ptá se David G. Bonagura, Jr., na serveru The Catholic Thing. „
Je mnoho rodičů, kteří mají za to, že chodit do kostela je dobré, ale není to nezbytné. Kromě té jedné nedělní hodiny jsou jejich životy už zcela sekularizované. Když nyní o mši svatou přišli, jak se jejich životy změnily po duchovní stránce?
Patrně nijak zvlášť. A protože nemají plné porozumění mši svaté, budou se řídit svými pocity: necítím, že by mi něco nějak zvlášť chybělo, tak proč se vracet?“ obává se Bonagura.
Podobné to prý může být
u teenagerů a mladých, kteří brali náboženství legalisticky: do kostela chodili, protože si mysleli, že je to Boží zákon – teď se ale ukázalo, že o tom rozhodují biskupové...
V
dopise adresovaném „bratrům a sestrám z lidových hnutí a organizací“ (v rámci papežské iniciativy „
Světové setkání lidových hnutí“) navrhl papež František zavedení nějaké formy nepodmíněného příjmu. „
Možná je právě teď čas zvážit univerzální základní mzdu, která by vyzdvihla a ocenila úctyhodné a nenahraditelné úkoly, které vykonáváte. Zajistila by a konkrétně naplnila onen tak lidský a tak křesťanský ideál: každému dělníku jeho práva,“ píše papež.
„Nikdo nemá právo odepřít nemocnému či umírajícímu duchovní službu kněze", prohlásil kardinál Robert Sarah, prefekt Kongregace pro bohoslužbu a svátosti. „
Je to absolutní a nezcizitelné právo.“ Kardinál zdůraznil, že kněží nejsou primárně „
vedoucí setkání a společenství, nýbrž muži Boží, muži modlitby: jejich úkolem je uctívání Božího majestátu a kontemplace.“
Eucharistická oběť „nepotřebuje široké publikum, aby nesla své ovoce,“ tvrdí kardinál.
„
Ženy se nemohou stát kněžími, povaha svátostného svěcení to vylučuje,“ zdůrazňuje bývalý prefekt Kongregace pro nauku víry kardinál Müller v čerstvém rozhovoru.
Podle Müllera také „
existují objektivní podmínky přijímání Eucharistie: totiž příslušnost ke Katolické církvi skrze křest a vyznání víry a způsob života, který neuráží Boha. Souhlas s naukou Církve je klíčový pro společenství s Kristem a s Církví – u protestantů ovšem obvykle chybí,“ říká Müller.
Kardinál Pell, který se stal obětí nespravedlivého odsouzení za údajné zneužívání chlapců a nyní byl Nejvyšším soudem Austrálie očištěn, poskytl
rozsáhlý exkluzivní rozhovor Andrewu Boltovi. Pell připustil, že jej prožité příkoří ranilo, nikoliv však zdrtilo, neboť věděl, že je nevinný a že žádný rozumný člověk nemůže vzneseným obviněním věřit. „
Na svého žalobce se nijak zvlášť nezlobím. Nikdy jsem k němu nechoval hněv ani nepřátelství. Je mi ho líto,“ říká kardinál, který též dostal otázku, zda se domnívá, že jeho stíhání v Austrálii má nějakou spojitost s tím, jak nepohodlným se stal zkorumpovaným úředníkům ve Vatikánu. Pell o tom podle svých slov nemá žádné důkazy, většina vysoce postavených lidí v Římě, kteří sympatizují s reformou, kterou Pell ve Vatikánu prosazoval, však prý věří, že spojitost zde je. Pell vyjádřil uspokojení nad tím, že mnoho z problémů s vatikánskými financemi, i jeho angažmá ve snaze je řešit, vyšlo na světlo: „
Bál jsem se, že to, o co jsme se snažili, zůstane třeba deset let pod pokličkou, a pak padouši řeknou: Pell a Casey to tehdy měli na starosti a dělali, že nic nevidí,“ řekl kardinál. „
To se díky Bohu nestalo.“ Některé
další momenty rozhovoru přináší server LifeSiteNews.
