V 1. části se K. Dučák zabýval spíše okolnostmi vzniku Slovenského státu, nyní se dozvíme více o postoji Jozefa Tisa k Židům i o tom, jaké bylo jeho postavení ve funkci prezidenta a jak byl později hodnocen...
1. část článku zde
Kněz Dr. Jozef Tiso nebyl nacista
a nechtěl rozbít ČSR
závěrečná část
Pokud kritici prvního slovenského prezidenta zmiňují Židy, je třeba uvést několik důležitých skutečností.
Dr. Tiso nikdy nepodepsal nařízení č. 198 / 1941 z 9. září 1941 o právním postavení Židů, známé jako „Židovský kodex“. Naopak, „vyhradil si vsunutí § 256, který přiznával prezidentovi republiky právo udělovat výjimky zpod ustanovení tohoto vládního nařízení.“ (Ďurica M. S.:
Andrej Hlinka a Jozef Tiso. Politická kontinuita alebo zlom?, s. 8.)
V zájmu vytvoření pravdivého obrazu Dr. Tisa je však nutno přiznat, že Dr. Tiso měl vůči Židům kritický postoj. Ne bezdůvodně. Židé představovali ve slovenské společnosti privilegovanou kastu s neúměrně velkým majetkem. Vlastnili například (k 14. 3. 1939) 100% průmyslových lihovarů, 38% pil a v židovských rukou byl obchod se dřevem na 76% a vývoz dřeva na 80%. Tiso na to opakovaně poukazoval, avšak kategoricky odmítal antisemitismus. Sám se vyjádřil: „
Jsem za omezení jejich hospodářské moci, neboť je neudržitelné, aby 3,5% občanů vlastnilo téměř 50% národního majetku, ale nelidskost zamítám! I váš kodex.“ (Cagáň I.:
Jozef Tiso a Židia – úlomky zo zamlčiavaných skutočností.)
Tiso od začátku
odmítal plány na odsun Židů ze Slovenska. Už 6.12.1938 se kvůli tomu dostal v Praze, na zasedání československé vlády, do rozporu s místopředsedou vlády,
Slovákem Karolem Sidorem, který se vyslovil za radikální řešení „židovské otázky“. Od roku 1939 Tiso důvěrně radil Židům odstěhovat se dle možnosti mimo hranice Evropy, protože situace na evropském kontinentu začala být pro ně kritická. Část Židů si dala poradit a tím si mnozí z nich zachránili život. Podle úředních záznamů se do konce roku 1941 vystěhovalo ze Slovenska 7 111 Židů, ve skutečnosti jich však bylo s největší pravděpodobností minimálně dvakrát tolik, protože mnozí Židé opouštěli Slovensko ilegálně. (Srov. Ďurica M. S.:
Andrej Hlinka a Jozef Tiso. Politická kontinuita alebo zlom?, s. 8.)
V roce 1939 newyorský rabín Weiss poslal prostřednictvím Konštantína Čulena vzkaz Slovákům, ve kterém vyzýval slovenské vládní kruhy, aby podle možnosti pomáhaly jeho soukmenovcům na Slovensku a neangažovaly se při řešení „židovské otázky“ víc, než to vyžaduje Hitler. Když Čulen tlumočil tuto prosbu Tisovi, ten odpověděl: „
I bez jejich žádosti budeme dělat pouze to, co budeme muset. Nikdy nepůjdeme s nadšením za tyto hranice.“ (Ďurica M. S.:
Andrej Hlinka a Jozef Tiso. Politická kontinuita alebo zlom?, s. 9.)
Tiso se nikdy nezpronevěřil tomuto svému postoji. Ani on ani HSLS nemohli akceptovat drastické řešení „židovské otázky“ a to vyvolalo turbulence na slovenské politické scéně. Ve vypjaté situaci Alexander Mach podal demisi, čímž poskytl Hitlerovi záminku poprvé osobně zasáhnout do slovenské politiky.
