Dokáže něčeho odvážit, ho oblažuje.
Pak i my pomalu poznáváme, že milost nemá podobu nějakého
proudu ani nějaké záplavy, ale že je to hluboký a široký,
bezmezný oceán milosti.
Vy všichni, kteří žízníte, pojďte
k vodě, i když jste bez peněz, pojďte a zásobte se, pojďte a kupujte
bez peněz a zdarma víno a mléko (Iz 55,1).
„Tento pramen je volný, je
k dispozici k vašemu nabytí!“ říká nám nebeský Otec. „A chcete-li mi udělat radost, berte! Pijte,
nic to nestojí! Celá moje radost je
v tom, že vám mohu dávat!“
Myslím, že to musíme dobře
poznat. Podle mého názoru je to
ten pravý křesťanský postoj, to
je autentický náboženský život,
protože tak poznáváme Boha jako
pramen a původce lásky.
Chtěl bych poznamenat, že
tento postoj vyžaduje v každodenní
praxi velkou dávku odvahy,
neřku-li přímo drzosti. A přece,
nezvažujme předem, jaké jsou
Boží možnosti nám přispět, nýbrž od prvního okamžiku s nimi
pevně počítejme! Měj odvahu
vyslovit zcela mimořádná přání a vyprošovat si velké milosti.
Měj důvěru, že najdeš u Boha vyslyšení!
Neboj se velikosti žádné
milosti, nýbrž měj odvahu si
ji vyžádat.
Ano, můžeš mít zcela nemožná
přání a doufat v jejich
splnění. Jdi k Bohu s nejhlubšími touhami a naléhavými prosbami,
počítej s nejnepravděpodobnějšími
zaslíbeními, protože
ona všechna jsou možná.
Ne otálej a neváhej, protože předpověď
zní:
Dostanete všechno, zač budete
prosit v modlitbě s vírou (Mt
21,22). Věřte, že všechno, oč v modlitbě
prosíte, už jste dostali, a budete
to mít (Mk 11,24).
To je můj postoj před Bohem,
moji milí přátelé. Já nemám čas
přemýšlet a pak mu přesně vypočítávat, co všechno mu za to slibuji;
ani to nechci dělat, protože beztoho vím, že nebudu mít
čas, abych tyto sliby splnil. Proto
moje ruce zůstávají prázdné.
Jak často jsem již prosil Boha,
aby mi rychle vyřešil problém,
protože mně se to ani při nejlepší vůli nedařilo, a dostal jsem to
spontánně vyřešeno, aniž bych
musel ustavičně prosit a pak
slavnostně děkovat.
Jeden malý příklad
Před nějakou dobou jsem byl
opět v Súdánu a potřeboval jsem
pro naši misii, kterou jsme zde zahájili
v roce 1980 z Egypta, nutně
auto. Na to, abych ho koupil,
jsem neměl peněz, celá misie žije
z kapek milodarů v Egyptě a ze
súdánských kamenů…
Střelná modlitba: „Pane, potřebuji
auto, a to co nejrychleji!
Prosím tě, zařiď to, aby to
vyšlo!“ Druhý den jsem šel podle
vnuknutí k jednomu syrsko-libanonskému průmyslníkovi
v Chartúmu, majiteli továrny na
mýdlo, rafinérie oleje a ještě něčeho více. Předložil jsem tomuto
cizímu člověku svou záležitost,
vyprávěl jsem mu o naší skupině
mladých egyptských dobrovolníků,
kteří byli ochotni přijít
a posílit chudé súdánské křesťany,
kde kromě nich bydlely na jihu
čtyři miliony animistů.
Vyprávěl jsem mu, že tento
velký africký stát má jen 50 kněží.
Diecézi Lome, velikou jako Itálie
a Francie dohromady, spravuje
biskup s 35 kněžími. Řekl jsem
mu, že jsem byl navštívit jednoho
kněze, jehož farnost je tak velká
jako nilská delta a má zde na
starosti 46 kostelů a sedm škol,
a tak vězí v neřešitelném řetězu
problémů. Mimo to: za čtyři roky
může být pro křesťany v Súdánu pozdě!
Muž poslouchal mlčky, druhý
vedle něho přikyvoval. Pak
se mě zeptali, jak a v jaké měně bych chtěl zaplatit auto a zda
ho chci získat za značně sníženou
cenu.
„Ne,“ odpověděl jsem, „já hledám
někoho, kdo mi ten vůz daruje.“
Oba muži byli ohromeni, pak
se začali domlouvat a radit.
Za několik dní jsem dostal
klíče a byl jsem majitelem vozu,
který byl jako nový, dosud
se s ním nejezdilo.
A opět jednou jsem se cítil
šťasten. Je to pravda. Bohu je
možno předkládat ty nejnáročnější prosby. Jak jsem byl rád,
že jsem Boha nežádal pouze
o kolo…
„Udělejme mu radost!“
Moji milí přátelé, jsem přesvědčen,
že Bůh chce, abychom
se na něho obraceli s prosbami
ve velkých záležitostech a ne
pouze s malými věcmi a k tomu
ještě s bázlivým srdcem.
Protože on chce, abychom měli před očima velké věci. Bůh
je velkodušná bytost se širokým
srdcem, je to čistá Láska
– a Otec! Udělejme mu radost,
ukažme mu důvěru.
Při mé každodenní práci
v Káhiře a v mojí kněžské službě
tyčí se před mým zrakem problémy, jeden komplikovanější než
druhý. K tomu přistupují starosti
a nouze jednotlivců, kteří hledají
pomoc, protože lidé jdou nejdříve k nejlepšímu příteli, pak k lékaři, pak k psychiatrovi a konečně s problémem stále ještě nevyřešeným ke knězi. Jak má chudý
kněz vzít na váhu takové soukromé
věci, kterých je tak nekonečně mnoho? Jak?
Ale jedno budu dělat stále:
Předávám v nekonečné důvěře
a víře Pánu tento problém a prosím
o milost. Pak propustím milého
chlapíka, který u mě hledal
pomoc, se slovy: „Jdi v pokoji,
tvůj problém bude vyřešen,“
protože tomu věřím. Nevedu si
o tom žádnou statistiku, ale zdá
se mi, že Bůh je ke mně milostivý.
Dříve nebo později přijde dotyčný
opět nebo mi volá a bezmezně
děkuje za něco, o čem nemám
ani nejmenší potuchy!
Nic jsem nezařizoval, jen
jsem věřil, že tomu, kdo hledal
pomoc, bude udělena milost.
Protože …
všechno je milost.
Vyšlo v časopise Světlo 8. ČÍSLO / XII. ROČNÍK
