Období vzdoru přináší rodičům problémy...
Někdy mezi druhým a třetím rokem života se u dětí začne projevovat chování, které vyvolává u rodičů nejen úžas, nýbrž ze kterého jsou pojednou bezradní. Děti si postaví hlavu a není možné je ani po dobrém, ani po zlém přimět k tomu, aby udělaly to, co se od nich žádá. Kopou nožkama, křičí, až z toho modrají, vrhají se na zem, a to někdy i na ulici před zraky všech kolemjdoucích právě o neděli, kdy rodiče chtěli na návštěvě předvést ovoce své výchovy.
Dojde-li k takovým projevům, mluvíme o tom, že dítě dorostlo do období vzdoru. Psychologové hovoří o „negativních reakcích vlastního já na pokusy ovlivňování cizím já“ (H. Winkler).
Proč dítě trucuje
Smysl vzdoru pochopíme, když si uvědomíme, že kolem 2. roku života dochází ve vědomí dítěte k posunu: přechází od zástupného „hrát“ k uvědomělému „Já si chci hrát“.
Dítě objevuje své vlastní vnitřní já a s tím i svou vlastní vůli. Naráží na možnost ohlásit nějaký svůj požadavek a prosadit ho ve svém prostředí.
I dříve projevovalo dítě své pudové potřeby (někdy s velkou naléhavostí), ale nyní vyslovuje své požadavky uvědoměle a chce vyzkoušet moc své vlastní vůle.
To jsou pro dítě významné zkušenosti, a proto mu velice záleží na tom, aby zakusilo zážitek vlastní vůle. Ustavičně se svou vůlí experimentuje. Je to něco podobného, jako když dříve zkoušelo něco uchopit a pak se učilo chodit.
Obětí této nové vášně se stanou ty osoby, kterým bylo dítě dosud zcela podřízeno: matka, otec a také nejbližší lidé. Každý den dochází k novým překvapením.
Tak Lukáš křičí, jako by ho na nože bral, když ho matka pevně drží za ruku při přechodu vozovky. Škube sebou ze všech sil a prožívá svou vzpouru v plné míře. Svoji oblíbenou čepici hodí do té největší kaluže a pak do ní hodí sám sebe, všechno, co dříve tak chtěl, jako by se mu již vůbec nelíbilo.
Vzdorem si děti dobývají prostor pro svou svobodu. Jsou pojednou velmi citlivé na nerespektování své malé osoby, a proto reagují s nejvyšší podrážděností okamžitě, když se jim zdá, že jejich důstojnost je ohrožena. Na vůli druhých odpovídají odporem a protikladným úsilím.
Snad mohou rodičům v této fázi výchovné práce posloužit rady zkušených vychovatelů:
Rodiče by měli omezit vyslovování kategorických požadavků tam, kde to není nutné, aby nevyvolávali uměle u dítěte výbuchy vzdoru! V důležitých požadavcích musí být vždy neoblomní (např. v přesném každodenním ochodu k nočnímu odpočinku). Ve vedlejších záležitostech mohou dítěti ponechat jeho vlastní volbu (např. zda chce pít čaj z červeného nebo bílého hrnečku).
Na trucovité projevy nesmí rodiče reagovat nadávkami a bitím, nýbrž musí jednat s dítětem obzvláště klidně a vyrovnaně. Tělesným trestem se vzdor jen živí a podněcuje.
Trpělivost a rozvaha dělají naopak divy. Nejlépe je v případě vzdoru nedělat žádné pozdvižení.
Když rodiče nevěnují neposlušnému dítěti na chvíli svou obvyklou pozornost a jako by si ho nevšímali, dítě samo od sebe přestane trucovat a přijde se různým způsobme doprošovat pozornosti a lásky.
Když je to nutné, je nejlépe používat „přirozených trestů“. Ty spočívají v tom, že dítě musí samo okusit důsledky svého jednání. Když nechce jít s ostatními ke stolu, musí se pak spokojit s tím, co mu ostatní na stole nechají. Když nechce jít hned do vany, musí se spokojit s vlažnou vodou. Kdy nechce „slyšet“, musí „pocítit“.
Často se rodiče ocitnou při jednání s trucovitým dítětem na konci své trpělivosti. Musí mít však přitom před očima, že dítě se později bude muset umět prosadit: ve škole, na pracovišti, ve společnosti. Nemůže si nechat vždy všechno líbit. Ale to bude umět jedině tehdy, když se bude od malička učit, jak se prosadit proti odporu. U koho jiného se to mají děti učit, když ne u rodičů? Když rodiče s dětmi jednají správně, odezní trucovité projevy v průběhu čtvrtého roku zcela přirozeně. Děti budou opět přístupnější rozumovému vysvětlení a dají se vést. Opět harmonicky zapadnou do prostředí své rodiny. A to je přece přání všech rodičů!
Vyšlo v časopise Světlo 3. ČÍSLO / XII. ROČNÍK
