z eparchiální slavnosti chrámového svátku Baziliky minor sestoupení Ducha Sv. v Michalovcích 30. května 2020.
Oblíbeným terčem nové kategorie "rádoby" urážlivých nadávek je praktikující křesťan, který se nestydí za svou víru.
Drazí bratři a sestry. Dovolte mi na úvod jednu netradiční otázku. Už vám někdy někdo sprostě vynadal? Kdy jste slyšeli nějakou novou, dosud neotřepanou nadávku? Že nevíte, jak to myslím? Nuž tak, že i v nadávání vládnou jistá pravidla, recyklují se staré, ale vytvářejí se i nové nadávky. A vytvářejí se i nové cíle nadávek - a to nejen v soukromé, ale i v takříkajíc veřejné sféře.
Pravděpodobně jste si i vy všimli, že v jistém typu médií, článků a komentářů se od jistého času zvýšila frekvence, ale i tvorba nových nadávek a urážek, jejichž cílem jsou věřící křesťané a zvlášť katolíci.
Oblíbeným terčem této nové kategorie "rádoby" urážlivých nadávek je praktikující věřící, tedy takový člověk, který svou víru neskrývá, nestydí se za ni, umí si ji obhájit a podle ní koná v osobním životě.
Když má náhodou dokonce nějakou veřejnou funkci, byť založenou na své odbornosti nebo důvěře spoluobčanů, ale přesto nepopírá, že je věřící, ba dokonce o své víře i veřejně mluví nebo alespoň někdy v minulosti mluvil a dnes se od toho nedistancuje, tak se přímo rozjede soutěž, kdo vymyslí "hezčí" - tedy co nejošklivější a ještě urážlivější a co nejvíc zesměšňující urážku.
Takového člověka, křesťana je prý třeba poslat možná už ani ne do cirkusu, ale rovnou do blázince a hlavně se mu v žádném případě nesmí dovolit, aby se dostal do politiky, do parlamentu či nedejbože ministrem.
Tak se to podává v moderních názorotvorných médiích, a to zejména v opakovaných komentářích, většinou sice anonymních, ale přece tak zvláštně tématicky i slovně sjednocených až to evokuje představu názorotvorných internetových trollů. U nich se to jen tak hemží vyjádřeními o fundamentalistech, fanaticích, tmářích, talibáncích, katolikobanu ...
No vidíte, teto, i vy prý patříte do Talibanu nebo katolikobanu, i vy, mladý pane, i vy, slečno, a to možná ani nevíte, co by to mělo být.
Recyklují se fráze o černé totalitě, o inkvizitorech a o návratu do středověku a když se mluví o kněžích, tak jsou označeni jako černokněžníci, sutanisti a v lepším případě jako nenažranci a pokrytci. Takto si někteří, pravděpodobně frustrovaní a nenávistní jedinci, většinou anonymně vylévají svůj vztek. V podstatě něco podobného najdeme i v článcích podepsaných, tedy v jakože "novinářských komentářích", které se píší za peníze a na to, aby formovaly veřejné mínění. Vždyť nač jinak by kdokoliv psal své komentáře a názory.
Někdo tyto urážky a nadávky eufemisticky a povýšeně nazývá aktualizovanou formou literárního druhu středověkého protikatolického pamfletu, na který má takříkajíc živnost nebo něco jako národní patent, protože je za to placený, protože jeho fanoušci a podporovatelé to od něj očekávají a mohou si být jisti, že půjde nejen na hranu, ale i za hranu.
Někdy to sice trochu přehorlivě přestřelí, například tak, že člověka, který celý život zasvětil práci s nejchudšími, označí titulem "vyšinutý metafyzický predátor, který nenávidí svět".
Když ho pak i za to někdo ve smyslu existujících zákonů zažaluje, takže je pak z toho vystrašený, tak se tváří jako nepochopený, kterého ostatní, kteří jsou asi zabednění a hloupí, tedy podle něj trapní "Slováčikové", nejsou vlastně ani hodni, a to vše jen proto, že si nenechají donekonečna beztrestně nadávat do hlupáků.
Někdo jiný zase nadává prostě jen tak obyčejně, ani ne s příliš bohatým slovníkem cizích slov, dělá to téměř jako povinnou jízdu, neboť kopnout si do církve, zejména katolické, nebo do jejich praktikujících členů, je dnes v jistých kruzích tak v módě, že je to bráno téměř jako povinnost, tedy jak se to kdysi říkalo: "
Kdo si ještě do církve nekopl, ať se hlásí u soudruha Žinčici." Ale to už je o něčem jiném.
