Tento dojemný dopis napsala mladá řeholní sestra Lucy Vertrusc své matce představené. Sestra Vertrusc otěhotněla po znásilnění v roce 1995 během války v bývalé Jugoslávii. List se objevil v italských novinách na příkaz její představené matky.
Jmenuji se Lucy, jsem jedna z mladých řeholnic znásilněná srbskými vojáky. Píši vám, matko, po tom, co se stalo mým sestrám Tatianě, Sandrine a mně.
Dovolte mi nezacházet až do detailů toho činu. V životě se vyskytnou zážitky tak ostudné, že je nemůžete říci nikomu jinému jen Bohu, do kterého služby jsem zasvětila svůj život téměř před rokem.
Moje drama není ani tak o ponížení, které jsem utrpěla jako žena a ani o nevyléčitelném trestném činu spáchaném na mém povolání jako řeholnice. Ale o potížích v tom, že musím vtěsnat do své víry tu událost, která určitě ovlivní tajemnou vůli toho, kterého jsem vždy považovala za svého božského ženicha.
Před několika dny jsem četla "Karmelitánský dialog" a spontánně jsem požádala našeho Pána, aby mi udělil milost spojit se s těmi, kteří zahynuli jako jeho mučedníci. Bůh mě vzal za slovo, ale tak strašným způsobem! Nyní se nacházím ztracená v úzkosti vnitřní temnoty. Zničil plány mého života, které jsem považovala za definitivní a povznášející, a najednou mě vložil do tohoto plánu, který nejsem schopná nijak uchopit.
Když jsem byla teenagerka, napsala jsem si do svého deníku:
nic není moje, nepatřím nikomu a nikdo nepatří mně. A najednou mě někdo popadl v jednu noc, v noc, kterou bych si nejraději nikdy nezapamatovala, vytrhl mne od sebe a snažil se udělat si vše podle sebe.
Byl už den, když jsem se probudila a mou první myšlenkou bylo utrpení Krista v Getsemanech. Ve mně se rozpoutala hrozná válka. Ptala jsem se sebe samé, proč Bůh dopustil takovou trhlinu ve mně, a dovolil zničit přesně to, co bylo smyslem mého života, ale také jsem se ptala, k jakému novému povolání mě volá.
Snažila jsem se vstát a pomohla jsem sestře Josefině, dokázala jsem se postavit na rovné nohy. Potom zazněl zvuk zvonku augustiniánského kláštera, který byl hned vedle toho našeho. Nastal čas na modlitbu o deváté.
Udělala jsem znamení kříže a začala se modlit ve své hlavě hymnus. V tuto hodinu splácel Kristus, pravý velikonoční Beránek, na Golgotských výšinách cenu naší spásy. Matko představená, jaké je moje utrpení a zločin, který jsem podstoupila, ve srovnání s utrpením a urážkou toho, kterému jsem se tisíckrát zavázala předat svůj život. Tato slova jsem říkala pomalu, velmi pomalu:
"Ať se stane tvá vůle, především teď, když nemám kam jít. Jsem si jistá pouze jednou věcí: Ty si se mnou."
Matko, píšu, neboť nehledám útěchu, ale abyste mi pomohla děkovat Bohu za to, že mě spojil s tisíci mých krajanů, jejichž čest byla porušena, a kteří jsou nuceni akceptovat nechtěné mateřství. Připojuji k nim i své ponížení a protože nemám co nabídnout jako odplatu za hřích spáchaný těmito nejmenovanými znesvětiteli a na smíření dvou roztrpčených národů, přijímám toto zneuctění, které jsem utrpěla, a svěřuji ho milosrdenství Božímu.
Nebuďte překvapená, matko drahá, když vás žádám, abyste se se mnou podělila o mé "poděkování", které se může zdát absurdní.
V těchto posledních měsících jsem proplakala moře slz za své dva bratry, kteří byli zavražděni stejnými agresory, kteří obcházejí naše města a všude rozsévají terorismus. Myslela jsem si, že neexistuje pro mě nic horšího než to, co jsem protrpěla.
Každý den stovky hladových lidí klepalo na dveře našeho kláštera, třásli se zimou a v jejich očích bylo vidět zoufalství. Před několika týdny mi mladý chlapec ve věku osmnácti let řekl:
Jaké štěstí, že jste si vybrala takové útočiště, kde se vám nemůže nic špatného stát. Chlapec měl v rukou růženec. Potom dodal:
Nikdy nebudete vědět, co to znamená být zneuctěný.
