Nestrojená bratrská láska se vytrácí, pokud se lidem nedostává pravdy, vůči níž by se poslušností mohli vnitřně očistit, jak lze usoudit ze slov apoštola Petra (1 Petr 1,22), a je-li pravda lidem hromadně upírána, jsou dokonce podněcováni k nevraživosti, ba i nenávisti.
Pravdu lze různými způsoby zamlčovat, zkreslovat, zastírat či předstírat - verbálně i nonverbálně - a to v bezprostřední, avšak nejnepozorovaněji v té mediální komunikaci, která už nejméně dvě století významně ovlivňuje tu osobní mezi konkrétními lidmi, jakož i individuální lidské cítění a úsudky.
Dnes se pravdivost jakéhokoli sdělení posuzuje, ne-li výhradně, tak přinejmenším s přihlédnutím ke všeobecnosti jeho výskytu v médiích, přesněji podle jeho mediálního přetřásání, pokud možno osobnostmi, jež se nezřídka nezávisle na svých osobních kvalitách těší obecné oblibě, věhlasu či moci, tzn. nikoli podle racionálního vztahu daného sdělení k realitě. Každý názor, který se dovolává této racionálnosti, opodstatněnosti a oprávněnosti určitého sdělení, je a priori podezřelý. Už
jen upřímná snaha nalézt, neřkuli vyslovit pravdu je nemístná, ba neslušná, přičemž jakákoli skutečná neslušnost může být celkem v pořádku, pokud je v určité - nikoli bezděčné - souvislosti akceptována veřejným míněním.
Ačkoli má zamlčování či zkreslování pravdy vždycky nějaký záměr, který nutně předpokládá někoho, kdo jej pojal, zůstává stejně účinné, rozuměj škodlivé, šíří-li se pouhým „papouškováním“ nebo takzvaně v dobré víře. Záměr pravdu zkreslovat je podlý a v poslední instanci vlastně nelidský. Nepočítat s ním však znamená vystavovat se riziku jej pozřít a stát se jeho sluhou. Naproti tomu, usvědčovat svět ze hříchu, že totiž nevěří v Ježíše Krista, jak stojí v Janově evangeliu (srov. Jan 16,8-9), je dílo Přímluvce, Ducha pravdy, kterého by měl v sobě každý křesťan nechat působit.
Společnosti budované megafonem sdělovacích prostředků dospívají pomalu, ale jistě k dokonalosti.
Stále neuvěřitelněji se zužuje prostor, ve kterém by se o společenském a světovém dění dalo komunikovat bez použití takových pojmů a frází, které nic netvrdí, ani nepopírají, anebo naopak něco tvrdí i popírají zároveň. Takto je budován masový, podstatně emotivní konsenzus, nárokující si obsáhnout veškerou realitu z jediného hlediska, jehož individuální akceptace je podmínkou společenského postavení jednotlivce v tomto světě.
Jednotící emocí může být pouze láska, avšak pouze tehdy, není-li strojená. Je však toto hledisko - samozřejmě s vyloučením oněch obávaných fake news - skutečně přítomno v hlavním proudu sdělení dnešních médií v národním či mezinárodním měřítku? Na tuto otázku by si měl každý odpovědět, a podle odpovědi na ni řídit či korigovat svoje uvažování, vědomý souhlas či vědomý nesouhlas s tím, co je mu předkládáno nebo k čemu je mimoděk naváděn, aby neuvízl ve strojenosti, která je v konečném důsledku sebevražedná, protože vychází z absolutizované sebelásky.
Strach, jehož pandemické šíření bylo v poslední době vázáno na ujišťování: „
Ne, nezemřete!“, známým ze zahrady Eden (Gn 3.4), je mediálním evergreenem už dlouho. Bezpečnost nyní zdravotnického rázu vystřídala tu, kterou ohrožovali islamističtí teroristé, kteří – jak by se dalo usuzovat z médií – jsou poslední dobou patrně také v karanténě.
V každém případě bude nynější očkování strachem neúčinné ve světě, jehož vládce je už odsouzen. Stačí jen přijmout útěchu slíbeného Ducha.
Milan Glase
Další články z podrubriky
Komentáře "Církev a svět"
Převzato z
www.radiovaticana.cz,
článek ze 24. 5. 2020 naleznete
zde.