Takové nadávání není nic nového pod sluncem. A není to vůbec překvapivé, dokonce je to v jistém smyslu paradoxně i dobrý znak. Skutečné křesťanství je totiž nepohodlné, je provokující, protože vyžaduje změnu, zřeknutí se hříchu, ohlašuje a vyžaduje pokoru, čistotu, věrnost, sebeovládání, odpovědnost, spravedlnost, odpouštění, štědrost a množství dalších nepopulárních ctností.
Ctnosti? Mluvit dnes o ctnostech!? Co jsou to, prosím vás, ctnosti?
Už pouhá zmínka o potřebě ctností zvedá tlak mnohým, zejména těm, kteří v požadavku své ničím neomezené osobní svobody neberou ohled na nic a nikoho kromě sebe sama, považují všechno to, co je jejich touhou, už za své "právo", a tak postavili na piedestal jako zlaté tele, kterému jedinému se klanějí, sami sebe. Ve svém obraze v zrcadle nacházejí svou hlavní, možná jedinou potěchu, v sobectví svou seberealizaci a v pýše svůj smysl života.
Možná si nyní v duchu kladete otázku,
co má tato moje vstupní úvaha o nadávání společného s dnešním svátkem? Nuže, více než by se na první poslech zdálo. Dnes slavíme Svátek seslání Ducha Svatého. V jistém smyslu můžeme říci, že je to svátek připomínající zrození Církve jako organizované viditelné skupiny, jako viditelného, veřejně vystupujícího společenství.
Jaká byla první reakce na veřejné význání víry apoštolů, kteří, naplnění Božím Duchem, začali ohlašovat? "
Všichni žasli a v rozpacích si říkali: ,Co to má znamenat?' Ale jiní s úsměškem říkali: ,Jsou plní mladého vína'" (Sk 2, 12-13).
Vidíme tedy, že první titul, kterého se dostalo věřícím v Krista, a to ještě dříve než je nazvali "křesťany", bylo jejich označení, že jsou "opilci". Proč? Protože vyšli ze svého úzkého, uzamčeného kruhu, zpoza zavřených dveří a začali mluvit na náměstí, před zástupem lidí o Kristově zmrtvýchvstání. Začali o něm mluvit na ulicích, začali o něm mluvit na veřejnosti a začali o něm mluvit tak, že jim najednou začali rozumět lidé různých národů a jazyků.
Jak jinak se ale mohli, měli, ba takříkajíc museli chovat učedníci po Ježíšově zmrtvýchvstání a nanebevstoupení !? Kdyby to bylo bývalo jen na nich, možná by se byli vrátili zpět ke svému předešlému spokojenému, anonymnímu životu. Takto by nebyli asi nikomu vadili, nic by nebyli riskovali a jejich jména by zapadla prachem již v následující generaci. Uzavřeli by se, stáhli by se z veřejnosti jako politici po prohraných volbách, možná by si udělali nějaké občasné setkání památníků a dost.
Ale ve chvíli, kdy je naplnil Duch Svatý, ten Duch, kterého jim vzkříšený Ježíš přislíbil, odcházeje ke svému Otci, pak
už nemohou mlčet uzavření do svého malého ghetta. Nemohou nehlásat Krista!
Připomeňme si, naslouchejme, co hlásali tito lidé naplněni Božím duchem:
"Mužové Izraelští, slyšte tato slova:
Bůh u vás potvrdil muže, Ježíše Nazaretského,
mocnými činy, divy a znameními, které, jak sami víte,
Bůh skrze něho mezi vámi udělal.
A vy jste ho, vydaného podle přesného Božího záměru a předvídání,
rukama bezbožníků přibili na kříž a zavraždili.
Ale Bůh ho vzkřísil a zbavil muk smrti,
protože ho nemohla držet ve své moci. (...)
Tohoto Ježíše Bůh vzkřísil a my všichni jsme toho svědky.
Boží pravice ho povýšila a když od Otce dostal
zaslíbeného Ducha svatého, vylil ho, jak sami vidíte a slyšíte. (...)
