Ženy nemohou být kněžkami - vylučuje to povaha svátosti kněžství. Není to úřad, o který lze usilovat. Ani muž nemá prostě právo stát se knězem. Do kněžského úřadu jsme povoláni a Ježíš povolal ty, které chtěl.
Vatikán, 17.4.2020 (LifeSiteNews)
To, že se Církev v západním světě již dlouhou dobu nachází v krizi, je nepřehlédnutelné. Proto je volání po reformách stále hlasitější. Zatímco jedni chtějí začít reformy politickými prostředky a tak se sami nechat oslavovat jako pokrokoví, jiní chtějí vést Církev do lepší budoucnosti na základě Písma a Tradice Církve.
Kardinál Müller argumentuje z pohledu principu a to dodává jeho argumentům přesvědčivost, kterou nenacházíme ani v německé "synodní cestě", ani v synodě biskupů o Amazonii. Kardinálovi klademe proto otázku:
Mohou to být argumenty z mainstreamu na realizaci reforem?
"Mainstream je konstrukce, která prostě hovoří o gleichschaltovaní - tedy všichni a vše rovné. Tak jako u diktátorů - myšlení je kontrolované. Kdo myslel jinak, našel se na Sibiři nebo v Dachau. Takže mainstreaming je výrazem cílené diktatury názoru. To odporuje všem zásadám naší svobodné demokracie. Vždyť demokracie znamená, že každý člověk může vyjádřit svůj odůvodněný názor a dát do diskuse, aby se i protichůdnými názory něco naučil."
V mainstreamu spočívá i požadavek připustit tzv. interkommunion - tedy společné přijímání s protestanty.
"Existují objektivní předpoklady k přijímání Eucharistie. Skrze křest a vyznání víry musíme patřit do Katolické církve a svým životem nesmíme porušovat Desatero. Je to communio s Kristem a Církví, které Katolická církev potvrzuje v nauce víry. To není u evangelických křesťanů dané. Oni jsou evangelicko-reformátorští a odlišují se v jejich vyznání víry od katolické víry. Luther a Kalvín učili, že katolické slavení mše svaté je oběť modlám. To se dnes už takto brutálně nevyjadřuje. Ale reformátoři také prohlásili, že papež je antikrist - neřekli, že tehdejší papež byl osobně špatným papežem, spíše konstatovali, že papež jako takový je antikrist. Odůvodňovali to tím, že si papež s neomylným úřadem nárokuje, že definicí dogmat stojí nad Božím slovem. To má platit stejně pro katolický učitelský úřad, biskupů a koncilů. Reformátoři také popírali, že biřmování, pomazání nemocných, pokání a manželství jsou svátosti - tedy Kristem stanovené a v Duchu Svatém účinné prostředky milosti. Pokud jsou svátosti Kristem ustanovené prostředky milosti, nemohu argumentovat, že je třeba je jen trochu jinak chápat, jak to dělají mnozí! Mohu jít ke přijímání, když jsem ve stavu milosti a v plném společenství Církve s dokonalým vyznáním víry, kterému odpovídá i můj styl života."
"Pokrokoví věřící" kriticky vyčítají Církvi, že se zaplétá do klerikálních struktur místo toho, aby se otevřela modernismu a převzala demokratické struktury. K tomu kardinál Müller konstatuje:
"Církev není politická organizace a nehodí se jí státní modely, nelze je přenášet na Církev. Církev je Boží lid a Pánem církve je sám Bůh. Hierarchie - biskupové a papež jsou zde, aby se vykonával učitelský a pastýřský úřad Církve v Božím jménu. V kněžském a biskupském svěcení je to Bůh, který nás uschopňuje jeho slovo hlásat s plnou mocí a jako pastýř Církve dělat pastoraci, to znamená vést lidi k Bohu. Biskupové ani laici nemohou říci, že chtějí vydat novou církevní "ústavu". Církev není naším vlastnictvím.
S voláním po demokratických strukturách se pojí i volání akceptovat ženy jako rovnoprávné partnerky v pastoraci a připustit je ke svátostným úřadům.
Vedení Církve tvoří biskupové. Ženy nemohou být kněžkami, protože to vylučuje povaha svátosti kněžství. Není to prostě úřad, o který lze usilovat. Ani muž nemůže prostě říci, že má právo stát se knězem. Do kněžského úřadu jsme povoláni a Ježíš povolal ty, kterých chtěl. Ustanovil dvanáct učedníků za své apoštoly. V celé historii Církve to vždy bylo normou a bralo se to jako pravda obsažená v zjevení. Není to zvyk, který podléhá změnám.
Problém spočívá v tom, že mnohé ženy, které se chtějí stát kňažkami, chápou Církev a církevní úřad politicky nebo jako společenskou prestiž. Kněžský úřad není takovou 'doménou mužů' jaka byla mnohá povolání, o která v době emancipace ženy musely bojovat. A ti, co to říkají, se velmi zlobí na každého, kdo jim řekne, že z teologických důvodů je to nesplnitelné. Podsouvají mu absurdní motivace a myslí si, že biskup je někdo, kdo má moc rozhodovat podle vlastního uvážení a morálky. Ženy by chtěly mít tolik moci a prestiže, aby mohly demonstrovat, že jsou mužům v lidské důstojnosti rovnocenné a popírání toho by bylo podle nich hroznou herezí."
Převzato z
https://modlitba.sk/,
naleznete v souboru článků
Život Cirkvi vo svete 17/2020 z 24. 4. 2020 -
zde.
