Papež Jan Pavel II. zdůrazňuje, že pro Katolickou církev je kapitalismus a jeho nejzvrhlejší podoba, neoliberalismus, stejně nebezpečný nepřítel jako byl komunismus. Ale i jeho předchůdci v sociálních encyklikách od 19. století nepřetržitě kritizují vykořisťovatelský kapitalismus ve všech jeho formách. Více Karol Dučák ve svém novém článku:
Svatý Jan Pavel II. bez nejmenších pochybností patří k nejvýznamnějším papežům novodobých dějin Katolické církve. Byl neochvějným zastáncem tradičních hodnot, především klasického křesťanského manželství jako nerozlučného svazku muže a ženy, vytvořeného za účelem jednoty života a dobra manželů a zplození dětí, nekompromisně odmítal ordinaci žen jako kněží, odsuzoval antikoncepci i eutanazii a umělý potrat považoval za vraždu. Pro jeho neústupnost v těchto postojích ho mnozí považovali za nesmiřitelného katolického konzervativce.
Svatý Jan Pavel II. však byl také jedním z nejvíc sociálně orientovaných papežů. Příkře pranýřoval sociální nespravedlnost ve světě, avšak odmítal revoluce jako prostředek pro vytvoření sociálně spravedlivé společnosti. Jeho antikomunismus byl pověstný. Podle mnoha odborníků se právě díky němu začal hroutit totalitní režim nejprve v Polsku, později v celém Východním bloku, ovládaném Moskvou. Jenže stejně energicky bojoval i proti kapitalismu.
Geniální polský papež odmítal kapitalismus stejně nekompromisně jako takzvaný reálný socialismus. Jednoznačně to vyplývá z jeho sociální encykliky
Centesimus annus, vydané 1. května 1991, na svátek sv. Josefa dělníka, tedy sto let ode dne, ve kterém měla být původně vydána první sociální encyklika
Rerum novarum papeže Lva XIII. (vydání encykliky
Rerum novarum bylo pozdrženo o 2 týdny kvůli upřesňování terminologie ohledně dělnických sdružení, takže encyklika vyšla až 15. května 1891 - pozn. autora)
Svatý Jan Pavel II. ve své encyklice píše mimo jiné toto: „
Z toho je vidět, jak neudržitelné je tvrzení, že po porážce takzvaného ‘reálného socialismu’ zbývá jako jediný hospodářský model kapitalismus. Je třeba prolomit bariéry a monopoly, které tolika národům brání podílet se na rozvoji. Je třeba zajistit pro všechny, jednotlivce i národy, základní podmínky účasti na rozvoji. Tento cíl vyžaduje plánované a odpovědné úsilí celého mezinárodního společenství.“ (Jan Pavel II.:
Centesimus annus, 35)
Není to však ojedinělé nebo výjimečné vyjádření odporu papeže proti kapitalismu, který se v současné době stává brzdou rozvoje světového společenství. V encyklice
Centesimmus annus nacházíme i tato slova: „
Tržní mechanismy určitě nabízejí jisté výhody. Pomáhají mimo jiné při lepším využívání zdrojů; podporují výměnu produktů a kladou do centra pozornosti vůli a preference člověka, které se setkávají ve smlouvě s vůlí a preferencemi jiného člověka. Tyto mechanismy však v sobě skrývají nebezpečí ‘zbožštění’ trhu, který ignoruje existenci statků, jež podle své povahy nemohou být a ani nejsou pouhým zbožím.“ (Jan Pavel II.:
Centesimus annus, 40)
Excelentní slovanský papež nenechává nikoho na pochybách, že pro Katolickou církev je kapitalismus a jeho nejzvrhlejší podoba, neoliberalismus, stejně nebezpečný nepřítel jako byl ateistický komunismus.
Svatý Jan Pavel II. velmi radikálně kritizoval neoliberalismus. 25. ledna 1998 ve svém projevu, předneseném během mše na Náměstí revoluce v Havaně, řekl: „
Ve více zemích se znovu objevuje forma kapitalistického neoliberalismu, který si podřizuje lidskou bytost a podmiňuje rozvoj národů slepými silami trhu, utlačujíc ze svých mocenských center méně zvýhodněné země neúnosnými poplatky. Bezohledně se vnucují národům nesnesitelné ekonomické programy jako podmínka pro získání nové podpory. Ve společném názoru národů figuruje přehnané obohacování se několika na úkor rostoucího zbídačování mnoha takovým způsobem, že bohatí jsou stále bohatší a chudí stále chudší.“
(Jurišta, J.:
Ján Pavol II. o kapitalizme a socializme. In:
Slovo.
