Nezanechat naděje, i když
je všechno stále tvrdší a těžší.
Často jsem si kladl otázku,
proč má Bůh v naději takové zalíbení,
že nás vybízí stále znovu
a znovu k tomu, abychom v něho doufali, a pomalu začínám
nalézat odpověď.
Nezanechat naděje, i když
je všechno stále tvrdší a těžší,
i když skutečnost znovu a znovu
zklamala naše očekávání, to znamená
věřit více v Boha než v tyto
očividné skutečnosti; znamená
to důvěřovat Bohu ještě více,
důvěřovat v to, že jeho možnosti
nikdy nejsou vyčerpány.
Říkám žertem, že i kdyby Bůh
neměl předem v plánu stvořit ráj,
stvořil by ho nyní, protože jeho
synové a dcery v to doufají.
Který otec, když zjistí, že jeho
syn zcela jistě očekává k Vánocům dárek, na který otec vůbec nepomyslel, který otec by
pak neudělal všechno, aby svého syna nezklamal, a je-li to jen
trochu možné, dárek neopatřil?
Člověk, který zná své hranice,
může mít strach, že se od něho
očekává příliš mnoho, protože
ví, že i když chce, nemůže vždy
splnit všechno, co se od něho
očekává. Ale Bůh tyto problémy nikdy nemá. On se nemůže
cítit přetížený, protože se od něho tolik očekává. Naopak, je to
právě to, co si přeje, co očekává:
Až dosud jste
o nic v mém jménu
neprosili, říká Ježíš svým učedníkům
(srov. Jan 16,24).
Musíme se stát komplici jedné
dívky, jak říká Charles Péguy.
Říkáš, že jsi doufal v Boha z celé
své síly. Tak jsi doufal, že zasáhne,
a nic se nestalo? A zkoušels
to znovu, opět jsi doufal z celé
síly, a opět se nic nestalo, i přes
mnoho naléhavých proseb, tak
mnoho slz, snad i navzdory tolika
důkazům, že teď musíš být vyslyšen? Doufej dále, doufej mnoho
ještě jednou, doufej vždy, doufej
až do konce. Staň se komplicem
naděje, to znamená – dovol Bohu,
aby tě zklamal až do konce, jak
často chce. Ba ještě více – chceš-li být komplicem naděje, musíš
být s to, radovat se z hloubi srdce
z toho, že tě Bůh poprvé nevyslyšel,
že tě nevyslyšel podruhé,
že ti tím způsobem dal příležitost, znovu a znovu se osvědčit
znovu a znovu doufat.
Dává ti tím milost, která je
mnohem větší než ta, o kterou jsi
prosil: milost doufat v něho.
Obraťme svůj pohled na tu,
která mohla stát pod křížem
a doufat proti vší naději. Učme
se vzývat Marii jako Matku naděje.
A až budeme jednou vystaveni
zkoušce, budeme skleslí
a v pokušení vzdát to, pak nabudeme
znovu odvahu, když si
budeme opakovat tato slova:
„Dobrotivost Pána není vyčerpána:
chci na něho čekat s toužebností!“
Vyšlo v časopise Světlo 7. ČÍSLO / XII. ROČNÍK
