Evangelijní úryvek Třetí velikonoční neděle (cykl. A - Lk 24, 13 - 35) nabízí příběh dvou učedníků, kterým se na cestě do Emauz zjevil vzkříšený Pán.
Z archeologického hlediska probíhá mezi odborníky dodnes diskuse, kde se nacházely biblické Emauzy. Evangelium uvádí vzdálenost z Jeruzaléma 60 stadií = 12 km. Ve starověku se církevní otcové (Origenes, Eusebius, Jeroným atd.) přikláněli k lokalitě Nikopolis, která měla ve Starém zákoně pojmenování Emauzy (srov. 1 Mach 3, 40). Avšak od Jeruzaléma je vzdálená až 160 stadií. Ve středověku se za Emauzy považovalo město Kyria Yearim (dnes Abu Goš), které vzdálenostně odpovídá biblickým 60-ti stádiím. V současnosti převažuje názor, že biblické Emuazy se shodují s dnešní vesničkou El-Qubeibeh. Událost připomíná tamní katolický kostel uctíván jako Kleopasův dům, který spravují františkáni.
Cesta
V působivém vyprávění Lukáš popisuje dva učedníky, kteří se během cesty baví o Ježíši Kristu. Evangelista uvádí, že jeden z nich se jmenoval Kleofáš. Nepatřil do okruhu dvanácti apoštolů. Někteří biblisté ho spojují s Marie Kleofášovou (manželka ?, dcera?), která podle evangelisty Jana stála u Ježíšova kříže (srov. Jan 19, 25). Identita druhého učedníka je neznámá. Někteří v něm vidí samotného evangelisty Lukáše. Jsme však jen v rovině hypotéz. V celém příběhu je klíčovým rozhovor, který dva učedníci vedou nejprve sami a později s neznámým poutníkům. Cesta a rozhovor na ní je oblíbený způsob komunikace Lukáše se svými čtenáři. V části 9, 51 - 19, 28 svého spisu třetí evangelista uspořádal materiál do jednoho celku Ježíšovy cesty do Jeruzaléma.
Všechna Ježíšova slova a skutky je třeba hodnotit z tohoto pohledu. Ve Skutcích apoštolů Lukáš mluví o Ježíšových učednících jako o následovnících Cesty. Toto označení má obrazný význam a vyjadřuje životní styl a chování člověka. Evangelium a Skutky apoštolů ukazují, že cestou, kterou prošel Ježíš, nyní kráčejí apoštolové, kteří ohlašují evangelium v Jeruzalémě přes Judeu a Samaří až po hranice světa (srov. Sk 1, 8).
Rozhovor
Nyní se vrátím k druhému učedníkovi, jehož jméno a identitu neznáme. Můžeme v něm vidět sami sebe. Kráčíme životem. Je to naše pouť - naše cesta. Není osamocená. Vytváříme rodiny, partie, přátelství, kolektivy, komunity atd.
Evangelista nám odkazuje, že do našeho života patří také rozhovory o víře, o Bohu, o náboženství, o hodnotách. V řeckém jazyce je v tomto příběhu pro výraz "bavit se, mluvit spolu" použité sloveso "homiléo", ze kterého pochází i výraz "homilie". Naše rozhovory by neměly být jen předáváním "drbů", ale měly by se stát homiliemi. To je podnět i pro nás kněze. Co je obsahem našich homilií, které podáváme našim posluchačům? Jak se na ně připravujeme? Dnes se Kristus ptá také nás: "
O čem si to cestou spolu vykládáte?" (Lk 24, 17) O čem vedeme naše rozhovory? Čemu věnujeme pozornost?
Další důležitou skutečností je, že ke dvěma učedníkům se v jistém okamžiku přidává samotný Ježíš. Nejdříve je nepoznaný. Přesně jako mnohokrát v dějinách. Učedníci ho dokonce nazývají "cizincem". Skutečně pro mnohé země se Bůh stal cizincem. Ale i společnost, která se prohlašuje za agnostickou, ba až nevěřící, čelí hodnotovým otázkám, tzn. na své cestě časem a prostorem se dostává do kontaktu s Bohem. Jako příklad uvedu nynější televizní debaty v sousední České republice, ve kterých se vedle medicínských a ekonomických pohledech na koronavirus věnuje poměrně široký prostor etickému pohledu. Diskutuje se o tom, v čem společnost udělala v minulosti chybu a uvažuje se, jakým způsobem by se měly některé naše vzorce chování změnit. Je dobré, že i v rámci společenství věřících se otevřela témata, která jsme dosud neřešili.