Tiso musel 28.7.1940 přijet do Salcburku, kde ho Hitler přinutil odvolat ministra vnitra a zahraničí SR Ferdinanda Ďurčanského a jmenovat dva nové ministry. Ministerstvo vnitra připadlo Machovi a ministerstvo zahraničí Tukovi. Znechucený
Tiso byl rozhodnut abdikovat z postu prezidenta SR a stáhnout se do ústraní. Od tohoto kroku ho však odrazovali nejen všichni významní političtí činitelé, ale i jeho církevní představený, biskup Dr. Karol Kmeťko, v obavě, že po jeho abdikaci nebude na slovenské politické scéně osobnost, která by brzdila extremisty a chránila stát i jeho obyvatele od mnohem většího zla. Proto se Dr. Tiso rozhodl nést svůj kříž až do konce.
Takové řešení však neuspokojilo Macha a Tuku, kteří usilovali zcela odstavit Dr. Tisu a dosadit Tuku do úřadu slovenského prezidenta.
Proto se pokoušeli od srpna 1940 organizovat komplot proti Tisovi. Tyto záludné přípravy však byly prozrazeny a také toto utvrdilo prezidenta Tisa v přesvědčení, že musí zůstat v úřadě. Jenže jeho pozice byla otřesena a toho využili Tuka s Machem k prosazování radikálního řešení „židovské otázky“.
Berlín však dostával opakovaná hlášení německých agentů o neochotě prezidenta Tisa přijímat tvrdá opatření proti slovenským Židům. Situace se vyhrotila až natolik, že
německý vyslanec Ludin 4. února 1941 oficiálně intervenoval u Tisa, aby se neprotivil posílení moci a vlivu ministerského předsedy Tuky, prosazujícího na Slovensku požadavky německých nacistů. Na to mu Tiso odpověděl: „
Omezení mého vlivu by se mi stalo nesnesitelným v tom okamžiku, kdybych musel bezmocně přihlížet takovému vývinu, jaký nemohu ve svém svědomí zodpovědět před slovenským národem.“ (Ďurica M. S.:
Andrej Hlinka a Jozef Tiso. Politická kontinuita alebo zlom?, s. 7.)
Na základě všech uvedených faktů je nezbytné co nejrozhodněji odmítat všechny pokusy démonizovat toto období slovenských dějin. Slovenská republika byla křesťanským státem, jehož politické zřízení bylo na válečné poměry mimořádně lidumilné. Nebyla v něm provedena ani jedna poprava pro politické delikty. Tresty smrti se udělovaly výlučně v nepřítomnosti, takže žádné politicky motivované popravy zde de facto během druhé světové války nebyly provedeny. Byly sice vykonány popravy osob, které byly zapojeny do Slovenského národního povstání, ale tyto popravy měly na svědomí výlučně německé orgány. Jak uvádí Rychlík, počet perzekvovaných osob během druhé světové války ve Slovenské republice byl poměrně nízký v porovnání s jinými Němci okupovanými zeměmi či jinými německými satelity (Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko), ale i „
v porovnání s represáliemi komunistického režimu po roce 1948...“ (Rychlík J.:
Perzekúcia odporcov režimu na Slovensku 1938-1945).
(
K problematike charakteru ľudáckeho režimu) In:
Slovenská republika 1939 – 1945 očami mladých historikov. IV. Zborník príspevkov z medzinárodnej vedeckej konferencie Banská Bystrica 14. – 15. apríla 2005, s. 134)
Nacistické vyhlazovací tábory nevznikly z vůle slovenských politiků. Není žádným tajemstvím, že
iniciativa odvážet Židy do koncentračních táborů vzešla ze strany Němců a Slovenská republika jako vazalský stát nacistického Německa nemohla transportům zabránit. Ani mnohem silnější národy, jako například Francouzi, se nedokázali Němcům vzepřít. Navíc nikdo nevěděl, že Židé jsou odváženi do vyhlazovacích táborů.
