Dr. Nathanson hovořil také o svém životě
Narodil jsem se v New Yorku. Moji rodiče byli původem Židé, ale byli bezvěrci. Obdržel jsem vzdělání typické pro člena židovské rodiny. Pamatuji si, že když jsem se vracel z židovské školy, můj otec se vysmíval všemu, čemu jsem se tam učil. Když jsem ve věku 13 let prošel obřadem uvedení do života dospělých, již nikdy jsem se do synagogy nevrátil. Po studiu jsem se stal lékařem. Mojí specializací bylo porodnictví a gynekologie. Věřil jsem jen tomu, co bylo možno zkoumat a vědecky dokázat.
V roce 1979 jsem se na základě vědeckého výzkumu stal obráncem života, ale nadále jsem zůstal ateistou.
Začal jsem se podílet na akcích „Operace Záchrana“, ve kterých se obránci života modlí a svými těly blokují vstup do potratových klinik. Dostalo se mi milosti těch lidí, jejich ducha, zápalu a posvěcení. Tak začala moje duchovní odysea, která byla mnohem obtížnější, než odysea vědecká. Tvrdá slupka mého ateismu začala postupně praskat. Dostala se ke mně myšlenka G. K. Chestertona: „Kdyby nebylo Boha, nebylo by ateistů.“
Vím, že se za mě modlilo mnoho katolíků. Když jsem spatřil svědectví Ducha během demonstrací, které se konaly za studených zimních ranních hodin, kdy zastánci „volného rozhodnutí“ je častovali nevybíravými přívlastky, kdy je obkličovali policisté, média vyjadřovala otevřeně svou nechuť a soudy vyměřovaly pokuty a tresty, a oni to všechno přecházeli se stále stejným úsměvem, protože byli přesvědčeni o svém konečném vítězství, tehdy jsem se začal vážně zamýšlet: jaká je to síla, která je pohání k této aktivitě? Poprvé v životě jsem začal myslet na Boha… Ta myšlenka zbourala všechny moje jistoty, změnila můj dosavadní život v odporné bahno hříchu a ukázala mi hrůzu zla, jež jsem způsobil lidem, které jsem ani neznal. Současně mi svitlo světlo naděje: začal jsem věřit, že před dvěma tisíci lety Někdo umřel za moje hříchy… Začal jsem mnoho číst o katolicismu. Velice na mě zapůsobila četba předsmrtných zápisků Alberta Einsteina. Jeden z nich změnil můj postoj k náboženství, který jsem si nesl od dětství: „I když existuje výrazný rozdíl mezi vědou a náboženstvím, obě tyto oblasti na sobě závisí, a to mnoha způsoby. Jestliže nám náboženství vytyčuje cíle, pak je to díky vědě, že se můžeme naučit, jakými prostředky těchto cílů dosáhnout. Ale opravdovou vědu tvoří jedině ti, kteří se řídí touhou po poznání pravdy. Zdroj této touhy má ovšem svůj počátek v náboženské sféře. Je možno to vyjádřit takto: Věda bez náboženství kulhá, náboženství bez vědy je slepé.“
(A. Einstein, Out of my later years)
Mým hrdinou se stal rovněž Malcolm Mudggeride. K obrácení mě více než cokoliv jiného přivedla jedna jeho myšlenka:
„Nikdy jsem nemohl snést myšlenku, že celý svět byl stvořen jen proto, abychom v něm zde my lidé krátce žili, generace po generaci, a hráli do nekonečna tu bulvární komedii s opakujícími se rolemi, situacemi, abychom tvořili to, čemu se říká „dějiny“. Je to, jako bychom vybudovali obrovský operní sál pro jeden jediný hlas. Musí být nějaký jiný smysl našeho života, ne pouze prosté střídání dne za dnem, ne pouze co nejlepší využívání duchovního dědictví našich předků. Tento pocit provázel zřejmě největší umělce, světce, filozofy až k současným vědcům. Oni všichni jsou svědky, že novozákonní příslib věčného života je pravdivý a že jej ztělesňuje veliké drama Vtělení, ztělesňuje ho a je smyslem našeho bytí. Připustit, že ti významní lidé víry byli jen lehkověrní šílenci, to se mi jeví velice nevěrohodné. Každopádně chci se raději mýlit spolu se Shakespearem, Miltonem, sv. Augustinem, sv. Františkem z Assisi a s Dostojevským, než mít pravdu s Voltairem, Rousseauem, Darwinem, Huxleyem, Wellsem a Shawem.“ (Malcolm Mudggeridg)
Moje svědomí však tížilo břemeno odpovědnosti za zničení 75 000 lidských životů nenarozených dětí. Toto břemeno bylo tak těžké, že při mnoha příležitostech mě přepadala myšlenka na sebevraždu. Ale jeden blízký kněz vycítil mé těžkosti, začal za mnou docházet a naslouchal mi. Pochopil jsem, že to já sám jsem původcem zmatku ve svém životě a že musím předat jeho vedení Ježíši Kristu. Uvědomil jsem si, že pyšný intelekt je jednou z nejdestruktivnějších sil na světě a že sám člověk neuzvedne celou skutečnost. Pravda se zjeví jen v síle pokorné modlitby. Rozhodl jsem se, že přijmu Ježíše Krista. Břemeno, které jsme zvedal, bylo příliš těžké, než abych s ním mohl sám přejít na onen svět. Pochopil jsem, že mohu přijít do Církve takový, jaký jsem. Musím se však otevřít Ježíši Kristu. To byla největší radost mého života, tato duchovní odysea, tato podivuhodná cesta od ateismu ke křesťanství.
Proto k vám nyní mluvím jako ten, kdo byl ateistou a leaderem propagujícím potraty a kdo se bolestně přerodil na obránce života a křesťana. Nikdy jsem se necítil tak dobře, tak uvolněný od svého břemene, jak se cítím nyní.
Z Miłujcie się 11–12/1996
Vyšlo v časopise Světlo 13. ČÍSLO / XII. ROČNÍK
