Tento článek začnu tak trochu pesimistickými (nebo, lépe napsané, negativistickými) otázkami. Jakou jste měli Velkou noc - co všechno jste prožili? A zejména - rozzlobil vás někdo, něco? Něco se vám nepodařilo, někdo vás zklamal?
Jak se chovaly děti? Poslouchaly vás? Vyvedly něco nebo byly drzé? Očekávali jste, že to bude jiné, ale zase si neuklidily a ještě i odmlouvaly?
A co váš manžel / manželka? Konečně přečetl vaše nevyslovené myšlenky přesně tak, jak jste chtěli? Nebo ne a vznikla hádka?
A co dnes vaši kolegové v práci? Naštvali vás? Splnili to, co jste od nich očekávali?
Už asi i ptáte, kam směřuji těmito otázkami a proč je kladu. Ale ještě předtím, než vám odpovím, chci položit ještě poslední otázku - co mají všechny tyto otázky společného?
Odpověď je, že všechny tyto otázky jsou vlastně nenaplněná OČEKÁVÁNÍ. Ano, očekávání, kdy chceme a očekáváme, že někdo se bude chovat podle našich představ, podle našich přání. Ať už jsou to děti, od kterých očekáváme, že budou uklízet, že nebudou drzé a očekáváme, že nás budou respektovat. Nebo i manžel / manželka. Očekáváme, že bude mít dobrou náladu, že nás obejme, jakmile nás spatří, že vyčte z naší tváře těžký den a přinejmenším uloží děti spát a ještě i připraví večeři. Očekáváme, že máme nárok na odpočinek a klid.
Očekávání máme i v práci - vůči kolegům i vůči šéfovi. Očekáváme, že nás pochopí, že nás ocení, že nám někdo pomůže ... Když se na to takto podíváme, vysíláme kolem sebe vlastně samá
očekávání. Co se ale stane, pokud se nenaplní?
Možná už tušíte, že přijde zklamání, hněv, frustrace ... Přijde negativní naladění, protože najednou zjistíme, že naše očekávání (a skryté touhy) se nenaplnily. Naše očekávání zůstaly nepovšimnuty, a to nás rozzlobí, to nás frustruje. Potom brbláme, nadáváme, možná i pomlouváme a máme pocit, že fakt nás nikdo nechápe a že jsme opravdu unavení. Promítáme tyto emoce do vztahů, uvažujeme, jestli nás partner opravdu miluje, jestli si nás děti váží nebo jestli jsme my udělali něco špatného.
Co tedy s tím? Proč máme očekávání a - je dobré je mít?
Říká se, že největším ničitelem vztahů jsou právě očekávání. Ráda bych pojem "vztahy" rozšířila i o vztahy směrem ke světu, k lidem obecně, k sobě samému a k prožívání. Zde musím, i z vlastní zkušenosti, potvrdit, že očekávání opravdu vyvolávají pocit frustrace a zklamání (a i hněvu). Tedy opravdu
jedním z největších ničitelů vztahů jsou očekávání!
Nedá se jim vyhnout a nedá se jich zbavit. Očekávání máme, protože je to lidské, jsou přirozené a tak trochu odrážejí náš pohled na svět a na lidi.
Je třeba si uvědomit, že děti, manžel, manželka, kolegové, kamarádky, lidé mají své možnosti vnímání a reagování, svůj způsob prožívání. Nikdy nenaplní naše očekávání. Není fér očekávat, že ti druzí - zejména děti a manžel / ka - naplní naše očekávání. Nedokáží to. A nedokážeme to ani my sami.
Namísto toho si řekněte, že dnes a ani zítra nebudete nic očekávat.
Jaké by to bylo? Například dnes, ačkoli jste unavená, nebudete čekat, že si toho manžel všimne, a v opačném případě budete nasupená. Namísto toho zvolte úplně jinou cestu: řekněte mu, že jste unavená a že potřebujete jeho pomoc. A co u dětí? Takto: neočekávejte, že dnes si uklidí. Jednoduše jim to zas a znovu řekněte (v případě, že si uklidí i bez vašeho upozornění, prostě vás to příjemně překvapí ...) Vyhnete se tak zklamání, které přirozeně přijde poté, co otevíráte dveře do dětského pokoje s očekáváním, že najdete pořádek. Takto se to dá rozšířit do každodenního života a situací s různými lidmi.
Neočekávejte, že lidé ve své podstatě dobří, ale nedokonalí, naplní vaše očekávání. Namísto toho
pojmenujte, co potřebujete, jak se cítíte a co chcete. Uvidíte, že vás to osvobodí od malých každodenních zklamaní, zbytečných nenaplněných očekávání a frustrací, které se přenášejí do vztahů.
Katarína Winterová
Převzato z
https://zastolom.sk/,
článek ze 14. 4. 2020 naleznete
zde.
