Podařilo se mi vyzpovídat se. Nebylo to "na objednávku" ani "na donášku". Vypadalo to následovně, píše Pavel Rábara z redakce postoj.sk
Venku na prostranství kolem kostela zpovídali tři kněží, pár lidí čekalo u vstupu do areálu chrámu a sledovali, kde se uvolní místo.
V kostele jednou za půlhodinu rozdávali svaté přijímání. Bylo nás tam jedenáct. Odstupy mezi lidmi - ať už v lavicích, nebo u samotného přijímání - rozhodně nebyly menší než v místním supermarketu. Všude klid, ticho, roušky ...
V těch chvílích jsem si uvědomil, že ačkoli se před zpovědí často třeseme my,
dnes je třeba pamatovat zvláště na ty, kteří tuto svátost udělují.
Nemají to lehké.
Postoj ví například o františkánském klášteře, ve kterém museli přestat s vysluhováním zpovědi, ačkoli se to snažili dělat za dodržování hygienických pokynů biskupů. V kostele bylo podle nich v jedné chvíli vždy maximálně do deseti lidí, jeden z bratrů všechno usměrňoval. Lidé průběžně přišli, vyzpovídali se, dostali svaté přijímání a odešli.
Jenže lidé františkány hlásili opakovaně policii, až se nakonec rozhodli, že budou zpovídat jen po telefonické dohodě.
Františkáni cítí křivdu, protože před státem není vyjasněno, co mohou dělat a za jakých podmínek. "
Vždy se mluví jen o obchodech, na kolik metrů čtverečních může být člověk, ale o kostelích nic. Ty mají být podle státu zavřeny," postěžovali si.
Mnozí kněží a řeholníci se tak ocitli mezi dvěma mlýnskými kameny. Na jedné straně od nich věřící očekávají hrdinskou a obětavou duchovní službu, na druhé straně trnou, kdo je kdy nahlásí a kdy přijde policie.
Samozřejmě, musí si dát pozor na zbytečné excesy a poctivě uhlídat, aby opravdu neohrožovali svojí aktivitou zdraví lidí. A raději ubrat, než potom banovat. Avšak
rozhodně jim nyní není co závidět. Proto si od nás zaslouží nejen úctu a modlitbu, ale v této době možná i jasnější vyjádření vděčnosti.
Pavel Rábara •
Převzato z
www.postoj.sk,
článek z 3. 4. 2020 naleznete
zde
