Zamyšlení nad evangeliem druhé neděle velikonoční- cyklus A
Když byl večer prvního dne v týdnu, přišel Ježíš tam, kde byli učedníci. Ze strachu před židy měli dveře zavřeny. Stanul mezi nimi a řekl: „Pokoj vám!“ Po těch slovech jim ukázal ruce a bok. Když učedníci viděli Pána, zaradovali se. Znovu jim řekl: „Pokoj vám! Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás.“ Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha Svatého. Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“
Tomáš, jeden ze Dvanácti, zvaný Blíženec, nebyl s nimi, když Ježíš přišel. Ostatní učedníci mu říkali: „Viděli jsme Pána.“ On však jim odpověděl: „Dokud neuvidím na jeho rukou jizvy po hřebech a nevložím svůj prst na místo jeho hřebů a nevložím svou ruku do jeho boku, neuvěřím.“ Za týden byli jeho učedníci zase uvnitř a Tomáš s nimi. Ježíš přišel zavřenými dveřmi, stanul mezi nimi a řekl: „Pokoj vám!“ Potom vyzval Tomáše: „Vlož sem prst a podívej se na moje ruce, vztáhni ruku a vlož ji do mého boku; a nebuď nevěřící, ale věřící.“ Tomáš mu odpověděl: „Pán můj a Bůh můj!“ Ježíš mu řekl: „Protože jsi mě uviděl, uvěřil jsi. Blahoslavení kdo neviděli, a přesto uvěřili.“
Ježíš vykonal před svými učedníky ještě mnoho jiných zázraků, ale o těch v této knize není řeč. Tyto však jsem zaznamenal, abyste věřili, že Ježíš je Mesiáš, Syn Boží, a s vírou abyste měli život v jeho jménu.
Kdybych se vás zeptal, o čem dnes bylo evangelium, jistě byste bez rozpaků odpověděli: O nevěřícím Tomášovi.
Nevěřící Tomáš. Vlastně bychom mu tenhle trochu ponižující titul dávat neměli. Copak se nechoval přesně tak, jak se chováme my všichni?
Tomáš nechtěl vlastně nic víc, než se dostalo ostatním apoštolům. Jim se Pán Ježíš ukázal. Tomáš ho chtěl také vidět, dřív než uvěří. To my máme vždy chtít také: nebýt lehkověrní, nenalítnout hned každému, chtít se o všem přesvědčit. Slepá víra není naším ideálem.
Tomáš nakonec Pána Ježíše přece uviděl, směl si na něj i sáhnout. Ale my jsme jej neviděli, není tedy naše víra slepá? - Právě dík Tomášovi máme dobré důvody, abychom v Pána Ježíše věřili. Když takový skeptik a kritický duch jako on, uvěřil, my můžeme uvěřit také.
A ostatně, člověk nemůže všechno vidět sám. Na mnoho věcí věříme, i když jsme je neviděli. Věříme svědkům, které považujeme za hodnověrné. Kdo z vás viděl Ameriku, kdo delfína, a přece by bylo k smíchu, kdyby někdo řekl, že nevěří, že jsou delfíni, protože je neviděl. Tomášova chyba byla, že nechtěl věřit svým přátelům, hodnověrným svědkům. Chtěl jen vidět na vlastní oči.
Tam kde není dobrá vůle, nestačí k věření ani vidět na vlastní oči. Farizeové Ježíše viděli, viděli jeho zázraky, slyšeli jeho učení a přece nevěřili. Nechtěli věřit.
Ale i my musíme mít možnost nějak „uvidět“ Pána Ježíše, abychom v něj mohli uvěřit z celého srdce. Musíme mít možnost setkat se s ním.
A kde jinde bychom se s ním mohli setkat, než na stejném místě jako tenkrát, to jest zde ve večeřadle, zde uprostřed jeho učedníků, v jejich společnosti. I dnes je tu mezi námi. Sám přece slíbil: Kde se dva nebo tři shromáždí v mém jménu, jsem uprostřed nich. Tu jej můžeme uvidět - srdcem uviděti - i my. Uvidět a uvěřit v něj jako Tomáš.
Jak vlastně Tomáš uvěřil? Kdy asi Tomáš opravdu uvěřil, že je to Pán Ježíš? Myslím, že když Pán začal mluvit o odpuštění.
Když spolu dvě strany bojují na život a na smrt, pak ti, co vyhrají, propadnou mnohdy pomstychtivosti a mstí se těm, kterých se dřív báli. Kdyby ten, co přišel do večeřadla, ukazoval nevím jaké rány, kdyby nechal Tomáše, aby si na ně sáhl - přece by Tomáš neuvěřil, že je to jeho Pán a Bůh, kdyby začal křičet na Petra, že zradil, kdyby začal od sebe vyhánět ty, co spali v Getsemanské zahradě, kdyby hrozil vězením těm, co utíkali do Emauz, kdyby vykázal z večeřadla ty, kteří se báli a přestali mu důvěřovat. Jenže ten příchozí nepřišel jako soudce, jako kat: „Pokoj vám“, říkal. „Tak už se nebojte“, říkal. „Je vám odpuštěno a vy také odpouštějte. A komu odpustíte vy, tomu odpustím i já.“ Podle toho poznal Tomáš Ježíše bezpečně, podle toho jej poznali i ostatní.
A podle toho se pozná dodnes, zda je v tobě, ve mně, v nás, duch Pána Ježíše: jsme-li milosrdní, trpěliví; - když se nemstíme, když umíme odpouštět.
Chápete ten úkol? My sami jsme už uvěřili. Aby i jiní mohli uvěřit a uvidět srdcem Krista v našem společenství, musí být mezi námi jeho duch porozumění, mírumilovnosti, smířlivosti, lásky.
Pojďme tedy s Tomášem vyznat svou víru: Pán můj a Bůh můj jsi ty!
Pojďme poděkovat, že nám Pán Ježíš odpustil naši bázlivost a naši malověrnost. A pojďme slíbit, že i my budeme také jiným odpouštět.
