Kardinál Gerhard Müller, bývalý prefekt Kongregace pro nauku víry, napsal krátkou duchovní úvahu (plné znění níže) o situaci ve světě od vypuknutí epidemie koronavirus.
Připomíná nám, že jako lidské bytosti si navzdory medicínskému pokroku a jiným výhodám dnes uvědomujeme své limity a ohraničení. "
Situace je určitě nesrovnatelná s nebezpečími a hrůzami války, ale prožívání bezmocnosti je stejné", píše německý kardinál.
Tato situace je však na druhé straně velkou příležitostí pro návrat k Bohu. "
Můžeme se totiž soustředit a věnovat pozornost tomu, co je důležité a to bez rozptylování věcmi moderního života. Během tohoto postu před Velikonocemi vložme tedy všichni svou důvěru v Boha. Jeho Syn je Božím služebníkem, jak se říká v proroctvích Starého zákona: 'on nesl naše neduhy, vzal na sebe naše bolesti' a proto o Ježíši vyznáváme: 'Jeho rány nás uzdravili'."
V době krize důvěřuj Bohu
Gerhard Cardinal Müller, Rome
"Život ohrožující koronavirus se šíří a postihuje již téměř celý svět. Zatím neexistuje vakcína, která by zabránila šíření této nakažlivé choroby a léčila lidi. Političtí lídři přijímají všechna dostupná opatření, jimiž by chránili obyvatelstvo. Omezují veřejný život a vyzývají lidi, aby se vyhýbali společenským kontaktům všude, kde se to dá. Vědci v laboratořích se intenzivně usilují najít protilátku na tuto zákeřnou nemoc, na následky které už zemřely tisíce lidí. Situace je sice nesrovnatelná s nebezpečím a hrůzami války, ale prožívaná bezmoc je stejná.
Nikdo neví jestli a kdy, ho něco zastihne, nebo jestli se jeho blízcí neocitnou v nebezpečí. Podobně jako během epidemie moru, neúrody, či hladomoru, vnímáme své
omezené limity a ohraničení. Každý člověk ví, že možnost ochrany před infekcí je limitovaná. Jednoduše neexistuje záruka, že to mě, nebo mé blízké nepostihne. Sedíme doma a snažíme si krátit čas. Mnozí z nás se nudí a chybí jim aktivita, ať už v práci nebo ve volném čase.
V této nedobrovolné izolaci
však máme jedinečnú šanci
upřít svou pozornost na důležité věci v našem životě,
aniž by nás přitom rozptylovala moderní doba.
Věřící člověk si uvědomuje,
že jeho život je v Božích rukou.
Na zemi nemáme trvalý domov.
Po smrti se musíme před Boží soudnou stolicí
zodpovídat ze svých skutků
a z toho, jakým směrem se ubíral náš život.
Na Boží milosrdenství se můžeme spoléhat
v životě i ve smrti jen tehdy,
pokud se mu celí svěříme a odevzdáme.
I když uděláme v medicíně všechno, co se dá a použijeme rozum, který nám dal Bůh, abychom optimalizovali své životní podmínky, stále dosáhneme pouze hranice svých možností. Nevíme sice kdy, ale víme, že hodina našeho odchodu z tohoto světa přijde. Apoštol Pavel měl před očima ubohost a bídu celého lidstva, když píše mladé Církve v Římě:
"
A myslím, že utrpení tohoto času se nedají srovnat s budoucí slávou, která se zjeví na nás ... samo stvoření bude vysvobozeno z otroctví zkázy, aby mělo účast na svobodě a slávě Božích dětí" (Řím 8, 18-21).
Vložme tedy všechnu svou naději během tohoto Velikonočního Půstu v Boha. Jeho Syn je Božím služebníkem, jak se říká v proroctvích Starého zákona: '
On nesl naše neduhy, vzal na sebe naše bolesti' a proto o Ježíši vyznáváme '
Jeho rány nás uzdravily'"(Iz 53, 4).
Položme si otázky:
* Kdo jsem?
* Jak sloužím společenství svými talenty, dary, danostmi?
* Miluji Boha celým svým srdcem, celou svou duší a bližního jako sebe sama?
* Vkládám svou naději v životě i ve smrti výlučně v Ježíše Krista?
Před svým utrpením a smrtí na kříži náš Pán uklidňoval své učedníky, aby se nebáli a nepodléhali zmatku, slovy: "
,b>Ve světě máte soužení. Ale doufejte, já jsem přemohl svět" (Jan 16, 33).
Zdroj:
www.lifesitenews.com, 19. 3. 2020
Převzato z
www.lifenews.sk,
článek z 23. 3. 2020 naleznete
zde.
