Svatý týden je plný mystiky zpřítomňující pravdu o Ježíšově utrpení. Fyzickým důkazem jsou otevírající se stigmata, kterými byli a i dnes jsou, obdarováni Bohem vyvolení lidé. Fyzicky oslabení, ale duchovně posílení vydávají své tělo jako živou oběť.
A to doslova na milost či nemilost vůli Boží. Tento zvláštní fenomén, nepochopitelný projev absolutního sjednocení s Ježíšovým utrpením, překračuje hranice lidského rozumu, logiky i vědy. Tajemství Svatého týdne je tak osvětlené svědectvími těch, kteří na svém těle prožili smrtelnou agonii, křížovou cestu, umučení, ukřižování a smrt Ježíše Krista.
V křesťanském chápání stigmata představují Kristovy rány na těle jiného člověka, kterého Bůh vyvolil, aby se absolutně sjednotil s jeho krutým utrpením a smrtelnou úzkostí. Je to zvláštní těžko pochopitelná výsada Boží lásky - prožívat nejbolestnější muka Ježíšova pozemského života jako oživenou
vzpomínku na Velikonoční triduum. Tehdy to, co je božské, prochází přes to, co je lidské bez ztráty své autenticity.
Kristovy muky, utrpení a bolest znovu ožívají v přítomném čase
Stigmata, Kristovy rány na nohou a dlaních či zápěstích po hřebech, na boku po probodnutí kopím, na hlavě po trnové koruně, na zádech po bičování, na ramenou po nesení těžkého kříže, jsou nadpřirozené jevy, jejichž pravost dlouhá léta zkoumají odborníci několika vědeckých disciplín. Jejich příznaky jsou navzdory své podobnosti různé.
Například
Terezii Neumannové tekla krev i z očí. Mnozí prožívají autentickou bolest a utrpení bez fyzicky viditelných ran - jako například svatá
Kateřina Sienská, která prosila Boha, aby jí odňal fyzické rány, které poutají pozornost okolí. Stalo se tak, avšak utrpení na svém těle nadále pociťovala a prožívala stejně intenzivně v šílených bolestech. Jinou zvláštností byla stigmatizace
Natuzzy Evolo, u které se objevoval i krvavý pot. Jeho skvrny na látce nabyly tvaru různých křesťanských symbolů a nápisů. Další zvláštností je, že stigmata na lidském těle po smrti u některých zmizely, u mnohých přetrvaly. Tento zázračný jev má mnoho dalších lidsky nepochopitelných tajemství, jejichž příčinu zná jen jejich Původce. Je důkazem, že Boží zásah přesahuje jakékoliv lidské limity, hranice, omezení ...
Martyrium stigmatiků je plné paradoxů
Proč musí láska tak ukrutně bolet, ví ve skutečnosti jen Bůh. Prozřetelnost tyto šílené bolesti prosákla svojí nekonečnou láskou, která dává světcům sílu vytrvat. Pointou skutečné lásky (do níž je třeba dozrát) se tak stává
oběť. Úmysl krvavé i nekrvavé oběti těchto vyvolených je nejčastěji za obrácení hříšníků. Stav ukrutných muk prožívají podobně, ačkoli v různé intenzitě. Nejzákladnějším společným rysem je pociťování opuštěnosti Boha, tedy lidskými slovy jakoby nedostatek Boha v určité oblasti či bodě svého života. Tento stav
opuštěnosti až do krajnosti popisují jako nejstrašnější a nejbolestivější vnitřní utrpení, kterému se to fyzické ani přirovnat nedá. Životními svědectvími těchto martýrů se tak lidstvu osvětluje temnota nadpřirozených tajemství velikonočního třídenní.
Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus (Gal 2, 20)
Za prvního veřejnosti známého stigmatizovaného je považován svatý František z Assisi (1182 - 1226). Popis jeho stigmatizace pochází od historika Tomáše z Celena z díla Rozpravy o zázracích sv. Františka. Během kontemplace měl světec vidění serafína přibitého na kříži. V tom náhle pocítil bolest a na jeho rukou a nohou se vytvořily krvácející rány po hřebech a rána v pravém boku, jakoby po propíchnutí kopím.
Svaté
Kateřině Sienské (1347 - 1380) se zjevil Ježíš a dal jí na výběr korunu ze zlata nebo korunu z trní. Vybrala si trnovou korunu, která, když si ji položila na hlavu, jí způsobovala prudké bolesti. Kromě toho byla obdařena i pěti neviditelnými stigmaty, které jí ostrou bolestí připomínaly Ježíšovy rány.
