Dne 4. května 2020 vyšla v německém vydavatelství
Droemer Knaur životopisná kniha s názvem
Benedikt XVI. – životopis. Napsal ji Petr Seewald, který je znám jako autor vícera knih rozhovorů s Benediktem XVI. Katolický týdeník
Die Tagespost otiskl rozhovor s autorem o jeho nové knize.
Rozhovor s
Petrem Seewaldem vyšel na portále Svetkrestanstva.Postoj.sk se souhlasem vedení redakce
Die Tagespost.
Ptali se
Guido Horst a
Oliver Maksan, do slovenštiny přeložil
P. Jan Krupa.
Pocítil jste úlevu, když jste dokončil Benediktův životopis, který nyní vychází v knižní podobě?
Samozřejmě. Byl to pěkný, ale i - u životopisu století, jakým život Josepha Ratzingera je - nesmírně obtížný úkol, který je vyčerpávající.
Abych to zvládl, bylo zapotřebí bezpočtu střelných modliteb a velké míry vytrvalosti při práci.
Podrobně popisujete průběh duchovního vývoje mladého Josepha Ratzingera, a díla, která jej ovlivnila. Souhlasíte s tvrzením, že po období dozrávání byl moderním teologem?
Byl jím od počátku. Už v prvním semestru se nadchl pro nové duchovní výzvy. Načetl veškerou příslušnou literaturu a horlil pro filozofii svobody. Jeho doktorandský školitel
Gottfried Söhngen ho vedl k historické teologii namísto spekulativní. Ratzinger velmi brzy objevil
nouvelle théologie (název pro školu myšlení v katolické teologii) a jeho vzory se stali
Henri de Lubac a
Hans Urs von Balthasar.
Studenti Ratzingera poslouchali se zájmem. V jeho přednáškách byla bezprecedentní svěžest, nový přístup k tradici, který se spojoval s dosud neslýchanou reflexí i jazykem.
A přece si Ratzinger začal později uvědomovat, že on a například i Karl Rahner jako teologové žili na jiných planetách. Nemluvě o Hans Küngovi.
Co vyvedlo koncilního teologa a pozdějšího člena Würzburské synody z „progresivního tábora"? To jen zůstal věrný sám sobě?
Ano, s určitými úpravami. Ratzingerova teologie byla zformována velmi rychle a kontinuita v jeho nauce je výrazná.
Rahner si moc přál spolupracovat s mladým kolegou na koncilu, což ale nefungovalo zcela optimálně. Pozdější papež měl blízko k nekonvenčním, nepohodlným, velmi moderně smýšlejícím učencům, k lidem, kteří nepatřili do mainstreamu.
Sám sebe viděl jako progresivního teologa. Ale progresivismus byl v té době chápán úplně jinak než dnes - jako úsilí o další vývoj založený na tradici - ne jako plná moc pro vlastní svévolné výtvory.
Už jako koncilní poradce upozorňoval, že pátrání po tom, co je vhodné pro tuto dobu, nesmí vést k obětování toho, co je platné. Tomuto přístupu zůstal věrný. Takže je pravda, když říká, že to není on, kdo se změnil, ale ti ostatní.
Byl to bývalý kolega z tübingenských dob Hans Küng, kdo o kardinálu Ratzingerovi na počátku jeho působení v čele Kongregace pro nauku víry vytvořil obraz reakčního teologa?
Vztah Küng - Ratzinger představuje velmi napínavý, ale také velmi tragický příběh. Nikdy to nebylo skutečné přátelství, ačkoli se navzájem respektovali a jistým způsobem se také měli rádi. Küng má opravdu hlavní odpovědnost za ságu o Ratzingerovi, která je založena na manipulaci a falšování.
Küngova obvinění vytvořila zkreslený obraz Velkého inkvizitora.
Küng byl zodpovědný i za legendu o Ratzingerově traumatu a přeměně v důsledku revolučního roku 1968, ke které ve skutečnosti nikdy nedošlo. Küng se nepřetržitě pokoušel kritizovat svého bývalého kolegu. Kdyby se k jeho osočování v maistreamových médiích přistupovalo kriticky, obraz „panzerkardinála" by nikdy nevznikl.
Před rokem 2005, než byl zvolen za papeže Benedikt XVI., jste se intenzivně zabýval Josephem Ratzingerem a publikoval jste dvě knihy rozhovorů s ním. Očekával jste od německého pontifikátu něco jiného, snad něco více?
Myslím si, že Benediktova bilance je více než slušná. Když ještě i dnes někdo mluví o ztroskotaném pontifikátu, tak buď nemá ponětí, o čem mluví, nebo záměrně protlačuje názor, který odpovídá jeho ideologickým zájmům.