Mezitím pokračují rozhořčené reakce na šokující nespravedlnost, jejíž obětí se kardinál stal. „
Tato sága má dvě oběti,“ píše benediktin
otec Hugh na svém blogu. „
Jednak George Pella, křivě obviněného a křivě odsouzeného. A druhou obětí je žalobce. Prošel si čtyřmi roky očistce, kdy policie zmanipulovala jeho (jak se domnívám) skutečnou dávnou vzpomínku na jakési zneužití a ušila z toho případ na Pella. Můžete si být jisti, že policie státu Victoria teď nebude zkoumat, kdo jej ve skutečnosti zneužil. Musela by zatknout sama sebe, protože její manipulace není nic jiného než – zneužití.“
„Pellovo očištění
staví před australské katolíky vážné otázky,“ domnívá se Raymond J. de Souza. „
Za kardinála Pella se nepostavil žádný ze soudců s nezajištěnou budoucností; naopak všichni soudci, kteří se již nemuseli bát žádných represí za férový rozsudek, se postavili na kardinálovu stranu. Všech sedm soudců nejvyššího soudu, kteří jsou na poslední štaci své kariéry a tudíž zcela imunní vůči všem budoucím tlakům, smetlo rozsudek se stolu s takovou vehemencí, že to australské právní komunitě vyrazilo dech,“ píše Souza.
„
Uvědomme si také, že toto obvinění bylo to nejslibnější z celé řady dalších, které policie v Melbourne vznesla, a která byla tak absurdní, že se ani nedostala k soudu. Jak nazvat tuto zuřivou snahu odstranit nejvyššího preláta australské církve?“ ptá se Souza, a odpovídá si: „
Pronásledování Církve,“ – připomínaje též paralelně běžící
útok na neporušitelnost zpovědního tajemství.
Jennifer Roback Morse
souhlasí a vyvozuje z toho výzvu: „
Apeluji na vás, lékaři, sestry, učitelé, právníci: najděte kreativní způsoby, jak pozitivně ovlivňovat vaši profesi! Připojte se k alternativním profesním organizacím nebo je vytvořte, otevřete si nezávislé praxe! Vás už nikdo nevyhodí. Už nemáte co ztratit, ale máte ještě mnoho co nabídnout. Tak do práce! Potřebujeme vás!“
Známý katolický blogger John Zuhlsdorf oznamuje
vytvoření Katolického Sboru Signalistů. Jedná se o skupinu vysoce kvalifikovaných „ajťáků“, kteří jsou připraveni poskytnout své služby (webhosting, správa systému atd.) kněžím, prelátům a řeholníkům, kteří používají digitální média k šíření Evangelia. Jedná se o reakci na situaci, kdy „
velká sociální média filtrují a cenzorují ’nepřijatelné‘ názory, tato situace se bude patrně zhoršovat, lidé, kteří chtějí na internetu poskytovat katolické služby, obvykle nemají potřebné technické zázemí a znalosti a vytvoření a udržování webu není vůbec jednoduchá záležitost.“
„Vrátí se katolíci na mše svaté?“ ptá se David G. Bonagura, Jr., na serveru The Catholic Thing. „
Je mnoho rodičů, kteří mají za to, že chodit do kostela je dobré, ale není to nezbytné. Kromě té jedné nedělní hodiny jsou jejich životy už zcela sekularizované. Když nyní o mši svatou přišli, jak se jejich životy změnily po duchovní stránce? Patrně nijak zvlášť. A protože nemají plné porozumění mši svaté, budou se řídit svými pocity: necítím, že by mi něco nějak zvlášť chybělo, tak proč se vracet?“ obává se Bonagura.
Podobné to prý může být u teenagerů a mladých, kteří brali náboženství legalisticky: do kostela chodili, protože si mysleli, že je to Boží zákon – teď se ale ukázalo, že o tom rozhodují biskupové, kteří se ve Spojených státech netěší zrovna vysoké autoritě: co tedy udělají, až tito biskupové řeknou, že zase musí do kostela? A co individualisté, kteří „se mohou modlit kdekoliv“?
„
Je na nás, abychom po skončení omezení znovu vydali svědectví o Církvi jako univerzálním nástroji spásy, abychom ji pomohli nejen očistit, ale také rozmnožit“ uzavírá Bonagura.
Převzato z
RC MONITOR, - Týden ve světě katolickýma očima - 16. 4. 2020
naleznete
zde.