Nevěděli to ani samotní Židé. Já sám jsem svého času takové přesvědčení nabyl během exkurze v bývalém koncentračním táboře Osvětim. V tamním muzeu jsme viděli jednu místnost s množstvím kuchyňských mlýnků a jiných potřeb do domácnosti, které zůstaly po mrtvých Židech. Podle vysvětlení naší průvodkyně Židé věřili tomu, že budou moci v nové vlasti svobodně žít a proto si s sebou vzali nejnutnější pomůcky pro začátek v cizím prostředí. Toto byl pro mě jednoznačný, i když nepřímý důkaz, díky kterému jsem nabyl nezvratné přesvědčení, že Židé opravdu věřili, že budou moci v nové vlasti svobodně žít. Vždyť nač by brali s sebou do Osvětimi kuchyňské potřeby, kdyby věděli, že nebudou moci svobodně existovat v cizím prostředí? Dnes je již spolehlivě prokázáno, že
slovenští politici zpočátku vůbec nevěděli o nacistických vyhlazovacích táborech. Bylo by absurdní i jen podezírat Dr. Tisa, že by si on, katolický kněz, vědomě vzal na svědomí smrt tisíců Židů. Až pozdější spolehlivé informace o genocidě Židů zaskočily všechny kompetentní a slovenské orgány okamžitě požádaly o zastavení odsunu Židů ze Slovenska. Svou vůli i prosadily.
Dr. Tiso se snažil zachránit před smrtí co nejvíce Židů. Mnoho Židů zachránil Tiso udělováním prezidentských výjimek. Podle dokumentu z 30. června 1942, jehož autorem byl německý „poradce pro otázky Židů“ Dieter Wisliceny, zůstalo na Slovensku díky výjimkám prezidenta Tisa 35 000 Židů. K tomuto údaji se přibližuje Dr. Karol Murín, osobní tajemník slovenského prezidenta, který ve svých vzpomínkách mimo jiné uvádí: „
Od Dr. Antona Neumanna, šéfa prezidentské kanceláře, který připravoval a předestíral prezidentovi žádosti Židů o výjimky, vím, že jich udělil blízko 10 000. Pokud počítáme, že průměrná židovská rodina sestávala ze čtyř členů, to znamená, že asi 40 000 Židů bylo zachráněno prezidentskými výjimkami, neboť tyto se vztahovaly i na členy rodiny.“ (Tomeček R.:
Slovenský katolícky kňaz a prezident Jozef Tiso (1887 - 1947).)
Mnozí Slováci Židy ukrývali a tak jim zachránili život před jistou smrtí. Výjimkou nebyl ani prezident Tiso. Podle tvrzení „
německého historika a publicisty Wolfganga Venohra, Dr. Jozef Tiso věděl, že jeho sestra ukrývala židovskou rodinu. Výskyt osob židovského původu v slovenském prezidentském paláci neušel pozornosti německých agentů, kteří o tom posílali informace do Berlína.“ (Tomeček R.:
Slovenský katolícky kňaz a prezident Jozef Tiso (1887 - 1947).)
Brutální popravu prvního slovenského prezidenta odsoudili i významné slovenské osobnosti se židovskými kořeny. K takovým osobnostem patřil i MUDr. Pavol Strauss (1912 - 1994), který se zřekl židovského náboženství a vstoupil do Katolické církve v roce 1942. Svou lítost nad nespravedlivou popravou slovenského prezidenta vyjádřil slovy: „
Odsouzení prezidenta Tisa a jeho tragický konec je tragédií slovenského národa. Byl to akt osobní nenávisti, brutální bezcitnosti; a tragédie konce jeho života zůstává velkou tragédií slovenského národa. Byl to kněz dobrý, čistý kněz. A mělo by se podniknout všechno možné, co se jen dá, aby se ta nepravda, kterou byl odsouzen, odhalila, a dostalo se jeho osobě, té čisté osobnosti, satisfakce a rehabilitace.“ (Tomeček R.:
Slovenský katolícky kňaz a prezident Jozef Tiso (1887 - 1947).)
Vícero významných světových osobností se vyjadřovalo mimořádně pozitivně o Tisovi. Známý německý odpůrce nacismu, mnichovský kardinál Michael Faulhaber, se před spojeneckou správou veřejně zastal Tisa: „
Protože Dr. Jozef Tiso ve své zemi navzdory mnoha obtížím udržel živý náboženský život, prosím vás, abyste ho nestavěli na jednu úroveň s jinými politickými vůdci bývalých nepřátel spojeneckých mocností.” (Bevers J.:
Der Mann hinter Adenauer. Hans Globkes Aufstieg vom NS-Juristen zur Grauen Eminenz der Bonner Republik, s. 216.)
