Následující svatí ví, co to to znamená prožívat hromadná infekční onemocnění. A velmi dobře také pochopili, jak tuto situaci využít ke službě Bohu a bližním.
Vybrat světce, kteří pracovali s oběťmi těžkých infekčních chorob a epidemií, je docela problém, protože jejich je příliš mnoho na to, abyste se vůbec dali spočítat!
Během moru ve 3. století (který v Římě zabil více než 5 000 lidí denně), se o křesťanech říkalo, že přímo spěchají k trpícím a touží je ošetřovat bez ohledu na následky.
V Alexandrii (kde dvě třetiny obyvatelstva podlehlo tomuto onemocnění) sv. Dionýsus napsal o křesťanech:
„Starali se o nemocné bez ohledu na nebezpečí, pečovali o všechny jejich potřeby a sloužili jim v Kristu. S nimi také opouštěli tento život klidní a šťastní, a když byli nakaženi touto chorobou, snášeli a v radosti přijímali své bolesti."
Velké množství křesťanů v Alexandrii zemřelo při ošetřování nemocných, takže skupině nejmenovaných hrdinů byl ustanoven společný svátek (28. únor) a jsou uctíváni jako mučedníci.
V dobách, kdy se koronavirus šíří po celém světě a infikuje mnoho lidí, kteří jsou stále více vystrašení, měli bychom se zajímat o přímluvu svatých, kteří bojovali proti epidemiím a pandemiím a v tomto boji osvědčili své hrdinné ctnosti a svou svatost.
Sv. Godeberta z Noyo (cca 700) se o nemocné oproti jiným starala spíše nepřímo. Godeberta byla abatyší a měla velký vliv na lidi, kteří bydleli blízko její opatství.
Povzbudila je, aby se modlili za ukončení moru. Poté, co strávili tři dny půstem a v pytlovině zasypání popelem, mor náhle zcela skončil.
Sv. Roch (1295-1327) V římských špitálech pomáhal asi tři roky a mluví se u něj o charismatu zázraků, kdy znamením kříže uzdravoval nakažené.
V Římě se snad také nakazil, ale i uzdravil a pokračoval jako poutník dále. Prošel a pomáhal v Ceseně, Novary, Rimini i v Piacenze. Tam údajně morová nákaza více ohrožovala jeho život. Na noze měl nepěkné morové vředy, a proto se stáhl do samoty u řeky Pádu.
Z odlehlého dvorce mu domácí pes nosil chleba a tím mu pomohl přežít. Pak pokračoval k Lago Maggiore a jako podezřelý špeh skončil na 5 let ve vězení, které přečkával v modlitbě a v duchu kajícnosti.
Zda tam nebo až v Montpellier, kam směřoval, v tom se legendy liší. Údajně byl nemocí změněn k nepoznání a o koho jde objevil až kněz, který ho přišel zaopatřit.
Sv. Karel Boromejský (1538-1584) byl v době, kdy Milán zasáhl hladomor a mor, kardinálem. Zatímco guvernér a další vysocí úředníci prchali z města, arcibiskup pomáhal obětem. Beze strachu před nákazou jim uděloval svátosti, utěšoval je a vyprošoval na různých místech pomoc.
Nechal také narychlo postavit nemocnici a zajišťoval vše potřebné. Epidemie si v Miláně vyžádala na 18.000 obětí.
Karel Boromejský se však ani přes dlouhodobé vypětí a neustálý styk s nemocnými nenakazil. V epidemii viděl určitou výstrahu a mnohé bral s větší vážností.
Společně s dalšími sytil více než 60 000 lidí denně, většinou na vlastní účet, takže se díky tomu zadlužil.
Sv. Henry Morse (1595-1645) se narodil jako anglický protestant, ale stal se jezuitským knězem a vrátil se do Anglie, aby zde skrytě sloužil.
Velká část jeho práce spočívala v ošetřování obětí moru, a to v období propuknutí v roce 1624 a znovu (poté, co byl vykázán z Anglie, ale tajně se vrátil) v roce 1635. V letech 1635 až 1636 se Morse nakazil mořem třikrát, ale pokaždé se uzdravil.
Když byl později zajat, byla jeho práce s oběťmi nákazy uznána a byl propuštěn. Podruhé, když ho zajali, nedostalo se mu takové milosrdenství a Morse byl umučen.
Sv. Virginia Centurione Bracelli (1587-1651) byla bohatou vdovou, když v Janově vypukl mor.
Ve svém domě přijala mnoho nemocných. Když už neměla prostor, pronajala si volný klášter a dále postavila dům. A když mor skončil, Virginiina nemocnice nadále sloužila stovkám nemocných lidí. Řeholní společenství, které uprostřed toho všeho Virginia založila, funguje dodnes.
Bl. Peter Donders (1809-1887) byl holandský redemptoristický kněz, který působil v Surinamu 45 let. Bojoval za práva zotročených lidí, evangelizoval domorodé obyvatelstvo a léčil nemocné během epidemie, při níž sám později onemocnění podlehl.
Poslední tři desetiletí strávil službou v kolonii malomocných a bojoval s úřady, aby získal lepší péči o své svěřence.
Sv. José Brochero (1840-1914) byl argentinským knězem.
Ihned po svém vysvěcení během epidemie cholery Jose ošetřoval nemocné.
Poté, aby mohl sloužit svým farníkům, postavil 125 kilometrů silnic a svou farnost spojil s poštovními a telegrafními službami a železniční tratí.
Nakonec se nakazil malomocenstvím a začal ztrácet zrak. Odešel z aktivní služby, jakož i z budování infrastruktury regionu. Více než 40 let působil jako kněz, zdravotník, tesař i stavební dělník.
Sv. Marianne Cope (1838-1918) odpověděla na výzvu krále Havajských ostrovů, aby přivedla své sestry na Havaj a sloužila malomocným po vzoru sv. Damiana z Molokai.
I když se mnozí obávali této nemoci, která byla považována za mimořádně nakažlivou, Marianne ujistila své sestry, že ani jedna z nich se jí nenakazí.
Díky přísným hygienickým postupům a velkému množství milosti, sestry pracovaly s malomocnými na Molokai téměř sto let, aniž by se jediná touto nemocí nakazila.
Převzato a upraveno z
Aleteia.org
článek ze dne 12. 3. 2020, k dispozici
zde.
