Evangelijní text Sedmé velikonoční neděle (Jan 17, 1 - 11) přináší úryvek z Ježíšovy modlitby ve Večeřadle.
V poslední neděli před slavností Seslání Ducha Svatého přináší Bohoslužba slova závěrečnou kapitolu z Pánovy poslední večeře, po níž následuje popis jeho utrpení.
Ježíšova modlitba
V průběhu staletí dostala 17. kapitola Janova evangelia různá pojmenování. Nejčastěji se používá název "
Ježíšova velekněžská modlitba". Tento název se objevuje již v některých patristických komentářích (např. Cyrila Alexandrijského), přičemž se provádí srovnání s úlohou starozákonního kněze podle 28. kapitoly Knihy Exodus. Pán Ježíš je v pozici kněze, který se modlí ke svému Otci. Výslovnou zmínku o úloze Krista - prostředníka mezi Bohem a lidmi nacházíme ve dvou novozákonních spisech.
Prvním je Římanům 8, 34: "
Kdo je odsoudí? Kristus Ježíš, který zemřel, ba více - který byl vzkříšen, je na pravici Boží a přimlouvá se za nás?"
Druhým je Židům 7,25: "
Proto může navěky spasit ty, kteří skrze něj přicházejí k Bohu, neboť je stále živ, aby se za ně přimlouval."
Někdy se používá také označení "
Ježíšova rozlučková řeč", nebo "
Ježíšův duchovní testament,", který přednesl na závěr Poslední večeře. Důležitou skutečností je, že slova Ježíšovy modlitby jsou velmi úzce propojeny s popisem jeho umučení, který za ní následuje. Pán Ježíš dává svůj život jako oběť, kterou posvěcuje své učedníky a svět.
Máme tu skutečně výjimečný obraz Božího Syna, který se modlí k Otci za nás. Obraz, který nese silné známky podobnosti se scénou Kristovy modlitby v Getsemanech.
Učednictví
Celá velekněžská modlitba má tři části. V první (verše 1 - 5) se Kristus modlí k Otci. Ve druhé části (verše 6 - 19) se Pán Ježíš modlí za své učedníky. Konečně ve třetí části (verše 20 - 25) se Boží Syn modlí za Církev. Modlitba obsahuje důležité prvky, které mají charakterizovat každého Ježíšova učedníka. Jsou to výrazy:
znát, oslavit, posvětit, milovat, zachovávat, zůstávat, poslouchat. Jsou to výrazy, které vystihují celé poslání, celou osobu Ježíše Krista a jeho vztah k nebeskému Otci.
Co vůbec znamená učednictví? Je to naše vstoupení do vztahu hluboké jednoty, která vládne mezi Otcem a Synem. Pravá identita Ježíšova učedníka je být ve vztahu s Otcem a Synem. Je to dílem Ducha Svatého, Utěšitele.
Modlitba začíná zmínkou o hodině oslavení. Ježíšova smrt na kříži je hodinou jeho povýšení. Je hodinou, tzn.
rozhodujícím okamžikem pro celé dějiny záchrany člověka, pro který přišel na svět, aby oslavil Otce a Otec oslavil Syna. Ježíšova smrt na kříži je vrcholným znamením. Tam se odhaluje Ježíšova identita, jeho láska a naplňuje se Boží plán záchrany člověka.
Boží Syn otevřel pro člověka cestu k Otci.
Hlavní témata
Emeritní papež Benedikt XVI. upozorňuje na čtyři témata Ježíšovy velekněžské modlitby:
1. Věčný život. Papež upozorňuje, že věčný život není život, který přichází po smrti, neboť nynější pozemský život pomíjí, a proto nemůže být věčný. Jde o to, abychom uchopili již nyní skutečný život, který nikdo, ani smrt, nemůže zničit. Získává se prostřednictvím společenství s Ježíšem Kristem, jak to při vzkříšení Lazara on sám přislíbil: "
Kdo věří ve mne, bude žít, i kdyby zemřel. A nikdo, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky." (Jan 11, 25 - 26) Společenství s Bohem se stává i životem s ním.
2. Zjevit Boží jméno. Ve Starém zákoně v příběhu o hořícím keři Bůh zjevuje Mojžíšovi své jméno. Bylo to víc než slovo nebo název. Boží jméno znamená, že Bůh je přítomen mezi lidmi. Když Izrael vybudoval chrám, aby v něm přebývalo Boží jméno (srov. Dt 12, 11), znamenalo to, že tam přebývá Bůh sám. V Ježíši Kristu se Bůh skutečně stal člověkem a přebýval mezi námi jako nový chrám.
3. Posvětit pravdou. V 17. kapitole Janova evangelia se mluví o trojnásobném posvěcení. Otec posvětil Syna, Syn posvěcuje sebe, Syn prosí, aby jeho učedníci byli posvěceni pravdou. Posvětit znamená vyčlenit jistou věc nebo osobu z běžného života a určit ji Bohu. Otcovo posvěcení Ježíše je totožné s událostí vtělení. Jestliže Ježíš posvěcuje sebe, znamená to, že se rozhodl přinést sebe jako oběť Bohu. Do tohoto posvěcení mají být zahrnuti i jeho učedníci. Nejde jen o nějaké obřadní posvěcení, ale zapojení se do samotného bytí Krista, který je Pravdou.
4. Jednota. Pán Ježíš do své modlitby zahrnuje i budoucí Církev. Církev se rodí z Ježíšovy modlitby. Je úžasné, že ve Večeřadle jsme do jeho modlitby už i my zahrnuti. Prosí, abychom byli jedno.
Jednota Církve nepochází z tohoto světa a vlastními silami ji nedokážeme vytvořit. Vychází z jednoty Otce a Syna. Jednota Církve je nesmírně důležitá, aby se lidem zjevila pravda (srov. Ježíš Nazaretský, s. 86-104).
P. Prof. František Trstenský
Převzato z
www.postoj.sk,
článek z 22. 5. 2020 naleznete
zde
