Josef kardinál Ratzinger ostře
kritizoval vyjádření německého
prezidenta J. Raua, který staví do
stejné roviny muslimský šátek, řeholní šat řádové sestry a kříž.
Josef kardinál Ratzinger ostře kritizoval vyjádření německého prezidenta J. Raua, který staví do stejné roviny muslimský šátek, řeholní šat řádové sestry a kříž. Takové „podivné poučování“ pana prezidenta není v souladu s mírovým soužitím ani s tolerancí. Ratzinger důrazně odmítl, že náboženství je soukromá věc a jeho projevy se tedy mají omezit na soukromou sféru. Mírové soužití lidí vyžaduje veřejně prožívaný hodnotový řád, který samotná politika nemůže zajistit. I takový veřejný životný řád hodnot musí politika reflektovat, aby na něm mohla stavět. Jestliže bude z veřejnosti odstraněna křesťanská víra, která tento řád zaměřený na mír a smíření zakládá a zdůvodňuje, okrádá se politika i společnost o svůj nejpodstatnější pramen mírového soužití.
Minulý rok byl poznamenán především válkou v Iráku a jejími následky, pokračoval kardinál Ratzinger. „Ať už si myslíme o oprávněnosti či nespravedlnosti této války cokoliv, jedno je zcela zřejmé: řetěz násilí nebyla válka schopná přetrhnout. Pramen teroru nezastavila.“ Teror bude stále více znamením naší doby. Je evidentní, jak pravdivá byla slova, která nám na začátku nového roku řekl Svatý otec:
„Násilí není možno překonat násilím, nýbrž tím, že se odstraní jeho kořeny.“
Násilí překonat právem a hlubokým smířením
„Jaké síly jsou s to způsobit, aby tyto kořeny odumřely a abychom byli uzdraveni?“ položil Josef Ratzinger rozhodující otázku. Je to nepochybně především úkolem politiky, aby postavila moc a násilí pod kontrolu spravedlivého řádu tak, „aby neplatilo právo silnějšího, nýbrž aby síla práva spoutala násilí. Toto právo, které zamezuje násilí, se však musí sytit z pravých hodnot, které jsou základem lidství a které udržují svět.“ Z toho je jasné, že politika potřebuje síly, které nespočívají pouze v ní. Tyto síly musí být ve společnosti živě přítomné a zakotveny v síle lidského vědomí.
Náboženství jako soukromá věc ztrácí svou společenskou a mírotvornou sílu.
Podle prezidenta Raua muslimské šátky a řeholní oděvy jsou „misionářské textilie“, a tedy náboženské symboly a ty stejně jako kříž nepatří na veřejnost. Naše společnost je prý pluralitní a všechna náboženství mají stejné právo na náboženskou svobodu, tak zní Rauova argumentace.
„Je jistě správné, že všichni mají právo, aby poslouchali své svědomí, a stát nesmí nikomu předepisovat své náboženství,“ zdůraznil prefekt Kongregace pro nauku víry. „Ovšem je omyl tvrdit, že náboženství a morální síly, které v sobě přináší, patří do soukromé sféry, protože je jich více, a že je třeba se na ně dívat úplně stejně.“ Kdyby to mělo platit, kdyby náboženství a jejich hodnototvorná síla měla platnost jen v soukromí, pak by společnost, ve které potřebujeme právo a ve které násilí musí být přemáháno právem, neměla žádné hodnoty a žádnou morálku,“ zdůraznil kardinál. Pak zde nebude vytvořen prostor pro svobodu, ale pro anarchii.
Kříž stojí jako znamení smíru nejen mezi křesťany
„Proto také neplatí, že kříž je pro nás jakýmkoliv symbolem.“ Kříž má svůj význam nejen pro křesťany, nýbrž pro celou Evropu a pro celý svět. Známý teolog Jan Křtitel Metz napsal spolkovému prezidentu již před nějakou dobou, že „Evropa nebyla vybudována podle Koránu, nýbrž podle Písma Starého a Nového zákona“. Od těchto sil od Abraháma až k Ježíšovým apoštolům a jejich nástupcům získala Evropa svou mravní tvář a svou důstojnost. „Kříž nikoho neuráží a nikomu nečiní násilí,“ zdůraznil kardinál. „Je naopak výrazem Boha, který nás miloval až k smrti, je to vyjádření kultury smíření, neboť nám ukazuje toho, který se v umírání modlil za své nepřátele a přetrhl tak řetěz násilí.“ Kříž je pro všechny slovem smíření a spásy. „Žádné muslimské ženě bych nezakázal šátek, ale tím spíše nedovolíme zakazovat kříž jako veřejné znamení kultury smíření,“ zdůraznil kardinál. Kříž má mnoho dimenzí. Pro věřící znamená mnohem více než pro nevěřící. Pro věřící je souhrnem všeho, co nám Bůh ve svém zjevení daroval. Na tuto poslední hloubku, kterou nám dává víra, říká kříž všem lidem: „Svět nezachrání násilí, ale láska.“
Pontifikát Jana Pavla II. rozséval semeno míru
Jako druhou, pro veřejnost méně významnou událost jmenoval kardinál Ratzinger papežské jubileum Jana Pavla II. „ Právě to tiché je uzdravující. Když padne ztrouchnivělý strom, je slyšet velkou ránu. Když les roste, nikdo nic neslyší,“ charakterizuje Ratzinger rozhodující aspekt papežova působení. „Na všech svých cestách rozséval Svatý otec semeno míru, vnášel do světa síly dobra, o kterých tiskové agentury tohoto světa nemohly informovat a které přesto trvají ve vší tichosti.“ Papež sám dal dva rozhodující klíče k pochopení svého pontifikátu v blahořečení matky Terezy a v encyklice o Eucharistii. Láska matky Terezy, která zahrnuje všechny lidi, byla živena adorací před Eucharistií, „protože žila z patření na Pána“. „Za všechny peníze světa bych tuto službu nedělal,“ řekl jeden návštěvník matce Tereze. „Já také ne,“ odpověděla. Dělala to, protože poznala Kristovu lásku a protože v každém člověku viděla jeho obraz.
Eucharistie uvádí do závazného společenství jediného Kristova těla
V encyklice o Eucharistii a Církvi papež ukázal, jak je zář Boží tváře přítomna v Eucharistii, když se nám sám v tomto chlebě daruje a dává se nám „do srdce“. Velice naléhavě ukázal papež také, že Eucharistie není pouze nějaký socializační ritus, kterým si zajišťujeme všeobecné křesťanské společenství. Není to střed pouhého soukromého posílení duše. „Pán se s námi spojil a chce nás zavázat, abychom vstoupili do plné pravdy,“ nazval kardinál papežovo ústřední tajemství. „Bláznivé heslo, že nás Kristus všechny zve, které koluje mezi lidmi a k němuž nikdo není schopen nic říct, papež odmítá.“
„Odkud víme, že nás Kristus zve, a k čemu nás vlastně zve? Do něčeho nezávazného?“ zeptal se kardinál. „Kristus se naopak s námi ve svátostech spojil a chce nás uvést do závaznosti své lásky.“ Eucharistie slouží k výstavbě Kristova těla v životném a zavazujícím společenství víry, které ve společenství apoštolské posloupnosti vyjadřuje závaznou jednotu celé Církve.
Podle Der Fels 2/2004
Vyšlo v časopise Světlo 10. ČÍSLO / XII. ROČNÍK>