Svatá Terezie od Ježíše (1515 - 1582) byla obdařena transverberací (zraněním, probodnutím srdce), kterou popisuje v Knize života. Měla vidění cherubína držícího v ruce dlouhé zlaté kopí s ohněm na kovovém hrotu. Když jí je několikrát hluboko vrazil do srdce, dotkl se i jejích vnitřností. Po vytažení kopí cítila ukrutnou bolest. Důkaz jejích mystických zkušeností potvrdila pitva po její smrti. Její srdce mělo víceré rány, z toho jednu až pěticentimetrovou. Dodnes je uchované ve vitríně španělského Karmelu Alba de Tormes.
Svatá Rita z Cascie (1371 - 1447) měla zvláštní druh stigmy - trn na čele, který jí způsoboval velkou bolest a paradoxně i vnitřní radost sjednocení s Bohem. Na rozdíl od většiny jiných stigmatiků, jejichž rány se odkrývaly pravidelně v pátek a ve velikonočním čase, její rána byla otevřena stále. Znalec provádějící obhlídku po její smrti uvedl, že její rána sahala až ke kosti, Rita musela snášet neuvěřitelně šílené bolesti.
Svatá Veronika Giuliani (1660 - 1727) měla stigmata na rukou, nohou a na boku. Po její smrti svědci potvrdili, že srdce měla probodnuté mečem s vtlačením náboženskými symboly - korunou, kalichem, křížem, sedmi meči a písmeny, které znázorňovaly iniciály příslušných ctností. Relikvie jejího srdce s touto trhlinou je také uložena ve svatyni v Alba de Tormes.
Blahoslavená
Anna Kateřina Emmerichová (1774 - 1824) si od Ježíše vybrala namísto koruny z květů korunu z trní. Později jí přibyly stigmata i na rukou, nohou, boku a rána v srdci. Nesnesitelná bolest byla znásobena brutálními metodami zkoumání stigmat a vyšetřování různých odborníků, které musela
snášet až do smrti.
Svatá Gemma Galgani (1878 - 1903) byla nositelkou stigmat, které se jí otevíraly pravidelně každý čtvrtek večer, kdy upadla do extáze. Až do sobotního rána vždy trpěla hroznými bolestmi, které jí způsobovala silně krvácející stigmata. Kromě toho prožívala i Kristovu agonii, snášela tíhu jeho kříže a bolesti trnové koruny. Navíc byla i mysticky bičovaná, čehož důkazem byly rány na jejím těle, které dostal Ježíš při bičování.
Svatý Páter Pio z Pietrelciny (1887 - 1968), který byl mimořádným ctitelem svaté Gemmy Galgani, měl stigmata vtištěná v boku, na rukou a na nohou. Na rozdíl od sv. Rity, jeho rány
šířily vůni květů. Tento nadpřirozený fenomén mu vnesl do života mnoho problémů ve formě podezírání a vyšetřování. V předvečer jeho smrti stigmata zmizela bez známek jakékoliv stopy či jizvy. Tým vědců se shodl, že jeho případ také překračuje hranice vědy a neexistuje pro něj racionální vysvětlení.
Po Ježíšově otázce adresované
Martě Robinové (1902 - 1981), jestli chce být jako on, Marta odpověděla: "
Mým já si ty. Můj život ať je dokonalým a nepřetržitým napodobováním tvého života. " Po stigmatizaci, která následovala, nadiktovala svému duchovnímu vůdci detailní průběh toho, jak se to událo. Nabídla Ježíšovi své ruce, nohy, srdce a nakonec od něj přijala i trnovou korunu. Utrpení popsala slovy: "
Nedokážu to vysvětlit. Je to nesnesitelné a zároveň líbezné. Je to živá radost, která je však božskou radostí, či spíše vnitřní radostí. Je to krajní, nesnesitelné utrpení, ale nesmírně sladké utrpení " (J. Antier, Marthe Robin, s. 100).
Terezie Neumannová (1898 - 1962) měla vidění Ježíše v Getsemanech, při kterém pocítila bolest srdce, ve kterém se jí vytvořila krvácející rána. Když byla svědkem Ježíšovy křížové cesty až po smrt na kříži, na rukou a na nohou se jí tehdy otevřely další rány. Prelát ji popsal jako ležící mučednici s očima plnými krve. Její vidění, která se opakovala, byla doplněna korunováním a jí se přidalo dalších bolestivých osm ran na hlavě, které každý týden i s ostatními ranami krvácely.