Ať tedy s jistotou ví celý dům Izraele, že toho Ježíše,
kterého jste vy ukřižovali, Bůh učinil Pánem a Mesiášem.
Když to uslyšeli, proniklo jim srdce
a řekli Petrovi a ostatním apoštolům:
,Co máme dělat, bratři?'
Petr jim řekl:,Obraťte a ať se dá každý z vás pokřtít
ve jménu Ježíše Krista na odpuštění svých hříchů
a dostanete dar Svatého Ducha' (...)
Oni přijali jeho slovo a dali se pokřtít;
a v ten den se k nim přidalo asi tři tisíce duší"
(Sk 2, 22-24.32-33.36-38.41).
Když dnes čteme tato slova prvního kázání v dějinách církve, které přednesl apoštol Petr, první papež, a pozorujeme, co se při ní a po ní dělo, tak si možná neuvědomujeme, o jak provokační a nepohodlnou řeč šlo, a hlavně, jak překvapivý účinek dosáhlo.
Apoštol Petr totiž vystoupil před svými rodáky a přímo je obvinil, že zavraždili nevinného muže, Ježíše Nazaretského, že to neudělali dokonce ani oni sami osobně, ale "rukama bezbožníků". A teď jim oznamuje, že tohoto Ježíše, kterého oni ukřižovali, Bůh "vzkřísil", že ho "zbavil bolestí smrti", že ho "Boží pravice povýšila" a že nyní "vylil" Ducha Svatého na své učedníky.
Tak mluví ten Petr, který ani ne před dvěma měsíci téhož Ježíše nechal opuštěného při jeho zatýkání, který zapřel, že ho zná, když Ježíše vyslýchali a bili, a který pak, když se jeho pohled setkal s pohledem mučeného přítele a Mistra, s hanbou utekl plačící. Je si dobře vědom, že toto všechno by mu mohl kterýkoli z jeho posluchačů vmést do obličeje s výčitkou: "
Co nás obviňuješ? Kde jsi byl tehdy ty? Nemáš snad i ty účast svou nečinností na Ježíšově umučení? "
Ano, to vše by si musel přiznat a v podstatě je ochoten se k tomu kdykoliv přiznat. Proč si ale nezoufá, ba ani se nestydí uznat svůj pád a slabost?
Proč si nyní dokonce dovoluje mluvit v Ježíšově jménu?
Protože zažil jeho laskavé odpuštění tehdy, když na břehu Genezaretského jezera při setkání se vzkříšeným Ježíšem našel v sobě sílu odpovědět na jeho otázku: "
Šimone, synu Janův, miluješ mě více než tito?" Odpověděl slovy, která mu vyvěrala ze srdce: "
Ano, Pane, ty víš, že tě mám rád" (Jan 21, 15).
Možná právě proto dokázal o Ježíši a jeho vzkříšení mluvit tak přesvědčivě a výmluvně, že i srdce jeho posluchačů pronikla bolest a začali jemu i ostatním učedníkům - těm učedníkům, kteří podobně jako Petr prošli historií své zrady a slabosti i Kristova odpuštění a vyvolení - klást otázku: "
Co máme dělat, bratři?"
Petrova odpověď je jednoduchá a radikální: "
Obraťte a ať se dá každý z vás pokřtít ve jménu Ježíše Krista na odpuštění svých hříchů a dostanete dar Ducha Svatého!"
V ten samý den se nechalo pokřtít tři tisíce lidí. Pro Ježíšovy zatvrzelé odpůrce to musel být šok.
Jak to?! Vždyť toho potulného kazatele, který se prohlašoval za Božího syna, přece zajali, nechali odsoudit na smrt, viděli ho umírat na kříži, dali hlídat jeho hrob. Jeho učedníky rozehnali a byli přesvědčeni, že bez toho Nazaretského se tato parta pologramotných vesničanů na nic nezmůže, že se po chvíli rozpadne ... A teď tohle!
Odkud se v této skupince bere jakási zvláštní síla, schopnost vyjadřovat se, odvaha i jasnost argumentace? Co to má znamenat, když nyní tito říkají, ba nejen říkají, ale dokazují, že přijali Božího Svatého Ducha, kterého Ježíš dostal od svého Otce a nyní vylil na ně!?
V první den Padesátnice jsou tito odpůrci zaskočeni - nic se nedozvídáme o jejich reakci. Mysleli si totiž, že Ježíše vykořenili z města, národa i srdcí jeho přátel - a nyní, hle, překvapení: o Ježíši se hlásá, že žije a jeho přátelé získávají následovníky.