Německý historik a filozof Ernst Nolte, jeden z nejvýznamnějších německých znalců komunismu a fašismu, který sám přežil druhou světovou válku, v nesčetných vydáních svého díla
Die faschistischen Bewegungen (Fašistická hnutí), poprvé vydaného v roce 1966 v Mnichově, hodnotil Andreje Hlinku a Jozefa Tisa vcelku pozitivně: „
Ani Andrej Hlinka, ani jeho nástupce Jozef Tiso nebyli fašisté. Byli to katoličtí kněží, kteří kořenili v tisícileté tradici Církve. Pro ně sekularizovaný stát, který byl základem všech fašistických hnutí, byl odmítanou hrozbou. Vzbuzování slovenské národní osobitosti pro ně znamenalo právě zachování a upevňování křesťanského stylu života.“ (Citováno podle: Ďurica M. S.:
Andrej Hlinka a Jozef Tiso. Politická kontinuita alebo zlom?, s. 10.)
I současná
mladší generace slovenských historiků hodnotí válečný slovenský stát objektivněji než jejich předchůdci. Například historik Ústavu paměti národa Peter Jašek považuje vznik Slovenského státu 14. března 1939 za nejlepší možné řešení v daný historický moment. (Srov.
Historik: Vznik Slovenského štátu bol najlepším riešením.)
Je smutné, že hodnocení Slovenské republiky 1939 - 1945 dodnes rozděluje Slováky. V době, kdy příslušníci ostatních národů hodnotí své válečné dějiny mnohem objektivněji, na Slovensku jako kdyby donekonečna přetrvávala jakási kvazi sadomasochistická touha po sebebičování. Dokdy ještě?
Karol Dučák
Literatura:
1. Bevers J.:
Der Mann hinter Adenauer. Hans Globkes Aufstieg vom NS-Juristen zur Grauen Eminenz der Bonner Republik, Berlin: Christoph Links Verlag, 2009. 240 s. ISBN 978-3-86153-518-8.
2. Cagáň I.:
Jozef Tiso a Židia – úlomky zo zamlčiavaných skutočností. In:
Nové slobodné Slovensko. Dostupné z:
http://nss.sk/4801/jozef-tiso-a-zidia-ulomky-zo-zamlciavanych-skutocnosti.
3. Ďurica M. S.:
Andrej Hlinka a Jozef Tiso. Politická kontinuita alebo zlom? Dostupné z:
http://www.ku.sk/images/dokumenty/ku/dokumenty/h_a_t_durica_2013.pdf.
4.
Historik: Vznik Slovenského štátu bol najlepším riešením. In:
Webnoviny.sk. Dostupné z:
https://www.webnoviny.sk/historik-vznik-slovenskeho-statu-bol-najlepsim-riesenim/.
5. Kolektív autorov.:
Slovenská republika 1939 – 1945 očami mladých historikov. IV. Zborník príspevkov z medzinárodnej vedeckej konferencie Banská Bystrica 14. – 15. apríla 2005. Banská Bystrica: Katedra histórie FHV UMB a Ústav vedy a výskumu UMB, 2005. 480 s. ISBN 80-8083-147-5. Dostupné z:
https://www.ff.umb.sk/app/cmsFile.php?disposition=a&ID=567.
6. Martinický P.:
Ako Hitler a Horthy zakladali Slovenský štát. In:
Konzervatívny denník Postoj. Dostupné z:
https://blog.postoj.sk/41495/ako-hitler-a-horthy-zakladali-slovensky-stat.
7. Tomeček R.:
Slovenský katolícky kňaz a prezident Jozef Tiso (1887 - 1947). In:
Konzervatívny denník Postoj. Dostupné z:
https://blog.postoj.sk/21451/slovensky-katolicky-knaz-a-prezident-jozef-tiso-1887-1947.
