Zamyšlení nad evangeliem slavnosti zmrtvýchvstání Páně- cyklus A
Prvního dne v týdnu přišla Marie Magdalská časně ráno ještě za tmy ke hrobu a viděla, že je kámen od hrobu odstraněn. Běžela proto k Šimonu Petrovi a k tomu druhému učedníkovi, kterého Ježíš miloval, a řekla jim: „Vzali Pána z hrobu a nevíme, kam ho položili.“ Petr a ten druhý učedník tedy vyšli a zamířili ke hrobu. Oba běželi zároveň, ale ten druhý učedník byl rychlejší než Petr a doběhl k hrobu první. Naklonil se dovnitř a viděl, že tam leží pruhy plátna, ale dovnitř nevešel. Pak za ním přišel i Šimon Petr, vešel do hrobky a viděl, že tam leží pruhy plátna. Rouška však, která byla na Ježíšově hlavě, neležela u těch pruhů plátna, ale složena zvlášť na jiném místě. Potom vstoupil i ten druhý učedník, který přišel k hrobu první, viděl a uvěřil. Ještě totiž nerozuměli Písmu, že Ježíš musí vstát z mrtvých. (Jan 20,1-9)
ZÁRODEK NOVÉ SKUTEČN0STI
„Smál jsem se v kostele“ - musí na sebe někdy žalovat příliš živé děti, které nedokáží zůstat po celou mši pozorní. Dnes ale máme všichni právo smát se v kostele. Smát se z hloubi veliké radosti nad tím, co nám dnešní velikonoční neděle hlásá:
„Jsme znovuzrozeni! Jsme vykoupeni! Dostali jsme nový život v Kristu!“
Co znamenají všechna tato veliká a sváteční slova, která k nám mluví, ba která přímo křičí z velikonoční liturgie? Pokusme si udělat obraznou představu, co se to vlastně dělo mezi nebem a zemí po Ježíšově smrti:
Zatímco na opuštěné Golgotě několik mužů sundávalo Ježíšovo mrtvé tělo z kříže,
zatímco několik žen nahonem obstarávalo masti k pomazání Ježíšova těla,
zatímco Ježíšovi vyznavači a učedníci se skryli ze strachu, aby nebyli také zatčeni a popraveni,
zatímco židovští předáci si ulehčeně oddechli, že mají případ Ježíšův z krku,
zatímco židovský národ pustil Ježíše z mysli a chystal se na svátky,
zatímco se tyto celkem nedůležité věci dály na zemi, začaly se dít v jádru všeho stvoření, v nitru Stvořitele, věci veliké: plánování nového Stvoření, Druhého tvůrčího činu Božího.
Východiskem k němu byla smrt Ježíšova. Ježíše, tuto podanou ruku Boží, odmítl národ vyvolený. Odmítl ho ten národ, který měl být odrazovým můstkem, nositelem Ježíšova Zjevení, že Otec žádá po lidech v podstatě jen jediné: aby lidé byli na sebe hodní. Aby se měli rádi.
Vyvolený národ to odmítl. Přikázání takové lásky připadalo Židům směšné, ba pro národ zhoubné: „Kam by to vedlo, kdybychom měli být na všechny lidi hodní!“ Přestali tak být vyvoleným národem z vlastní vůle, z vlastního rozhodnutí.
A co udělá Stvořitel, Božský Plánovač? Zavrhne ten národ a s ním celé lidstvo?
Nezavrhne. Naopak.
Když nechce být hlasatelem Boží lásky jeden národ, obrátí se Stvořitel k celému lidstvu, ke každému člověku.
Vzniká tu nové Stvoření, nový tvůrčí akt. Proč asi?
Po lidsku řečeno, on totiž Stvořitel uviděl teď člověka nově, zblízka: Očima svého Syna ho viděl. Rukama svého Syna se dotýkal člověka zblízka, tak, jak je každý jedinečný, ale ubohý.
Jak vypadá ta nová smlouva Stvořitele s člověkem? Budu s vámi a vy budete se mnou. Láska mého Syna nás bude spojovat.
To, co tu dnes slavíme, je tedy nový začátek vykoupeného člověka s Bohem:
„V prvý den nového týdne, než slunce vyšlo“, začal Bůh své nové stvoření.
Jak to Bůh dělal? Nejprve vytrhl svého Syna Ježíše ze smrti a povolal ho jako prvního ze všech do nového, nekonečného, věčného života. A živý Syn začíná vyzařovat ducha své lásky. Začíná se prosazovat ve svět lidí, tak jako ranní slunce se prodírá mraky - a kde se prodere, tam zemi ozařuje a zahřívá.
To je tedy historie velikonoc. Nechce být jen vypravována, chce být prožívána.
Poslyšte děti! Kde my teď na konci druhého tisíciletí najdeme živého Ježíše? Tam všude je živý Ježíš přítomen, kde se lidé mají mezi sebou rádi:
kde jsou lidé radostní a veselí,
kde mrtvé lidské duše ožívají,
kde bezmocní pomáhají, němí mluví, kde slepí vidí nové možnosti,
kde se pasivní a nepohybliví dostávají do pohybu,
kde úzkostliví nabudou sebedůvěru, kde ti, co se pořád vymlouvají, si vemluví odvahu,
kde ti, co se schovávají, se nechají vidět,
kde přicházejí do našeho společenství ti, co jinak nechodí.
Všude tam se zviditelňuje, že Ježíš vstal z mrtvých a teď křísí z mrtvých i nás! Všude tam se šíří velikonoční křesťanská radost.
Velikonoční křesťanská radost není povrchní veselí naivních lidí, kteří bídu světa nechápou. Je to radost těch, kteří navzdory všemu zlu mají naději, protože věří. Je to radost těch, kteří na Kristu poznali, že na konci všeho není NIC, ale smysl a dobrý cíl. Velikonoce jsou zmrtvýchvstáním lásky. Kdo tuto víru v Krista zmrtvýchvstalého přijme, tomu vstoupí do života i velikonoční radost.