Za několik dní se situace už trochu mění. Petr po tom, co v Ježíšově jménu uzdravil člověk od narození chromého, který žebrával u chrámové brány, znovu promluvil k zástupu provokační řečí. Přednesl ji přímo v chrámu, na posvátném místě, které plně podléhalo jurisdikci těch, kteří Ježíše vydali na smrt:
"Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův,
Bůh našich otců oslavil svého Služebníka Ježíše,
kterého jste vy vydali a zapřeli před Pilátem,
i když on rozhodl, že ho propustí.
Vy jste zapřeli Svatého a Spravedlivého
a žádali jste milost pro vraha.
Zabili jste původce života,
ale Bůh ho vzkřísil z mrtvých;
a my jsme toho svědky "
(Sk 3, 13-15).
Peter tedy napomíná, ale neodsuzuje, dává i východisko:
"A teď, bratři, vím, že jste to v nevědomosti udělali,
jakož i vaši přední muži. (...)
Obraťte se tedy; obraťte se, aby vaše hříchy byly zahlazeny. (...)
Bůh především vám vzbudil svého služebníka
a poslal ho, aby vás požehnal tím,
že každého z vás odvrátí od vašich nepravostí "
(Sk 3,17.19. 26).
Tentokrát však ze strany těch, kteří nikomu nedovolí, aby jim vzbuzoval výčitky svědomí a žádal pokoru a pokání, přichází rychlá a razantní reakce:
"Zatímco mluvili k lidu, přepadli je kněží,
velitel chrámové stráže a saduceové
a zazlívali jim, že učí lid a ohlašují zmrtvýchvstání v Ježíši.
Položili na ně ruce a do rána je dali do vězení,
neboť už byl večer.
Ale mnozí z těch, co vyslechli slovo, uvěřili,
a vzrostl počet mužů na pět tisíc"
(Sk 4, 1-4).
Tak začíná historie naší Církve. Svatý Duch mění slabochy na apoštoly. Pomáhá jim překonávat vědomí vlastní slabosti, dává jim odvahu vyznávat svou zkušenost s Ježíšem, vede je k tomu, aby toto své svědectví sdíleli a hlásali, aby měnili svůj život a přiváděli ke změně života i jiné.
Reakce odpůrců je stejná. Nejprve výsměch, nadávání do opilců, bláznů, buřičů, zákaz hlásání, bičování. Pak přichází na scénu rodící se Církve svatý Štěpán, jáhen, na jehož argumentaci odpůrci ve veleradě nedokážou najít žádnou pádnou odpověď. Štěpán je opět konkrétní a nekompromisní, dnes by mu někdo možná řekl, že je přímo fundamentalistický. Proč? Protože ačkoliv stojí před soudem mocných, nebojí se ohlašovat Ježíše a říct jim:
"... vy jste se nyní stali jeho zrádci a vrahy;
vy, kteří jste prostřednictvím andělů dostali zákon,
ale nedbali jste ho"
(Sk 7, 52-53).
Co následovalo potom, dobře víme:
"Když to slyšeli, pukala jim srdce zlostí
a zuby skřípali proti němu.
< Strašně vykřikli, zacpali si uši
a všichni se na něj vrhli.
Vyhnali ho za město a kamenovali"
(Sk 7, 54.57-58).
Tak se rodila a upevňovala naše Církev. V nadávkách a kamenování.
Než začnou létat kameny, létají tvrdá slova, dříve než se začnou sekat hlavy, brousí se meče frází napuštěných jedem.
Když se ohlašování Boží spravedlnosti a pravdy stane nepohodlným, protože bude odporovat už legalizovaným nebo po legalizování toužícím touhám či chutím, nebo dokonce i choutkám, začne se skřípání zubů a zvedne se velký křik, ale s ucpanýma ušima. Před 2000 lety se to podobně začínalo ve veleradě, dnes - mj - i na stránkách názorotvorných médií. Jejich palcové titulky vystříhají před blížící se kulturní válkou. Odcitujme si tu jen některé nejbizarnější výkřiky z několika posledních dnů, abychom byli přesnější:
Podle těchto zpráv na Slovensku hrozí, že tu nastoupí "
režim křesťanských ajatolláhů", protože prý "směřujeme k hlubokému hodnotovému sporu", a tedy směřujeme ke
"krizové teokracii" .
