Přinášíme jeden z mnoha pohledů, jak se postavit v současné době ke koronavirové nákaze. Křesťané by měli být těmi, kteří jsou připraveni k okamžité pomoci i za cenu nasazení vlastního života. Článek je uveřejněn pouze jako zamyšlení, nechce posuzovat ani zkoumat rozhodnutí jiných.
Více než epidemie coronaviru musíme se bát epidemie strachu. Pokud jde o mne, odmítám ustoupit kolektivní panice a podřídit se principům opatrnosti, kterou podporují civilní instituce.
Nehodlám vydávat zvláštní nařízení pro svoji diecézi: Nechtějí se křesťané shromažďovat k modlitbě? Chtějí se zříci účasti na mši svaté? Až na základní rozvážnost, jakou se každý individuálně řídí, aby neohrožoval druhé nákazou, je-li nemocný, není vhodné něco rušit.
Musíme si spíše uvědomit, že i v nejtěžších situacích, jako jsou velké morové rány, kdy nemělo zdravotnictví k dispozici takové prostředky jako dnes, křesťanské obyvatelstvo se vyznačovalo tím, že věřící konali prosebné průvody a také poskytovali pomoc nemocným, bděli u umírajících a pochovávali zemřelé. Zkrátka Kristovi učedníci se nikdy neodvraceli od Boha ani se neodcizili společenství. Naopak!
Není kolektivní panika těch, kteří nás dnes provázejí, projevem našeho mylného pojetí skutečnosti smrti? Není to projev strachu, že Bůh se ztratil? Chtěli bychom zakrývat, že jsme smrtelní, protože jsme se uzavřeli duchovní dimenzi našeho bytí, a ztrácíme půdu pod nohama. Protože disponujeme stále lepší technikou s větším výkonem, domníváme se, že jsme pány všeho, jen zapomínáme, že nejsme pány života.
A přitom díky této epidemii při všech debatách o bioetických zákonech si naštěstí uvědomujeme svou lidskou křehkost. A tato světová krize nám představuje, že nám pranic nepomohou řeči o společném domě, že jsme všichni zranitelní a na sobě závislí a že naléhavější je spolupracovat než se uzavírat.
A čím více si myslíme, že máme všechno, tím více ztrácíme hlavu. V každém případě žijeme ve lži. Proč zaměřovat všechnu pozornost jen na coronavirus? Proč skrýváme, že každý rok ve Francii onemocní 2 až 6 mil. lidí banální chřipkou, a ta způsobí na 8 000 úmrtí? Zdá se, že jsme z kolektivní paměti vypustili, že alkohol má na svědomí 41 000 úmrtí a že v 73 000 případů je příčinou smrti tabák!
Jsem dalek toho, abych předepisoval zavírání kostelů, rušení mší, vynechání pozdravení pokoje a při svatém přijímání ten nebo onen způsob podávání, neboť kostel není místem rizika, ale uzdravení. Je pro prostor, kde přijímáme toho, který je Život, Ježíše Krista, a je to on, skrze něhož, s ním a v něm se nacházíme ve společenství druhých. Kostel musí zůstat tím, čím je: místem naděje!
Je třeba vykoupit místní supermarket a udělat v bytě zásoby až do konečného vítězství? Ne! Protože křesťan se nebojí smrti. Neignoruje, že je smrtelný, ale ví, komu uvěřil. Ježíš ho ujistil: »Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby zemřel, bude žít; kdo žije a věří v mne, neumře navěky« (Jan 11, 25- 26). Ví, že v něm přebývá a oživuje ho »Duch, který vzkřísil Ježíše z mrtvých« (Řím 8,11).
A pak, křesťan nepatří sám sobě, jeho život je mu darován, neboť je to Ježíš, kdo učí: »Ten, kdo si chce svůj život zachránit, ztratí ho; kdo však ztratí život pro mne a pro evangelium, zachrání ho«. Nehazarduje zbytečně, ale ani neusiluje, aby se za každou cenu zachránil. Následuje svého ukřižovaného Učitele a Pána a velkodušně se obětuje ve službě slabším bratřím v perspektivě věčného života.
Nepodléhejme tedy epidemii strachu. Nebuďme žijící mrtvoly! Neztrácejte svou naději!
+ Biskup Pascal Roland, diecéze Belley-Ars, Francie
