"Císař" - stát - chce svým občanům, aby je chránil, zabránit dát Bohu, co je Boží! Nově se vynořují hrozné scénáře minulosti, temné stíny Nera, Robespierra, Garibaldiho, Stalina a Hitlera ... Jim všem křesťané odolávali až do krve, aby dali Bohu, co je Boží.
Ježíšovi učedníci shromáždění v sálu, dveře "ze strachu před židy" zavřené - a sem vstoupí Vzkříšený do jejich středu ... Tak to bylo večer velikonočního dne v dubnu r. 30 před Kristem v Jeruzalémě.
Dne 12. dubna 2020 ne "ze strachu před židy", ale před koronavirem stáli před zavřenými dveřmi - tak prožívali křesťané tento rok slavnost vzkříšení Páně -
a přesto On vstoupil do jejich středu.
A jsou to skutečně ambivalentní masmédia, která umožňují jeho přítomnost v každém obýváku, i když jen virtuálně. Na Květnou neděli bylo v Rakousku zapnutých 370 000 televizorů, v celé německé oblasti to bylo 1,8 milionu. Na mších ve vídeňském Dómu sv. Štěpána se zúčastnilo 1,47 milionu lidí. ORF prohlásil, že je to zdvojnásobení sledovanosti. Vcelku to bylo ve Svatý týden 4,128 milionů Rakušanů, tedy 55 procent televizních diváků. I soukromé televize dosáhly rekordy.
"
Tam, kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já mezi nimi," řekl sám Ježíš. Ptáme se, jestli počet těch, kteří navzdory všemu chtěli takto slavit Velikonoce, přesáhl počet obvyklých věřících v kostele. Ale i tak
je televizní mše pouze nouzová pomoc, ne náhrada. Není to podobné jako s televizním kuchařem? Nádherné menu se prezentuje před očima, ale žaludek zůstává prázdný. A zůstává i apetit na skutečný požitek, který si žádá nasycení. Tak je to snad i se svátostí. Církev dávno o tom přemýšlí: hovoří se o "sacramentum in voto", o touze po svátosti, která je momentálně nedosažitelná, ale tato touha se přece mimořádným způsobem naplní: "duchovní přijímání".
Nyní, když jsou kostelní brány zavřené už celé týdny, si můžeme připomenout slova básníka: "
Pane, nech mě tu a tam hladovět, sytost dělá tupým a líným ..." (Gustav Falk, † 1916). Zkušenost, která může opravdu zpochybnit příliš samozřejmé a i povrchní přijímání Eucharistie u mnohých. Připomenou si mnozí ještě slova sv. Pavla Korinťanům, že každému, kdo nehodně "
jí Chléb a pije z kalicha," hrozí Boží soud, neboť se prohřešuje na Hospodinově Tele?
Zde může přerušení toho navyklého vést k uzdravujícímu probuzení. ...
Právě odnětí Eucharistie může vést k hlubšímu prožívání eucharistického tajemství a k větší touze po něm. Duchovní zisk, duchovní růst by se tak mohli stát následkem současné nouze.
Pokud dnes účast na nedělním slavení Eucharistie ztroskotává na tom, že se nekoná ve vlastním farním kostele, ale v sousední farnosti, tak vzniká otázka, jestli takto smýšlející si je vědom podstaty a významu eucharistické oběti.
Kdo si tu nevzpomene na 46 křesťanů v severo-africkém Abitenu, kteří utrpěli mučednictví za císaře Diokleciána v r. 304, neboť nechtěli zničit Svatá písma, ani se vzdát Eucharistie v neděli:
"Sine Dominico non possumus" - bez Pánovy oběti nemůžeme žít, jak odpověděl jeden z nich - Emeritus. Kdo si nevzpomene na křesťany v misijních zemích, kteří celé hodiny pochodují, aby přišli na mši svatou. Příklady, jména, která by "sytého a pohodlného" Středoevropana měly zahanbit.
Ale pojďme k další kapitole: Křesťan - vždy a nejen dnes - není "putujícím mezi dvěma světy", ale žije ve dvou světech. Narozením je občanem a skrze křest je údem Církve Ježíše Krista. To jedno je říše tohoto světa, to druhé není "ze" světa, ale jistě "v" tomto světě. A teď ať někdo řekne, že to neznamená napětím nabitou existenci! Od počátku bylo třeba vydržet konflikty, byly zde mučedníci, kteří odmítali dát císaři, co je Boží. Nyní koronavirus vytvořil novou konfliktní situaci: "Císař" - stát - chce svým občanům - aby je chránil - zabránit dát Bohu, co je Boží! Vynořují se nově hrozné scénáře minulosti, temné stíny Nera, Robespierra, Garibaldiho, Stalina a Hitlera ... Jim všem křesťané odolávaly až do krve, aby dali Bohu, co je Boží.
A dnes? Je tu policejní stát, který tvrdě zasahuje a vynucuje si zavření kostelů na největší svátek Církve - na Velikonoce. Nedalo by se apelováním na rozum a disciplínu svobodných zralých občanů dosáhnout více než nátlakem a násilím? Zde byste měli vidět liberály, jak by si vytvořili "uličku svobody" na frontě. Nuž, my dokážeme žít i s tímto.
Ale
vnucuje se otázka: Může to po této pohromě, která již zuří na celém světě, jít jednoduše dál jako předtím? Nezažili jsme už příliš křehkost, zranitelnost celé naší situace? Nevedla ekonomická globalizace k nerozvinutelnému mezinárodnímu pletenci zdrojů surovin, energií, produkce potravin a tak k závislosti všech na všech? Zhroutí se nyní vše jako domeček z karet, neboť se zhroutila jedna část? Neplatí i o globalizovaném světě to, co napsal sv. Pavel o Církvi: "
Jestliže tedy trpí jeden úd, trpí spolu s ním všechny údy ..." (1 Kor 12,26)?
A skutečně -
když bude virus zkrocený, jeho následky zůstanou a rozvinou se i uzdravující účinky.
První by mohl spočívat v
přehodnocení obvyklého životního stylu, který je poznamenán pouze stávajícími prostředky ohraničeným konzumem, neomezenou mezikontinentální mobilitou a výraznými pokroky techniky a medicíny. Mohlo by toto jít "
stále dál, být stále větší, stále víc", aniž by to narazilo na hranice? Ze všeho tohoto by mělo vyrůst nové povědomí o lidských možnostech, o zjednodušení našeho životního stylu, nové povědomí o konečnosti tohoto života a jeho určení pro věčnost. ...
Nuž doufáme, že brzy budeme hledět zpět na všechno, co korona nám, světu, přinesla. Zde přicházejí i spiklenecké scénáře, jiní vidí osudové selhání státních orgánů, v zbožných očích se jeví korona jako Boží trest, následek hříchů a leccos jiného. Nechme tyto otázky, držme se faktů a pokoušejme se je vysvětlit. Přitom nám mohou pomoci slova Goetheovy vnučky Amálie von Imhoff, se kterými budeme moci, doufejme, brzy souhlasit: "
Neštěstí samo mnoho nezmůže, ale má tři dobré děti: sílu, trpělivost a soucit."
A doufejme, že Bůh i po skutečně křivých řádcích pandemie, píše rovně!
Tento a další články najdete v souboru zpráv z 24. 4. 2020:
Život Cirkvi vo svete 17/2020na stránkách
https://modlitba.sk..