Kdybyste nevěděli, co to je, tak je to to, že prý v posledních týdnech zde
"sledujeme pokus o uchopení moci katolickou částí obyvatelstva".
A to tu ještě nejde o nějakou náboženskou, filozofickou, teologickou či dokonce společenskou nebo až politickou diskusi. To vše ještě jen proto, že téměř všechny prodavačky by raději chtěly být v neděli doma a 90 procent zákazníků v tom s nimi souhlasí. Neboť prý
"zápas o neděli je první výstřel kulturní války".
Ti studovanější tvůrci novinových titulků si zděšeni a přestrašeni kladou otázku: "Kde se zastaví registrované partnerství náboženských radikálů z koalice i opozice?", aby tomu pak nasadili korunu temnou budoucností, která je prý před námi, s varováním:
"Očekávejte španělskou inkvizici."
Nechci tady dělat neobjektivní kritiku ani nepřímou reklamu citováním některých vybraných médií, ale ani si neumím a ani nechci představit,
jaké pokřiky by se začaly rozléhat naším Slovenskem, kdybychom se my křesťané, nejen někteří, ale mnozí, ba dokonce všichni, začali chovat opravdu přiměřeně našemu povolání, tedy, kdybychom se opravdu nechali naplnit Duchem Svatým, kterého na nás zmrtvýchvstalý Kristus chce hojně vylít.
Co by to tedy bylo, kdybychom konečně vyšli zpoza našich zavřených dveří, z našeho tak trochu uzavřeného ghetta, ve kterém se cítíme bezpečně a spokojeně, kdybychom opravdu vyšli na náměstí a do ulic hlásat Boží moc a pravdu, pravdu o vzkříšeném Kristu i celou pravdu o člověku, stvořeném k Božímu obrazu a podobě a povolanému k věčnému životu.
Kdybychom začali hlásat Krista nejen sem-tam nějakým příležitostným slovem, nejen občasným Pochodem pro život, ale především svědectvím života. Kdybychom se nebáli ani své slabosti, ani své minulosti, kdybychom začali pokorně přiznáním svých osobních i společných zbloudění ve chvílích, kdy jsme Krista jako jednotlivci i jako komunita opustili, ba dokonce zapřeli, ale kdybychom uměli mluvit i o tom, jak jsme zakusili jeho odpouštějící lásku a jakou naději máme v jeho poselství.
Již nyní nás
důrazně upozorňují: "
Pokud chcete, aby z křesťanství zůstal pouze vánoční folklór, jasně, ať se líbí, ale nevstupujte do legislativy ani do veřejné rozpravy."
Když to učiníme, pravděpodobně budeme označení za opilce, buřiče nebo blázny. To nás však nesmí překvapit. I na apoštola národů, když stál před pohanským soudem, soudce křičel: "
Šílíš, Pavle!" (Sk 12, 15).
Proto apoštol Pavel, zkušeností poučen, ale nezastrašený, mohl s přesvědčením říci, že ho to nijak nepřekvapuje: "
Neboť slovo kříže je bláznovstvím pro ty, co jdou do záhuby, ale pro ty, co jsou na cestě spásy, tedy pro nás, je Boží mocí" (1 Kor 2, 18).
Před 2000 lety měli křesťany za blázny. Dnes, podle mínění tohoto světa, jehož interpretem je
jeden známý slovenský odborník na skoro všechno, ti, kteří ohlašují evangelium, tak vlastně lidem jen vymývají "
mozek nesmysly, jejichž devastační účinky na mysl jsou stejné jako alkoholismus a drogy", protože prý nám "
prelátům vyhovují co najdebilnější věřící s co nejdebilnějším panteonem bůžků, panenek a pochodní", takže v podstatě i toto naše dnešní večerní setkání je "
pouze noční představení pro slabomyslné".
Jen vysvětlení cizích slov: "preláti", to jsme tedy jakože my, na této straně ikonostasu. Kdo jsou ti "co nejdebilnější věřící", to přesně nevím, ale předpokládám, že asi jste tím byli myšlení vy, protože jste zde přítomni nebo přes rozhlas či internet sledujete toto tzv. noční představení pro slabomyslné.