Už jen to, že dokázal navázat na papeže století Jana Pavla II., bylo obrovským výkonem. Vzhledem k téměř bezprecedentnímu poklesu křesťanské víry se Benedikt XVI. soustředil na její obnovu. Jeho zvláštní charisma a jeho katecheze přitáhly miliony lidí, i takových, kteří od církve měli odstup.
Ne náhodou se mluvilo o horečce „Benedetto". Předčasně ji ukončila aféra kolem biskupa Williamsona, při které, jak to dokazuji ve své knize, proběhla veřejností zavádějící dezinformační mediální kampaň.
Byla některá personální rozhodnutí slabým bodem pontifikátu papeže Benedikta? Například povolání takříkajíc nezkušeného jezuity Federica Lombardiho za vatikánského mluvčího po mediálním profesionálovi Navarro-Valsovi či jmenování kardinála Tarcisia Bertoneho za státního sekretáře?
Samotný Ratzinger označil personální politiku za svou ne úplně nejsilnější disciplínu. Navíc měl sklon k jistému druhu „nibelunské“ věrnosti. Myslím, že se silnějším týmem by se dal mnohem lépe využít potenciál, který pontifikát Benedikta XVI. měl.
Papež Benedikt zveřejnil jen tři encykliky. Od papeže-teologa by přitom někteří očekávali více...
Byly to sice „jen" tři encykliky, ale tři, které stály opravdu za to. V pozici papeže byl především pastýřem, ne profesorem. Byl to téměř nadlidský výkon, že i ve svém vysokém věku a při svém zdravotním handicapu, o kterém veřejnost nic netušila, později ještě napsal i trilogii o Ježíši.
Tato christologie byla naléhavě nutná vzhledem k poničenému Ježíšově obrazu a jeho poselství. Žádný papež před ním si netroufl napsat takového dílo.
Ruku na srdce - jak jste přijal Benediktovo odstoupení? Ve své knize jste ho dobře vysvětlil, ale už jste ho i akceptoval?
Papež má zemřít ve svém úřadě - to platilo téměř jako dogma. Demise papaže byla sice církevně-právně možná, ale nikdo ji nechtěl zažít. Toto odstoupení mnou otřáslo.
Na druhé straně je třeba říci, že již v roce 2010 Benedikt XVI. v mé knize
Světlo světaprohlásil, že papež má nejen právo, ale někdy i povinnost odstoupit, když už nestačí jeho fyzické nebo psychické síly.
Katolická církev je velká a rozšířená jako nikdy dříve. Požadavky na nejvyššího pastýře se extrémně změnily. Svým aktem Ratzinger provedl v papežství revoluci a otevřel cestu pro čerstvou sílu. Velmi zápasil s otázkou zřeknutí se úřadu. A můžeme mu opravdu věřit, když říká, že je s tím zcela vyrovnán, zejména se svým Pánem, kterému jako jedinému se musí odpovídat.
Do jaké míry se Benedikt XVI. stal, jak píšete ve svém úvodu, papežem přelomové doby, „tak koncem něčeho starého, jakož i začátkem něčeho nového"?
Ratzinger má podrobný přehled o historických zkušenostech celého století, od Výmarské republiky až po digitální věk. Obzvláště dobře zná různé fáze vývoje církve: od jejího postavení v době diktatury, přes epochu lidové církve až po církev v kriz v sekularizované společnosti.
Pět desetiletí byl v nejpřednější frontové linii, z toho čtvrtstoletí jako pravá ruka Jana Pavla II.
Byl stavitelem mostů, který podporoval znovuobjevení církevních otců, spolupůsobil na koncilním modernizačním posunu, ale také zavčas varoval před falšováním koncilu...
Především ukázal, že víra a rozum nejsou protiklady, ale související prameny poznání. Benediktův poklad zkušeností je vzácný jako zlato.
Četl již emeritní papež tuto knihu?
Dopředu jsem mu ukázal jen několik kapitol. Měl možnost udělat si o ní obraz. Zvláště se mu líbil odstavec o encyklice
Mit brennender Sorge z roku 1937.
„To je vzorová kapitola postavena na přesných informacích o tehdejší dobové situaci," napsal mi,
„o její přítomnosti v mém životě a nakonec i vyčerpávající výpověď o pronásledované církvi."
Zda se mu líbí všechny kapitoly, to nejsem schopen říci. Životopis se nesmí podobat podávání zpráv z panovnického dvora.
Šlo mi o to, aby toto pro církev a společnost nepostradatelné dílo bylo srozumitelné. Abych čtenáře vzal na nejen historicky, ale i spirituálně napínavou a obohacující cestu.
Benedikt XVI. je nadčasově aktuální. A tak tento životopis mluví nejen o uzavřené minulosti, ale odkazem na jednu z největších osobností církve ukrývá i pokyny pro budoucnost.
Takový jako on už nebude.
Převzato z
www.svetkrestanstva.postoj.sk. Článek z 6. 5. 2020 naleznete
zde.