Dlouho jsem přemýšlela nad jeho slovy a přesvědčila jsem se, že utrpení mých lidí ukrývalo jistou věc, která mi unikla, až jsem se téměř styděla, že jsem na to nepomyslela. Teď jsem jednou z nich, jednou z mnoha neznámých žen mého lidu, jejichž těla byla zdevastovaná a srdce vypálená. Pán mě přijal do svého tajemství hanby. A co víc, pro mě jako řeholnici, udělil mi tu čest seznámit se se zlem v hloubce ďábelské síly. Vím, že od nynějška budou slova povzbuzování a útěchy, která mohu nabídnout ze svého ubohého srdce, důvěryhodnější, protože můj příběh je jejich příběhem a moje rezignace, která tkví ve víře, bude alespoň zmínkou, ne-li jako příklad za jejich morální a emocionální reakce. Stačí jen znamení, malý hlas, bratrské gesto, které uvede do pohybu naděje mnohých neobjevených stvoření.
Bůh mě vybral - ať mi odpustí mou domněnku - vést ty nejskromnější z mého lidu k úsvitu vykoupení a svobody. Již nemohou pochybovat o upřímnosti mých slov, protože já pocházím tak jako i oni z periferie opovržení a hanby.
Vzpomínám si na dobu, kdy jsem navštěvovala univerzitu v Římě, abych získala magisterský titul v oboru literatura. Starší slovanská žena, profesorka literatury, obvykle recitovala verše básníka Alexeje Misloviče:
Nesmíte zemřít, protože jste se stali součástí dne.
V tu noc, když mě Srbové terorizovali hodiny a hodiny, opakovala jsem si tyto verše, které jsem tehdy vnímala jako balzám na duši, tak naštvanou zoufalstvím. A teď, když vše přešlo a ohlížím se zpět, mám dojem, že jsem spolkla strašnou pilulku.
Vše přešlo, matko drahá, ale všechno začíná. V našem telefonátu po slovech povzbuzení, za které vám budu vděčná po celý svůj život, jste mi položila velmi přímou otázku:
Co uděláte se životem, který byl vtlačen do vašeho klína? Když jste mi položila otázku, slyšela jsem, jak se váš hlas chvěje. Byla to otázka, o které jsem věděla, že si nevyžadovala okamžitou odpověď. Ne proto, že bych se ještě nezabývala cestou, kterou bych měla následovat, ale abych nenarušila plány, které byste mi nakonec musela odhalit. Už jsem se rozhodla. Budu matkou. Dítě bude moje a nikoho jiného. Vím, že bych ho mohla svěřit jiným lidem, ale ono - ačkoliv jsem o něj nepožádala ani ho neočekávala - má právo na mou lásku - lásku jeho matky. Rostlina by se nikdy neměla vytrhávat z kořenů. Zrno pšenice, které padne do brázdy, musí růst tam, kam ho hodil záhadný, třeba nespravedlivý rozsévač.
Své zasvěcené povolání budu naplňovat jiným způsobem. Nebudu si žádat nic od své kongregace, která mi už i tak všechno dala. Jsem velmi vděčná za solidaritu sester, které se mnou v těchto časech zacházely s největší jemností a laskavostí, zejména za to, že se mě nikdy na nic zbytečně nevyptávaly.
Jdu se svým dítětem. Nevím kam, ale Bůh, který najednou zlomil mou největší radost, mi naznačí cestu, po které budu muset jít, abych plnila jeho vůli. Znovu budu chudá, vrátím se ke starým zástěrám a dřevěným botám, které ženy u nás používají při práci, a budu doprovázet svou matku do lesa, kde budu sbírat pryskyřici ze štěrbin ve stromech. Někdo musí začít lámat řetěz nenávisti, která navždy zničila naše země. A tak své dítě naučím pouze jedné věci: lásce. Toto dítě, které se narodilo z násilí, bude spolu se mnou svědkem, že jedinou velikostí, která vzdává čest lidské bytosti, je odpuštění. Skrze Království Kristovo pro slávu Boží.
Převzato z
www.verim.sk,
článek ze 4. 3. 2020 naleznete
zde.