Dostupné z:
www.noveslovo.sk/c/10221/Jan_Pavol_II_o_kapitalizme_a_socializme)
V této souvislosti vyvstává otázka: co to vlastně je neoliberalismus a jaký postoj k němu má zajímat Katolická církev? Neoliberalismus je v principu vyvrcholení kapitalismu. Kořeny neoliberalismu nacházíme zhruba v 70. letech 20. století. Tehdejší krize kapitalismu, způsobující neustále klesající míru zisků, inspirovala představitele nejvlivnějších světových korporací k oprášení původního ekonomického liberalismu a k jeho revizi vzhledem ke změněným poměrům ve světě. Takovým způsobem se kreoval nový směr, neoliberalismus, který usiluje o deregulaci mezinárodního obchodu, tedy o maximální demontáž regulačních kompetencí národních vlád ve prospěch nadnárodních soukromých obchodních společností s cílem umožnit jejich nekontrolovatelný pohyb z místa na místo podle zvýhodnění, které jim ta která země poskytne, a bez ohledu na lokální potřeby obyvatelstva jednotlivých zemí.
S prudce akcelerující globalizací jsme se stali i svědky šíření neoliberalismu v celosvětovém rozsahu. Jeho charakteristickými rysy obecně jsou především tyto: diktát volného trhu, krácení veřejných výdajů na vzdělávání, zdravotnictví, veřejnou dopravu a jiné sociální služby, deregulace, privatizace, snižování daní, růst sektoru finančních služeb, oslabování vlivu odborů, časté uzavírání smluv (například práce na dohodu, krátkodobé smlouvy, atd.), eliminace podílu státu na veřejně aktivitách, atd. Prosazuje absolutní volnost pohybu kapitálu, zboží a služeb. Neoliberalismus se cíleně usiluje minimalizovat efektivitu národních ekonomik a vytvořit jednu celosvětovou ekonomiku s neomezenou vládou nadnárodních korporací. Všemocný volný trh v celosvětovém měřítku podle jejich pouček údajně vyřeší všechny potřeby obyvatelstva. Toto je však stejná iluze jako představa, že všechny potřeby obyvatelstva může garantovat jedině centrálně plánovaná ekonomika.
Aby to neznělo příliš složitě, zjednodušeně lze říci, že cílem neoliberalismu je v co nejvyšší možné míře eliminování zásahů státu do fungování ekonomiky a vytvoření bezbřehého liberalismu v ekonomice bez ohledu na potřeby nejširších vrstev obyvatelstva. Představitele neoliberalismu zajímají jen neohraničené zisky nadnárodních korporací a neomezený ekonomický růst, vůbec je však nezajímají životní podmínky miliard zotročených lidí. V principu tedy můžeme konstatovat, že neoliberalismus je ta nejzvrhlejší podoba kapitalismu, která se vyznačuje intenzivním prohlubováním propasti mezi bohatými a chudými.
Taková nespravedlnost volá do nebe. Jenže v této souvislosti se vnucuje další otázka, která rezonuje v různých kruzích katolických teologů i laiků:
má se Katolická církev angažovat v zápase o vytvoření sociálně spravedlivého světa, nebo ne? Je toto hlavním posláním Katolické církve nebo je to spíše marginální záležitost?
Geniální odpovědi na tyto otázky nacházíme v sociální encyklice
Mater et magistra svatého Jana XXIII., vydané 15. května 1961, na sedmdesáté výročí encykliky
Rerum novarum. Autor encykliky
Mater et magistra deklaruje, že i když je „
posláním Církve především přivádět duše ke svatosti a dát jim účast na nebeských statcích, přesto se stará i o každodenní potřeby lidí. Nejde jí však jen o to, co je k životu nezbytné. Stará se též o blahobyt a prospěch lidí v nejrůznějších kulturních oblastech, jak to doba žádá.
Tím Církev svatá uskutečňuje pověření svého zakladatele Ježíše Krista - On má na mysli především věčnou spásu člověka, když říká: ‘Já jsem cesta, pravda a život’ (Jan 14,6) a na jiném místě: ‘Já jsem světlo světa.’ (Jan 8,12) Když však při pohledu na hladovějící zástupy s pohnutím volá: ‘Je mi líto zástupu’ (Mk 8,2), ukazuje tím, že mu záleží i na pozemských potřebách lidu.“ (Jan XXIII.
Mater et magistra, 3-4)
Je zde tedy přece jen hierarchie hodnot, kterou velký katolický světec jednoznačně definuje.
Nezpochybnitelně prvořadým úkolem Katolické církve je vést duše k svatosti a dělat je účastnými nebeských statků. Na druhé straně však svatý papež nezpochybňuje povinnost Katolické církve pečovat nejen o duchovní blaho věřících, ale zajímat se i o sociální spravedlnost ve světě. Je třeba konstatovat, že i když encyklika Mater et magistra spatřila světlo světa v roce 1961, není tento postoj papežů žádnou novinkou. Katolická církev od 19. století až do současnosti nepřetržitě kritizuje vykořisťovatelský kapitalismus ve všech jeho formách, včetně té vrcholné, kapitalistického neoliberalismu.