Adrienne von Speyr (1902 - 1967), duchovní dcera teologa Hanse Usa von Balthasara, pár měsíců po své konverzi na katolickou víru začala prožívat osobní pašije. Její vnitřní stigmatizace se o rok později projevila i navenek. Bůh však na její prosbu viditelná stigmata skryl, svou bolest však ponechal.
Natuzzi Evolo (1924 - 2009) od jejích 14-ti let krvácely rány na hlavě, rukou, nohou, boku, odřeniny na ramenou. Při tom se každoročně během Svatého týdne potila krví. Přestože hrozně trpěla, z jejích úst nevyšel nářek. Při své agónii měla oči upřené na jeden bod. Jakmile se jí krev dostala na látku, proměňovala se na posvátné obrázky a nápisy. Lékařka potvrdila, že její srdce přestalo v 15.00 hodině bít. V tomto stavu setrvala asi deset minut a pak se vrátila k životu.
Počet stigmatizovaných je mnohem vyšší. Johannes Maria Hoechst ve své knize
Nositelé Kristových ran z roku 1974 uvádí 370 stigmatiků. Od té doby jich přibylo více. Mezi soudobými je kromě jiných známá i
Wanda Boniszewska (1907 - 2003). Při jejich nadpřirozených mukách musel být několikrát vyslovený exorcismus, který ji vysvobodil z mučení. Její život dokazuje, že bohumilým osobám
ďábel nastavuje zvlášť kruté léčky.
Dalším je
Irving Francis Houle (1925 - 2009), kterému se na Velký pátek v roce 1993 začaly projevovat stigmata po tom, jak mu Ježíš řekl, že mu bere jeho ruce a dává mu své. Od té doby každodenně od půlnoci do třetí hodiny ráno snášel utrpení
umučení Krista - jako oběť za záchranu hříšníků a přivedení lidí zpět ke zpovědi a k Eucharistii.
Stále žijící je stigmatizovaná
Myrna Nazzour (1964 -), které z rukou prýštil olej a od roku 1983 pocítila v dlaních jakoby bodnutí hřebíkem a objevily se její první rány. Její stigmatizace pokračovala deseticentimetrovou krvácející ranou na boku a dvěma ranami na nohách, přidala se rána na čele a s přestávkami trvala do roku 2004.
Další žijící je
Catalina Rivas (1944 -), jejíž stigmata se otevírají na Velký pátek a na další den se nevysvětlitelným způsobem zavírají ... a mnozí jiní, o kterých veřejnost ani neví.
Ne všechna stigmata jsou však autentická a věrohodná. Například Magdalena de la Cruz, františkánská řádová sestra žijící v 16. století ve Španělsku, která byla veřejností považována za živou světici, dlouhá léta tvrdila, že zázračně přijala stigmata. Ale na konci jejího života se potvrdila pochybnost svatého Ignáce z Loyoly, když sama přiznala, že její stigmata byla falešná.
(Pozn. I když je stigmatizace autentická, sama o sobě není výhradním důkazem svatosti člověka. Na to, aby byl člověk
beatifikovaný nebo kanonizovaný, musí být potvrzena svatost jeho života (kde mj. patří i zkoumání pravosti stigmat), což podléhá dlouholetému
vědeckému zkoumání pod přísným dohledem příslušných odborníků určených
Kongregací pro svatořečení.)
Stigmatici odkrývají smysl života
Podle psychiatra Viktora Frankla smysluplné utrpení ukazuje mimo sebe, vede k sebeobětování a k duchovnímu růstu. Tedy je velmi důležité, jak člověk trpí, jakým způsobem chápe a
přijímá své utrpení. Pokud ho přijímá jako prostředek ke změně svého životního postoje, pochopí, že jde nejen o oběť, ale i o bolestivý proces, který člověka vede k Bohu. A tak poslední a absolutní smysl utrpení se vymyká rozumu, intelektu a lidské logice, protože je transcendentní.
Smysl utrpení tak odhaluje smysl života.
Júlia Kubicová
Převzato z
https://zastolom.sk/,
článek ze 7. 4. 2020 naleznete
zde.