Uzavřené chrámy nás nutí přemýšlet o naší víře a našem vztahu k Bohu.
Klíčem je Kristus
Jak jsem zmínil, v celém příběhu mají klíčová místa dialogy. Učedníci vyznávají neznámému cizinci, že tématem jejich rozhovoru je osoba a dílo Ježíše Krista. Spolupoutníkovi nabízejí i krátké shrnutí, které představuje vyznání víry: Byl to prorok, mocný v činem i slovem před Bohem i přede vším lidem. Zemřel na kříži a byl pohřben, ale prý nyní žije.
Evangelista Lukáš hovoří o reakci Krista, který "
počínaje od Mojžíše a všech proroků, vykládal jim, co se na něj v celém Písmu vztahovalo." (Lk 24, 27) Tato slova mají vážný důsledek pro interpretaci Písma. Evangelista Lukáš nám - svým čtenářům ústy Pána Ježíše zanechal návod jak číst Písmo. Tentýž Bůh je autorem obou částí. Pokud čteme starozákonní texty, máme to dělat ve světle Ježíšova poselství.
Pro křesťany je osoba a nauka Božího Syna "klíčem", kterým vždy otevíráme Starý zákon s vědomím, že Kristus je jeho naplněním. Výstižně to vyjádřil svatý Augustin: "
Nový zákon je skrytý ve Starém a Starý zákon je zjeven v Novém." Už ve 2. století Církev jasně odmítla učení kněze Marciona, podle kterého je Starý zákon pro křesťanství již nepotřebný. Vnitřní jednota a nerozlučitelnost celého Písma svatého je rozhodující kritérium správné hermeneutiky víry.
Boží Syn otevírá Písma
Chci ukázat ještě jednu textovou zajímavost. Evangelista evidentně klade důraz na sloveso "otevřít" (v řečtině "dianóigo"). Na začátku příběhu se píše: "
Jejich oči byly zastřené, aby ho nepoznali." (Lk 24, 16) Přesnější překlad by možná zněl: "
Něco bránilo jejich očím, aby ho poznali." Na konci Lukáš konstatuje: "
Vtom se jim otevřely oči a poznali ho." (Lk 24, 31) Tato vyjádření mají dva zásadní odkazy.
1. Ježíš Kristus není dosažitelný lidským zrakem. Potřebujeme zrak víry;
2. Tento dar není výsledkem lidského výkonu, ale Boží milostí.
Je to Boží Syn, který jim otevřel oči.
Avšak člověk vůbec není v pozici pouze pasivního příjemce. To, že se oni otevřeli neznámému cizinci, že s ním sdíleli svůj pohled, svěřili se mu i se svými zklamáními, bylo přípravou, že Boží Syn mohl zapálit jejich srdce, aby ho poznali.
Buďme i my v naší víře a v našem hledání Boha upřímní a otevření, protože to je první krok, aby do našeho života mohl vstoupit.
Samotní učedníci si byli vědomi tohoto Božího působení: "
Což nám nehořelo srdce, když s námi na cestě mluvil a otvíral nám Písma?" (Lk 24, 32) I v tomto případě slovenský překlad "
vysvětloval nám Písma" v řeckém textu doslova zní "
otvíral nám Písma."
Praktické doporučení
Čtěme Písmo denně. Vytvořme si denní plán čtení a snažme se ho dodržet. Doporučuji číst raději kratší biblické úseky, ale pravidelně, pozorně a pamatovat si obsah přečítaného.
Buďme trpěliví, pokud některému biblickému textu hned dobře nerozumíme. Ať si zachovají věrnost četbě Božího slova a ve správném čase Bůh osvítí jejich mysl, jak to udělal učedníkům jdoucím do Emauz.
P. Prof. František Trstenský
Převzato z
www.postoj.sk,
článek ze 24. 4. 2020 naleznete
zde