Zamyšlení Ľudovíta Košíka a Jána Maršálka z priestornetu, domovské stránky Karola Dučáka.
Postní období jsme prožívali netradičním způsobem - na Slovensku jsme od 11. března neměli možnost osobní účasti na žádných bohoslužbách. Podobné je to i v jiných zemích. Hlas postních kazatelů k nám mohl znít jen díky médiím a moderní technice. Máme více času i samoty, i možností zamyslet se nad hodnotami, které preferujeme v našem životě. Jsme nuceni přijmout mnohé omezení a zříkat se mnohého, na co jsme si navykli jako na něco samozřejmého. Také máme příležitost v krizových situacích ověřit si schopnosti a odpovědnost těch, které jsme si zvolili za své zástupce, aby vedli naši zemi, obce a instituce.
Celý svět nečekaně, bez přípravy, zasáhla takříkajíc morová rána - a silně nám zasahuje do života. Její skutečný rozsah a dosah se teprve ukáže. Přišla během půstu, pokračuje přes Velikonoce. Nevíme, dokdy nás ještě bude omezovat a ohrožovat. Neznáme ani lék, kterým bychom ji mohli léčit, jediným způsobem, jak se bránit, je důsledná a zodpovědná prevence ... Už nic nebude jako předtím. Jde teď o to, aby negativních důsledků bylo co nejméně.
Oslavujeme Velikonoce. Ne takovým způsobem, jak jsme zvyklí. Mnohého jsme se museli zříci, něco omezit, bez všeličeho se obejít. Osobně jsem takové dlouhé období bez možnosti účasti na bohoslužbách nezažil od vojenské služby, což je 40 let. Neuměl jsem a stále si neumím dobře představit neděli bez mše; běžně se jí účastňuji i během týdne. Nyní i v době největších svátků mi musí stačit přímý přenos v televizi, a jsem vděčný i za tuto možnost. Jelikož žiji sám, je to pro mě o to náročnější. Omezují mě zavřené kostely, hranice, obchody, školy, instituce, nemožnost svobodně cestovat a pohybovat se, navštěvovat ... Kontakty udržuji hlavně prostřednictvím telefonu a pošty. Přes vinohrad mám možnost být v kontaktu s přírodou. Ale osobní kontakty se nahradit zcela nedají. Více si uvědomuji, že jsme v Božích rukou, že co Bůh dělá, dobře dělá. Více si uvědomuji hodnotu života, zdraví, rodiny, domova, přátelství, sounáležitosti, domoviny, solidarity, služby, oběti, vztahů, přírody ...
Epidemie a pandemie byly i v minulosti. My jsme předpokládali, že nás něco takového dnes už nezasáhne, a tak nastalo překvapení. Vlna nemoci zasáhla svět nepřipravený a nemocný - nevěděl jak dál ani tehdy, když tu pandemie nebyla. Nemocné jsou mnohé vztahy, varuje nás ekologie ... Ohroženi jsou všichni, nejzranitelnější skupiny jsou nemocní, staří, zdravotníci, bezdomovci, lidé v osadách ...
Nezbývá nám nic jiného než situaci s vírou a pokorou přijmout a chránit sebe, svou rodinu a ostatní. Nic není důležitější, mimo vztahu k Bohu a lidem, jako ochrana zdraví svého i jiných. Je třeba projevit odpovědnost více než jindy. V krizových situacích máme možnost ověřit si, jaké je to v Církvi, ve státě, v národě, ve veřejnoprávních institucích, v obcích ... Pocítíme, když zastávají vedoucí funkce lidé, kteří na ně nedorostli lidsky, odborně nebo morálně.
Vidím, že svět je nemocný a nemocná, oslabená je i Církev. Jistě to má hluboké příčiny a je jich mnoho. Možná je vhodné připomenout příběh marnotratného syna, jak ho zachytil evangelista Lukáš. Kolik takových a podobných vzpour a odchodů z rodiny Otce nebeského, ale i nepřirozených odchodů z lidských rodin, jsme měli možnost sledovat! Zvláště mladí lidé jsou vystaveni silnému pokušení se takto chovat. Myslí si, že rodiče, učitelé, vychovatelé, starší ... dělají všechno špatně a oni to vidí nejlépe, často přes růžové brýle, s mladistvým elánem a silou. Ale pokud zradí Otce, dopadne to tak jako v evangeliu, po jistém čase přijde vystřízlivění.
Ne všichni najdou odvahu na cestu zpět do Otcova domu. Mnozí to řeší dalšími útěky a náhražkami, drogami, alkoholem, nezřízeným sexem, amorálnosti, komplikováním vztahů a života jiným, ubližováním, sebevraždami ... Jediná možnost záchrany je cesta domů, k Otci. Přes skutečné pokání, uznání svých hříchů, selhání, chyb, omylů a snaha o nápravu alespoň toho, co se napravit dá. Při upřímné snaze nám Otec pomůže dotáhnout i to, co nezvládneme sami.
