Příběh z druhé světové války...
Za druhé světové války v jednom hostinci v blízkosti letiště v Marienfeld seděli vojenští letci a hovořili ve stísněné náladě o svých dvou kamarádech, kteří přišli o život, když v jejich letadle ve výšce 3000 m vypukl požár. Pilot a pozorovatel neměli ani čas, aby vyskočili s použitím padáku. U vedlejšího stolu seděli dělníci z továrny na nábytek a s nimi Otto Luedecke, který byl stranickým funkcionářem NSDAP. Luedecke se zamíchal do rozhovoru: „Měli krásnou smrt, ušetřili si kněžoury.“ Luedecke byl v celém okolí znám jako provokatér a nevynechal žádnou příležitost, aby dal najevo svou nenávist vůči církvi. Ten večer už byl trochu podroušený.
Letci jeho poznámku přešli mlčením, jako by ji neslyšeli. Jeden z vojáků pokračoval: „Myslím, že kamarád Pulitsch měl nějaké tušení. Minulou neděli byl v kostele u zpovědi a u přijímání. I když jsem to nemyslel zle, utahoval jsem si z něho. Dnes mě to mrzí. Z náboženských věcí si člověk nemá dělat posměšky.“
Otto Luedecke poznamenal: „Opravdu si myslíte, že mu narostla andělská křídla? Tak bacha, hoši, ať mu to peří neodřete, až se s ním v oblacích potkáte.“ Luedeckovi společníci zůstali zaražení. Každého jiného by z lokálu vyhodili, ale z tohoto stranického funkcionáře měl každý strach. Jejich ledové mlčení Lue decka podráždilo. Otočil svou židli ke stolu letců, ale ti jeho společnost ignorovali. Dál vedl své urážlivé řeči a dostal se až k svátosti umírajících. Tu jeden z vojáků poznamenal: „I vaše hodinka jednou udeří a budete rád, když u vás bude s útěchou stát farář.“ Ateista se zasmál: „To neznáte Ottu Luedecka. Spíš si ukousnu jazyk, než abych zval k sobě kněžoura.“
Vojáci se zvedli, zaplatili a odcházeli. To byl olej na jeho oheň. „Nechcete na cestu poslední pomazání?“ Vrátil se zpátky ke svému stolu a jeho společníci se snažili řeč odvést na jiné téma. Ale on vzal ze stolu lahvičku s kořeněným olejem, namazal si oči, uši, nos. „Tomu se říká pomazání před velkou cestou, ne?“ Přítomní, ačkoliv to nebyli horliví katolíci, zbledli a naplnil je pocit hrůzy. Hostinský, který dosud potlačoval svoji nevoli, ztratil trpělivost, udeřil pěstí do pultu a vykázal Luedecka ven. Ten namočil prsty do piva, postříkal hostinského a prohlásil. „Máte moje požehnání!“ Bez pozdravu opustil lokál, kde zavládlo hrobové ticho, které rušil jen zvuk startující a odjíždějící motorky.
Luedecke ten večer domů nedojel. Blízko jeho bydliště byla nalezena jeho mrtvola. Smrt zřejmě způsobil náraz do stromu v aleji, ačkoliv ani na stromě, ani na motorce nebyly stopy po srážce. Jeho tvář byla roztříštěna k nepoznání, brada hluboce zaražena do hrdla. Nejstrašnější bylo, že na okraji silnice ležel jeho ukousnutý jazyk.
Pohřbu se zúčastnili jen nejbližší příbuzní a několik málo lidí. Řeč nad hrobem držel stranický funkcionář. Při formálních slovech: „Odešel jeden z našich nejlepších“ se jeden starý sedlák nezdržel a poznamenal: „Jak tedy musí vypadat ti ostatní?“ Řečník si dovolil zabloudit dokonce k biblickému textu a řekl: „Kdo z vás je bez viny, hoď první kamenem.“
Tu se stalo něco nečekaného. Jedna žena vykřikla, uskočila stranou a ukázala na náhrobek vedle otevřeného hrobu. Náhrobek se skácel, spadl do hrobu a přerazil rakev. Byl to náhrobek Luedeckovy matky. Přítomní se pokřižovali a beze slova ve chvatu opouštěli hřbitov.
Celý případ vyšetřovalo gestapo. Hrobník kamenný pomník správně vyztužil, nedošlo k žádnému sesunu ani otřesu půdy. A přece nějaká fyzická síla musela vyvést náhrobek z rovnováhy. (Wilhelm Außermann, Wie ner Kirchenblatt 1955)
Vyšlo v časopise Světlo 9. ČÍSLO / XII. ROČNÍK