Nuže, dobře,
možná je lépe, když nám někteří lidé nadávají, než kdyby nás titíž lidé chválili. Bylo by to podezřelé a nebezpečné. Pán Ježíš říká: "
Běda, když vás budou všichni lidé chválit, protože totéž dělali jejich otcové falešným prorokům! Ale vám, kteří mě slyšíte, pravím: Milujte své nepřátele, čiňte dobře těm, co vás nenávidí, žehnejte těm, co vás proklínají, a modlete se za ty, kteří vám ubližují Tomu, kdo tě udeří do tváře, nastav i druhou" (Lk 6, 26-29).
A svatý apoštol Petr, ten, který jako první papež i jako první kazatel církve byl v den seslání Ducha Svatého posměšně označen za opilého, povzbuzuje i nás zde a dnes:
"Kdo vám uškodí, pokud budete horliví v dobrém?!
Ale pokud i trpíte pro spravedlnost, blaze vám.
Nelekejte se jejich hrozeb a neplašte se,
uctívejte svatě Krista, Pána, ve svých srdcích,
stále připraveni obhájit se před každým,
kdo vás vyzývá zdůvodnit naději, která je ve vás.
Dělejte to však skromně, s bázní a s dobrým svědomím,
aby se ti, co tupí váš dobrý život v Kristu,
zastyděli právě v tom, z čeho vás pomlouvají.
Neboť je lépe trpět za dobré skutky,
pokud je to Boží vůle, než za špatné.
Vždyť i Kristus jednou provždy trpěl za hříchy,
spravedlivý za nespravedlivé,
aby vás přivedl k Bohu.
Byl usmrcen v těle, ale Duchem oživený. (...)
Když tedy Kristus trpěl v těle, i vy se vyzbrojte týmž smýšlením.
Neboť ten, kdo trpěl v těle, skoncoval s hříchem,
aby zbývající čas v těle nežil lidským žádostem, ale Boží vůli.
Dost bylo času, co jste předtím strávili podle žádostí pohanů:
žili jste ve výstřednosti, v náruživosti, v opilství,
v obžerství, v pitkách a v hanebném modlářství.
Diví se, že se již s nimi nevrháte
do téhož proudu výstředností, a rouhají se.
Avšak vydají počet tomu, který je připraven soudit živé i mrtvé.
Vždyť proto se evangelium zvěstovalo i mrtvým,
aby byli odsouzeni podle lidí v těle a žili podle Boha v Duchu.
Přiblížil se konec všeho. Proto buďte rozumní a bděte na modlitbách.
A především mějte vytrvalou lásku jedni k druhým,
protože láska zakrývá množství hříchů.
Buďte vespolně pohostinní bez reptání.
Podle toho, kdo jaký dar dostal, služte si navzájem
jako dobří správci rozmanité Boží milosti.
Když někdo mluví, tak jen jako Boží slovo;
když někdo slouží, tak jen z moci, kterou uštědřuje Bůh,
aby byl ve všem oslaven Bůh skrze Ježíše Krista.
Jemu buď sláva a vláda na věky věků. Amen"
(1 Pt 3,14-19. 4,1-11).
A tak tedy zcela na závěr si opět položme otázku. Už vám někdo někdy vynadal?
Už se někdo snažil urazit vás pro vaši víru? Pokud ne, tak tu něco s námi není v pořádku a musíme si položit otázku, jaká je naše víra! Je snad neviditelná?
Ale pokud ano, tak i nám znějí slova apoštola Petra:
"Milovaní, nedivte se, když jste v ohni zkoušek,
které na vás přišly, jakoby se vám přihodilo něco neobvyklého!
Radujte se, když máte účast na utrpení Kristově,
abyste se radovali tehdy, když se zjeví jeho sláva.
Když vás hanobí pro Kristovo jméno, blaze vám;
neboť Duch slávy a Boží na vás spočívá.
Jen ať nikdo z vás netrpí jako vrah nebo zloděj
nebo zločinec nebo slídič.
Kdo však trpí jako křesťan; ať se nestydí,
ale ať oslavuje Boha tímto jménem.
Neboť je čas, aby se začal soud od domu Božího.
Ale pokud se začne od nás, jaký bude konec těch,
co nevěří Božímu evangeliu?!"
(1 Pt 4,12-17).
Převzato z
https://www.postoj.sk/,
článek z 31. 5. 2020 naleznete
zde.