Krize, epidemie, pandemie, tragédie byly a zřejmě i budou. Je předpoklad, že i pandemie koronaviru odezní. Na každém záleží, jak se k problémům dokážeme postavit, zda se jimi dáme poučit, nebo je budeme ignorovat. Mnohé problémy a neštěstí si způsobujeme sami svým pomýleným životem. Jistě nám i ta současná pandemie může být poučením. Možná je to poslední varování.
Myslím, že něco podobného zažívá současná Církev, když oficiálně zreformovala to, co fungovalo téměř dvě tisíciletí. V jakési snaze být lidštější, modernější, srozumitelnější, jednodušší, otevřenější ... se rozhodla přizpůsobit světu. V touze po něčem novém nabídla lidem pohodlnější a snadnější cestu života. Výsledek se mi zdá tragický. Proklamované a očekávané nové jaro, nové Letnice nenastaly a pokud to někde ještě jakž takž funguje, je to tam, kde ještě přežívá, co bylo zaběhnuté a co fungovalo pro dobro Božího království i dobro lidí. Jak v praxi vypadá současná Církev, vidíme už i u nás, ale pokud chceme vidět obraz, je možné se jít podívat do Holandska, Německa a dalších zemí západní a severní Evropy.
Na druhé straně, mnozí jednotlivci či skupiny se vzpamatovávají a prohlubují svou spiritualitu. Bohu díky za to, ale kladu otázku, zda by nebylo vhodné i pokání Církve jako takové, přes její nejvyšší představitele, kteří nesou za současný stav největší díl zodpovědnosti. Jim je především svěřena odpovědnost za to, jakou Církev předají dalším generacím; i když oni často a rádi tuto úlohu připomínají nám věřícím, ale my potřebujeme jejich příklad - slova a gesta nestačí.
Není současný čas pandemie nejvhodnějším časem k pokání? Je možné ještě čekat na další příležitost? Pravdu nelze nahradit názorem většiny nebo přijetím veřejného mínění. Je jen na nás, jestli přijmeme Boží pravdu, nebo si vystačíme s vlastními názory a představami, ale pak je zbytečné se divit.
Velikonoce nás učí, že přes kříž a smrt je cesta ke vzkříšení. Přes bolest a utrpení se dá přijít k radosti, přes oběť k vítězství. Život nám všem, ale ne stejnou měrou, přináší i bolestné a těžké chvíle. Být šťastný nemusí znamenat být bohatý a mít všechno, co si pravě usmyslím.
Kéž se nám daří v těchto dnech, kdy si více uvědomujeme křehkost našeho zdraví a života, lépe chápat, že šťastný život nezávisí na materiálním dostatku či nadbytku, že je třeba být důsledný v konání dobra a v lásce k Bohu a lidem, že pravé hodnoty jsou pro život nezbytné, že je můžeme mít, jak to chápali naši rodiče či prarodiče, i ve skromnosti, nedostatku či bídě; a dosáhnout je možná tím, že je dáváme. Jak říkával páter Angelus Senas OFM Cap: "
Radost rozdáváním roste."
Mějme odvahu být k sobě pravdiví a žít naplno pro Boha i lidi, jak nám to ukázal Ježíš při mytí nohou apoštolům i příkladem celého svého života.
Ľudovít Košík
@@@@@@@@@@@@
Ľudovít Košík ve svém zamyšlení s vážnou starostí a láskou k Církvi uvažuje o problémech současnosti, o krizi, která zasahuje do všech oblastí života, náboženskou sféru nevyjímaje. Virová pandemie dneška je výzvou a příležitostí - výzvou k pokání a příležitostí k nápravě a obnově v křesťanském duchu ... Bude snad prospěšné
podívat se na věc trochu i z jiného úhlu - to chci v následujících řádcích udělat.
Kristova Církev prošla v dosavadních dějinách mnohými zkouškami a ohroženími. Současné potíže tedy nejsou ojedinělé a mají hluboké kořeny. Bylo by chybou myslet si, že v minulosti šlo všechno hladce a přímočaře a až v posledních desetiletích došlo k jakémusi zvratu či selhání. Církev vždy připomínala bárku na rozbouřeném moři, jen občas a ne nadlouho přicházely období pokoje.
Zkoušky a pokušení mají svůj hluboký smysl, slouží k očištění a - obrazně řečeno - oddělení zrna od plev. Jak to svého času moudře řekl francouzský jezuita Henri Pinard de la Boullaye, věrné duše se nemusejí bát: "
Bohu není těžší vyhrát hroznou válku s hrstkou lidí jako s velkou armádou. Všemohoucímu nejde o počet. To, co požaduje, je jedině věrnost Kristu" (
Ježíš a dějiny. Trnava, Posel Božského Srdce Ježíšova, 1944).
