněv mohl obrátit),
naše jednání bude hříšné.
o. Samuel M. Peter Lovás OP
Hledáte odpovědi na teologické otázky? Ptejte se prostřednictvím mailové adresy
info@zastolom.sk.
Převzato z
https://zastolom.sk/,
článek ze 14. 5. 2020 naleznete
zde.