Zamyšlení nad evangeliem šesté neděle velikonoční- cyklus A
Ježíš řekl svým učedníkům: „Jestliže mě milujete, budete zachovávat má přikázání. A já budu prosit Otce, a dá vám jiného Pomocníka, aby s vámi zůstal na vždy: Ducha pravdy. Světlo ho nemůže přijmout, protože ho nevidí a nezná. Vy ho znáte, neboť přebývá u vás a bude ve vás. Nenechám vás sirotky. Zase k vám přijdu.
Ještě krátký čas, a svět mě už neuvidí, ale vy mně zas uvidíte, protože já jsem živ a také vy budete živi. V onen den poznáte, že já jsem ve svém Otci a vy ve mně jako já ve vás. Kdo má moje přikázání a je zachovává, ten mě miluje, a kdo mě miluje, toho bude milovat můj Otec, a také já ho budu milovat a dám se mu poznat. (Jan 14,15-21)
NEPŘÍTOMNÝ BŮH
Představme si, jak by to vypadalo v podniku, kde by si šéf odjel a nedal se vůbec vidět. Dal sice pokyny, jak má vše jít dál, ale nikdo v celém podniku není informován, jak se zas vrátí.
Řeknete si, že je to nemožné. - Jenže něco takového vskutku existuje. A není to podnik malý, na miliardy členů má a jmenuje se církev.
Šéfem, Pánem, ustanovil Bůh Ježíše Krista, ba víc, svým zástupcem a zosobněním, takže tento Ježíš mohl říkat: „Kdo vidí mne, vidí Otce.“ Ale vyprávění o tomto Ježíši končí zprávou evangelia, že z lidského světa odešel, že vstoupil na nebesa.
Pocit, že Bůh není přítomen
Chce se tím snad říci, že Bůh už není v našem světě přítomen? Takový pocit se o člověka vskutku pokouší. A nikdy snad v dějinách myslícího lidstva nebyl pocit nepřítomného, vzdáleného, nejsoucího Boha tak silný, jak tomu bylo a dodnes doznívá v našem století.
Když čteme bibli, jak Mojžíš prožíval Boží přítomnost v hořícím keři, nedovedeme si to už dnes dost živě představit.
Když čteme, jak svatý František, Kateřina, žili ve stálé přítomnosti Boží, je to pro nás něco nepochopitelného.
Kdyby někdo dnes, tak jako lidé ve středověku (Luther), prožíval úzkost z vševidoucího Božího soudu, řeklo by se o něm, že je nervově nemocen a poslali by ho na vyšetření k psychiatrovi.
Kde dřívější lidé viděli ruku Boží v přírodě, v dějinách, vidíme my dnes působení přírodních sil, sociologické zákony, nebo slepou náhodu.
Víra není všeobecná
Že je Bůh, věřilo celé dřívější lidstvo, bylo to všeobecné přesvědčení bez vyjímky. V dnešní společnosti věří jen jednotlivci, víra není nic všeobecně závazného.
Ba i pod slovem „Bůh“ si dnes každý představuje něco jiného. Není vše křesťanská zbožnost, co se ohání Bohem, není vše bezbožností, co Boha popírá. Stalo se mi nejednou při rozhovoru s lidmi, kteří se považovali za nevěřící, že když mi pověděli, jakou víru odmítají, mohl jsem s nimi klidně souhlasit a říct, že v takového boha já také nevěřím.
Ujasnění, co křesťanství rozumí vírou v Boha, se neobejde bez Ježíše z Nazareta: My, křesťané, věříme v toho Boha, který se v Ježíši zjevil člověku. Věříme v Boha Otce, jak nám ho Ježíš představuje.
Bůh se nevnucuje
Ale i v Ježíši se nám Bůh nevnucuje, nepodbízí, i tam není snadné ho pochopit:
vždyť ten, který má všechnu moc na nebi i na zemi, se nám představuje v člověku bezmocném;
ten Bůh, který sám je domovem všem, se zjevuje v člověku, který nemá, kam by hlavu složil;
Bůh, který je dárce radosti, se projevuje v Muži bolesti, Trpitel.
Bůh se člověku nevnucuje naprostou evidentností. Je tu pro člověka jako čistá voda v hlubinách země, k níž si smíš prokopat studnu.
Je tu pro člověka jako ryzí kov v žilách skal, který si smíš vydolovat.
Bůh je tu jako sladké jádro, k němuž se můžeš probít tvrdou slupkou.
Bůh je tu jako ten, kterého smíš hledat a nalézat a udělat tak největší objev svého života, když z hloubi osobního přesvědčení řekneš: Věřím v jednoho Boha Otce.
Nevědomé a vědomé hledání
Nezapomeňme na to, že každé lidské poctivé hledání dobra, pravdy, krásy, je vlastně vždy hledání Boha, - ať to ten hledající ví nebo neví.
Všichni poctiví lidé světa jsou hledači Boha. My, křesťané, hledáme vědomě. Jsme na tom líp právě o to, že víme, nebo aspoň tušíme, co hledáme, koho hledáme.
A protože to my, křesťané, máme přece jen opravdu snadnější, máme mít trpělivost s těmi, kteří ještě nevidí, ještě nevěří. Někdy to vypadá, že ti tzv. nevěřící jsou na tom jako ti lidé, co hledali les. Ukazovali jim jej, přivedli je na kraj lesa, ale oni viděli jen tuhle strom, támhle strom: „Stromy - to ano, na ty si mohu sáhnout, ale les, kde si mám sáhnout na les? Já věřím jen na skutečnosti hmatatelné, nemohu uznat, že je vůbec nějaký les.“ Takhle nám často zní argumentace nevěřících.
A tak žijeme. Pomíchaní dohromady. Jedni, kteří říkají: „Bůh není, žádného nevidím.“ A my, kteří jim odpovídáme: „Kdyby Bůh nebyl, nebyl bys tu ani ty, nebylo by mne.“
To je cesta lidského života: Boha hledat, - a z hloubi radosti nad tím nálezem pomáhat trpělivě těm, kteří dosud nenalezli, ale poctivě hledají.
Pojďme teď vyjádřit naši radost, že naše životní hledání má smysl, že v Boha věříme, společným Kredem.