A italský velikán Giovanni Papini zase napsal: "
Kdyby pronásledování, kataklizmy, apostaze, pohromy zredukovaly Církev třeba i na třináct lidí - kolik jich bylo na počátku - a jeden z těchto lidí by byl knězem, katolicismus by ještě vždy nebyl mrtvý a byl by stejně katolický, t. j. všeobecný ..."(
Láska nebo smrt. Trnava, Spolek svatého Vojtěcha, 1943).
Do třetice vzpomenu současného velikána Církve, kardinála Roberta Saraha, který pochází z Afriky, ale dobře zná i situaci v Evropě a jinde ve světě. Jeho slova mají váhu, vyplatí se je poslouchat a přijmout, mohou nám pomoci zorientovat se v bludišti dnešního pomýleného světa. Kardinál nezamlčel pravdu o bolavých skutečnostech, v knize
Pane, zůstaň s námi (Bratislava, Paprsek, 2019) konstatuje, že mnozí křesťané jsou zmateni a nevědí, čemu mají věřit, a dodává, že "
Církev prožívá temnou noc", která je spojena se spirituální krizí, krizí víry. Ale nezůstává u takových zjištění, poukazuje také na možnosti nápravy. Křesťanům, kteří upadli do strachu a pochybností, vzkazuje: "
Nepochybujte! Pevně se držte učení Církve! Vytrvejte v modlitbě! Ďábel se pokouší zasít do nás pochybnosti o Církvi. Chce, abychom ji vnímali jako lidskou organizaci v krizi. Přitom Církev je mnohem víc."
Kardinál Sarah připomíná, že Církev nemůže zradit, i když je plná hříšníků, ona sama je bez hříchu, protože je "
pokračováním Krista". Neměli bychom se pokoušet o očištění Církve vlastními silami ani o vytváření jakýchsi frakcí, to by přineslo rozdělení: "
Rozdělením a nenávistí Církev nezměníme. Pokud ji chceme opravdu změnit, musíme nejprve změnit sami sebe. (...) Drazí přátelé, chcete pozvednout Církev? Padněte na kolena! (...) Pokud si myslíte, že vaši biskupové a kněží nejsou svatí, buďte takoví pro ně."
Ano, kardinál otevřeně hovoří o potřebě reformy - v Církvi nemá vládnout většina, ale menšina svatých. Zároveň varuje před malomyslností. V souvislosti s Druhým vatikánským koncilem zdůrazňuje, že navzdory krizovým jevům pokoncilního období nesmíme koncil odmítat: "
Naopak je nutné se k němu vrátit a pozorně číst oficiální dokumenty, které z něho vzešly." Opačný postup by vedl k rozkolu. Naše věrnost musí být vázána na Církev dneška, nikoli včerejška či zítřka - minulost ani budoucnost není v naší kompetenci.
Západní civilizace prožívá velkou krizi. To nemohlo nezasáhnout věřící a Církev. Úkolem křesťanů však není zachraňovat umírající svět, vždyť žádná civilizace nemá příslib věčného trvání. Robert Sarah odkazuje: "
Vaše poslání spočívá ve věrném a neochvějném zachovávání víry, kterou jste dostali od Krista. Pouze tak, ačkoli si to neuvědomujete, zachráníte dědictví mnoha staletí víry. Nebojte se, pokud je vás málo. Nejde přece o výhru ve volbách nebo ovlivnění veřejného mínění. Jde o život podle evangelia."
Máme být solí, ne cukrem země. Proto se od nás žádá neochvějnost a zachovávání víry. Nemůžeme si osvojit myšlení, které se zrodilo v ateistickém kontextu, nemůžeme jít cestou kompromisů se světskou ideologií: "
Naším úkolem není vytesat tělo Církve podle našich ubohých představ. Nemáme tvořit Církev. Je dílem Ježíše. Stačí seškrábat všechny nánosy, které jsme svými hříchy a kompromisy se světem přidávali k jeho dílu, až se pod nimi nakonec ztratila jeho krása. Ano, odstraňme všechny vrstvy světskosti, zbabělosti a hříchů, které před očima všech ukrývají svatost, božskou nádheru a krásu Boží církve."
Tolik z myšlenek kardinála Saraha. Na závěr se ještě vrátím k tomu, co prožíváme právě v těchto dnech. Reakce na nové virové onemocnění jsou v mnohém protikladné. Vyskytují se obavy, že Církev - i na Slovensku - vyjde z této zkoušky oslabena. Tyto obavy jsou do jisté míry odůvodněné, předpokládali jsme asi větší sílu a semknutost věřících, asi i větší odhodlání hierarchů při obhajobě našich práv, ale zároveň je třeba říci, že se na více místech projevuje i statečnost a obětavost, což dává naději na dobrý konec. Konečně, všechna ta hysterie kolem koronaviru ukazuje, že někdy stačí opravdu málo a svět se může změnit.
Ján Maršálek
Převzato z
www.priestornet.com,
článek ze 14. 4. 2020 pandemie, covid 19.krize, církev, Kardinál Sarah, naleznete
zde.