Postní doba je obdobím pokání. I pokáním se člověk může duchovně obohatit, a proto si zkusme všimnout jeho tři základní funkce. Jde o očistnou, osvobozující a eschatologickou funkci.
audiozáznam promluvy zde
Celý liturgický rok má pro náš duchovní život velký význam. Jednotlivé liturgické období nás upozorňují na různé aspekty duchovního života, kterými se můžeme obohatit.
Postní doba je obdobím pokání. I pokáním se člověk může duchovně obohatit, a proto si zkusme všimnout jeho tří základních funkcí. Jde o očistnou, osvobozující a eschatologickou funkci. Zkusme si jich všimnout trochu blíž.
1. Očistná funkce
Na adresu půstu jsem nejednou slyšel poznámku:
Proč dělat pokání, proč se postit, vždyť mi Bůh i tak odpustí. Stačí, když se vyzpovídám a vše bude v pořádku. To je pravda. Pán nám odpustí ve svátosti smíření všechny hříchy, které vyznáme a kterých se chceme v budoucnu vyvarovat. Jinak je to však s lidmi. Ti nám někdy odpustí, a někdy ne. Nejednou i celý život nosí v srdci hněv na někoho, kdo jim možná i nechtěně ublížil.
Zcela jinak je to však s přírodou, naší lidskou přirozeností. Ta nám nikdy neodpustí. Každý hřích se hluboko zapíše do naší přirozenosti a ani svátost smíření ji nesmaže. Jde totiž o přirozené důsledky hříchu, které si neseme celý život jako těžký batoh. Rádi bychom se ho zbavili, ale nevíme jak.
To, co odstraňuje přirozené důsledky hříchu, je pokání. Dobrovolné či nedobrovolné kříže, které neseme na našich bedrech, nejen že posilují naše volní vlastnosti, ale postupně nám vracejí původní čistotu. Přesvědčila mě o tom zkušenost z pastorace.
Jistá 80-letá paní mi při každém setkání říkala o svém hříchu z mládí, kdy souhlasila s potratem. Když jsem jí řekl, aby se k tomu nevracela, vždyť jí Pán už dávno odpustil hřích, který se stal před 60 lety a který už několikrát vyznala ve svátosti smíření, odpověděla:
Já vím, že Bůh mi odpustil, ale já neumím odpustit sama sobě. Cítím, že tento hřích mě natrvalo poznamenal.
Bůh vždy odpustí, lidé někdy ano a někdy ne, ale příroda nám nikdy neodpustí. I lékaři mají podobný názor. Všechna zanedbání, hříchy vůči našemu zdraví na nás ve stáří počkají. Všechno se nám vrátí, protože naše tělo si vše zapamatuje, říkají.
Podobně je to i v duchovní oblasti. Hříchy se zapisují i do naší přirozenosti a jediné, co ji dokáže opět ozdravit, je pokání. Jan Klimak hovoří o různých formách pokání, které jsou prostředky očišťování či ozdravování. Pouze po této očistné kúře dokážeme vnímat duchovní hodnoty, které v nás dosud nerezonovaly.
Jan Klimak seřadil formy pokání podle řecké abecedy. Některé z nich jsou: půst, ovládání jazyka, práce, službu jiným, pokora, eliminování příjemnosti a další. Je přesvědčen o tom, že
nic tak nesmývá nánosy hříchu, jako slzy pokání. Pokání má tedy podle Klimaka očišťující funkci.
2. Osvobozující funkce
Druhým pozitivním aspektem pokání je osvobození se od různých navázaností, které jsme si často i podvědomě vytvořili. Přímo otrocky se člověk umí navázat k materiálním statkům, k osobám, ba dokonce k vlastním názorům do takové míry, že si názory druhých lidí ani nevyslechne.
Ze života sv. Antonína Poustevníka je známá událost, jak se ho v chrámu hluboko dotkla slova evangelia podle Matouše:
Pokud chceš být dokonalý, jdi, prodej, co máš, rozdej chudým a budeš mít poklad v nebi. Pak přijď a následuj mě (Mt 19, 21). Bylo to krátce po tom, co mu zemřeli oba rodiče a zůstala mu pouze mladší sestra. On sám měl tehdy teprve kolem 20 let. Zděděný majetek rozdal chudým. Část z něj dal zbožným ženám, kterým svěřil svou sestru na výchovu a začal žít jednoduchým způsobem života na kraji svého rodného města.
Zde však zjistil, že nadbytečného majetku se ještě nezbavil. S překvapením zjistil, že v něm rezonují jiná slova, než ta, která slyšel v chrámu a která změnila jeho zabezpečený život. Byly to výčitky, obavy a úzkosti, které mu říkaly jakési jiné hlasy.
Co jsi to udělal? Rozdal jsi majetek svých rodičů, kteří ho získali s velkou námahou. Zbavil ses jediné sestry, o níž nevíš, co prožívá a jak se má. Co jsi to udělal? Úzkost a strach z těchto výčitek a pocitů v něm vyvolávaly destruktivní smutek, který zcela jistě nebyl od dobrého ducha.
Ďábel nutí každého člověka k navázanosti a k nezdravým vztahům. Vnitřní odstup od věcí, které vlastníme, svoboda ve vztahu k osobám, se kterými se setkáváme a schopnost přijmout i jiný pohled či názor, jako je ten náš, patří k duchovnímu i osobnostnímu růstu člověka. A právě pokání nám může v této oblasti výrazně napomoci.
3. Eschatologická funkce
V mnišské tradici bylo pokání radostným úkonem kajícnosti. Vycházelo především z naděje, že všechny důsledky hříchu dokážeme díky pokání z našeho života odstranit. Druhým důvodem pozitivního pohledu na pokání bylo přesvědčení, že člověk v procesu spásy nezůstává pasivní, ale jistým způsobem spolupracuje s Bohem. Je to forma aktivního odčiňování hříchů už tady na zemi s neustálým pohledem na věčnost. A to nejen svých, ale i hříchů jiných.
Jde o to, co sv. Pavel v listě Kolosanům vyjádřil těmito slovy:
Nyní se raduji v utrpení pro vás a na svém těle doplňuji to, co chybí Kristovu utrpení pro jeho tělo, kterým je církev (Kol 1, 24). Nedávno proběhla v médiích trochu neobvyklá zpráva o mladém knězi, který dostal rakovinu mozku. Jde o Američana, který se jmenuje John Hollowell. Patří k předním kněžím aktivním i na sociálních sítích.
V modlitbě prosil Boha, aby mu seslal utrpení, které by uměl snést a které chce obětovat za oběti zneužívání. Teprve nedávno byl tomuto knězi diagnostikován nádor na mozku. Lékaři mu doporučili chirurgický zákrok a následnou chemoterapii. John Hollowell danou informaci zveřejnil na svém portálu. Zároveň uvedl, že utrpení přijímá v klidu a svěřuje ho pod ochranu Panny Marie Lurdské.
Milí přátelé, využijme postní období ke konání pokání. Je to jedinečný prostředek
* k našemu očištění od nánosů hříchu,
* k osvobození se od špatných navázaností
a
* k nesení křížů, které jsou nedílnou součástí našeho povolání.
Ať i nám v tom pomáhá Panna Maria.
Převzato z
www.vaticannews.va/sk,
článek a audiozáznam promluvy z 8. 3. 2020 naleznete
zde.
