Tento článek vznikl jako reakce - odpověď na zamyšlení jedné mladé ženy, které uveřejnila na svém fc profilu. Autorka, na jejíž článek odpovídám, patří jistě k těm rozumnějším a odpovědnějším příslušnicím své generace a je katoličkou. Myslím, že vystihla postoj mnohých. I proto píšu.
Milá I., se zájmem jsem si přečetl Tvé zamyšlení a mohu říct, že to máš opravdu pěkně napsané.
Hezky jsi vystihla, co všechno nemůžeme z toho, co bylo ještě nedávno zcela běžné. (škola, práce, zábava, cestování, rekreace, sportovní utkání a vyžití, setkávání s přáteli...)
Píšeš, že se řada lidí začala proti tomu vnitřně tak nějak bouřit, že Ti připadá, že si lidé v dnešní době nedokáží odepřít absolutně nic. "Vůbec naše generace si myslí", píšeš, "že jim svět leží u nohou, a že můžou všechno, bez jakýchkoli hranic" a také to dnes a denně vidíš i díky svému povolání už u malých dětí.
Snažíš se hledat a nacházíš, s přiznáním, že to jde těžko, i záblesk toho pozitivního v této situaci. A nacházíš: "je to právě uvědomění si toho, že nic není automatické, že bychom si měli vážit toho, co máme, protože to není samozřejmost..."
Ano, člověk si uvědomí, že nic není samozřejmé... Ani to setkávání.
Jeden druh setkávání mi však ve Tvém výčtu chybí. Je to setkávání v kostele. Je to setkávání společenství věřících na bohoslužbách. Je to mše svatá, setkání s živým Bohem, ve svátostech, ve svatém přijímání...
Chybí dnes lidem toto společenství, chybí jim účast na mši svaté? Chybí dnes lidem setkání s Bohem, Bůh sám?
Vždyť účast na nedělní mši svaté je nejen povinností křesťana, ale je to také a především zdroj síly a života!
- Nebo je to tak málo, něco bezvýznamného, že to nestálo za zmínku ve Tvém "výčtu"?
Počítá dnes člověk - i ten, který říká, že je věřící - ve svém životě s Bohem, respektuje ho, "konzultuje" s ním svá životní rozhodnutí, hledá jeho vůli, prosí a děkuje mu? Touží po jeho přítomnosti, společenství, lásce? Nebo jeho existence už nemá pro něho žádný význam?
Jak může ve Tvém součtu činností, na které bychom měli mít nyní více času, když jsme teď doma, chyběl např. čas na modlitbu, čtení Písma nebo poslechu třeba nějakého duchovního pořadu nebo přednášky?
Už to nepotřebujeme?
Už nepotřebujeme Ježíše? Boha, který se stal člověkem z lásky k nám,
- Ježíše, který (použiji li myšlenky z evangelií posledních nedělí, kdy jsme už mohli sledovat bohoslužbu jenom prostřednictvím televize nebo rádia)... Ježíše, který o samařské ženě ví, že muž, kterého má, není její muž..., ale neodsuzuje ji. A nabízí pramen vody, který tryský až do života věčného, vody, po které již člověk nežízní, - která může trvale uspokojit (na rozdíl od všeho, co nabízí tento svět) všechny potřeby a touhy lidského srdce.
- Ježíše - Světlo světa - který umí vyloučit ze slepoty nejen fyzické, ale i duchovní.
Už ho nepotřebujeme?
Ale možná i kvůli tomu přišla tato epidemie, která převrátila život na celé zemi vzhůru nohama a během pár týdnů téměř zastavila chod světa.
Je postní doba. Na jejím začátku, při popelci, jsme mohli slyšet slova: "Pamatuj člověče, že prach jsi a v prach se obrátíš."
Nyní to nejen slyšíme, ale i pociťujeme. Nikdo si nemůže být jistý, zda nákazu nedostane, ba dokonce, zda ji už nedostal, protože inkubační doba je dlouhá. A tak, aby se bál o sebe i o své blízké.
A tak by tato strašná nákaza mohla být napomenutím a vykřičníkem.
Říká nám:
" Člověče, i když se pokládáš za vládce světa a myslíš, že si vystačíš sám, se svým umem, vědou a technikou nic nezmůžeš. Jsi bezmocný! Potřebuješ Boha, který tě stvořil a který tě miluje. Přichystal ti věčný domov u sebe v nebi - to je Cíl a smysl tvé existence. Potřebuješ Boha. Jeho odmítnutím můžeš ztratit úplně všechno.
Musíš se k němu vrátit!
RT
.jpg "Hluboké mašůvky 02-2011")