Už v první sociální encyklice
Rerum novarum papež Lev XIII. mimo jiné píše: „
Je zřejmé a obecně se to uznává, že dělnictvu v jeho smutném postavení je potřebí poskytnout pomoc. Neboť když byly v minulém století zrušeny staré cechy a jejich místo nenahradila žádná jiná ochranná opatření, dále když bylo z veřejných zařízení i ze zákonů vypuštěno zděděné náboženství, dělníci, opuštěni a bez ochrany, byli vydáni nesvědomitosti zaměstnavatelů a nezřízené ziskuchtivosti. Celé zlo ještě zhoršila bezohledná lichva, která byla sice už jednou Církví odsouzena, ale hrabiví a ziskuchtiví lidé se jí pod různými formami dopouštějí stále. K tomu přistupuje i to, že výroba a obchod se soustředili v rukou snad jen několika lidí, takže malá hrstka boháčů vložila téměř otrocké jho na nesmírné množství proletářů.“ (Lev XIII.:
Rerum novarum, 2)
Zničující kritiku vykořisťovatelského kapitalistického společenského zřízení nacházíme i v druhé sociální encyklice s názvem
Quadragesimo anno, vydané papežem Piem XI. dne 15.5.1931, na čtyřicáté výročí encykliky
Rerum novarum.
V encyklice nacházíme i tato slova: „
Nejnápadnější je dnes skutečnost, že se v současné době nejen bohatství, ale i úžasná moc a despotická hospodářská diktatura soustřeďuje v rukou několika málo lidí, kteří většinou nejsou vlastníky, ale pouze strážci a správci svěřeného jmění, jímž disponují.
Tuto ekonomickou nadvládu vykonávají zvláště ti, kdo jsouce držiteli a pány finančního kapitálu, vládnou i nad úvěrem a neomezeně rozhodují, komu se má půjčit a komu nikoli, a proto řídí takříkajíc tepny, kterými proudí veškerá ekonomika, a mají tak ve svých rukou duši hospodářského řádu, takže bez jejich příkazu se nikdo neodváží ani vydechnout.“ (Pius XI.
Quadragesimo anno, 105-106)
Pius XI. jednoznačně konstatuje, že bezuzdná konkurence v kapitalistické společnosti způsobila ekonomickou a politickou nadvládu kapitálu v celosvětovém měřítku. Pius XI. píše:
„
Toto nahromadění moci a sil, které je jakýmsi mateřským znaménkem hospodářství poslední doby, je přirozeným důsledkem neomezené svobodné soutěže, jež ponechává naživu pouze ty životaschopnější; jinými slovy ty nejnásilnější a ty, kdo nejméně dbají hlasu svědomí.“ (Pius XI.
Quadragesimo anno, 107)
Zdrcující kritiku kapitalistické společnosti umocnil Pius XI. slovy:
„
Konečné důsledky individualistického ducha v ekonomice vidíte a stěžujete si na ně, ctihodní bratři a milovaní synové, sami: volná soutěž zničila sama sebe; na místo volného trhu nastoupila hospodářská diktatura; na místo snahy po zisku nezkrocená chtivost moci. Veškerý hospodářský život se stal nesmírně tvrdým, bezcitným a ukrutným… Co se pak týká vzájemných vztahů mezi jednotlivými státy, z téhož pramene pocházejí dva různé důsledky: přehnaný nacionalismus nebo též hospodářský imperialismus na jedné straně a z druhé strany pak neméně zhoubný a zavrženíhodný finančně-kapitalistický internacionalismus neboli mezinárodní finanční imperialismus, jehož vlast je tam, kde se vede dobře.“ (Pius XI.
Quadragesimo anno, 109)
Není nejmenší pochybnosti o tom, že právě tento individualistický duch v ekonomice, neomezený volný trh, jakož i hospodářská a politická nadvláda kapitálu přinesli zkázu, která ochromila lidstvo a přispěla k rozpoutání druhé světové války.
Na tyto první dvě sociální encykliky římských papežů se odvolávají i autoři pozdějších sociálních encyklik, zajišťujících kontinuitu sociální nauky Církve od jejího vzniku až do dnešních dnů. Všichni papežové od dob Lva XIII. jednohlasně deklarují, že Katolická církev se nemůže distancovat od snahy pečovat nejen o duchovní, ale i o pozemské blaho věřících.
Kapitalismus, včetně jeho vrcholného stadia, neoliberalismu, je prožité společenské zřízení, které ohrožuje existenci lidstva a nemá perspektivu. Toto konstatování vyplývá ostatně i ze sociální nauky Církve a toto by si měli uvědomit katoličtí teologové i laici na celém světě.
Ideálem společenského zřízení nemůže být ani kapitalistická tržní ekonomika, ani plánovaná ekonomika, se kterou jsme měli dočinění před rokem 1989, ale smíšená ekonomika, vyznačující se silnými pravomocemi státu a koexistencí různých forem vlastnictví: státního, družstevního i soukromého. Tento ekonomický systém spojuje prvky jak centrálně plánované, tak i tržní ekonomiky, a volný trh je v něm limitován státním intervencionismem.
I v současné době, kdy je světové společenství zasažené onemocněním COVID-19, je jedinou seriózní cestou na ozdravení světové ekonomiky revitalizace státního, především však družstevního sektoru. Soukromý sektor, jehož nejvyšší prioritou je egoistická vidina maximálního zisku, je třeba minimalizovat na optimální míru, nezbytnou pro zajištění služeb obyvatelstvu a na podnikání především v malém.
Karol Dučák
