Zamyšlení nad evangeliem 3. neděle postní- cyklus A
Ježíš přišel k samařskému městu zvanému Sychar, blízko pole, které kdysi odkázal Jakub svému synu Josefovi. Tam byla Jakubova studna. Ježíš, unavený chůzí, posadil se – tak jak byl – u té studny. Bylo kolem poledne. Tu přišla jedna samařská žena navážit vodu. Ježíš ji řekl: „Dej mi napít.“ – Jeho učedníci totiž odešli do města, aby koupili něco k jídlu. Samařská žena mu odpověděla: „Jakže? Ty, žid, žádáš o napití mne, Samaritánku?“ Židé se totiž se Samaritány nestýkají. Ježíš ji na to řekl: „Kdybys znala Boží dar a věděla, kdo ti říká: Dej mi napít, spíše bys ty poprosila jeho, aby ti dal živou vodu.“ Žena mu namítla: „Pane, vždyť ani nemáš vědro, a studna je hluboká. Odkud tedy chceš vzít tu živou vodu? Jsi snad větší než náš praotec Jakub, který nám dal tuto studnu a sám z ní pil i jeho synové a jeho stáda?“ Ježíš ji odpověděl: „Každý, kdo se napije této vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky, ale voda, kterou mu dám já, stane se v něm pramenem vody tryskající do života věčného.“ Žena mu odpověděla: „Pane, dej mi tu vodu, abych už nikdy neměla žízeň a nemusela sem chodit čerpat.“ Ježíš ji řekl: „Jdi, zavolej svého muže a zase přijď sem.“ Žena mu odpověděla: „Nemám muže.“ Ježíš ji na to řekl: „Správně jsi odpověděla: „Nemám muže“; pět mužů už jsi měla, a ten, kterého máš teď, není tvůj muž. To jsi mluvila pravdu.“ Žena mu řekla: „Pane, vidím, že jsi prorok. Naši předkové uctívali Boha tady na té hoře, a vy říkáte: „Jen v Jeruzalémě je to místo, kde se má Bůh uctívat.“ Ježíš ji odpověděl: „Věř mi ženo, že nastává hodina, kdy nebudete uctívat Otce ani na této hoře, ani v Jeruzalémě. Vy uctíváte, co neznáte, my uctíváme, co známe, protože spása je ze židů. Ale nastává hodina – ano, už je tady – kdy opravdoví (Boží) ctitelé budou Otce uctívat v duchu a v pravdě. Vždyť Otec si vyžaduje takové své ctitele. Bůh je duch, a kdo ho uctívají, mají ho uctívat v duchu a v pravdě.“ Žena mu řekla: „Vím, že má přijít Mesiáš, nazývaný Kristu. Ten až přijde, oznámí nám všechno.“ Na to řekl Ježíš: „Já jsem to, ten, který s tebou mluvím.“ Právě tehdy se vrátili jeho učedníci a divili se, že mluví se ženou. Přesto však se nikdo nezeptal: „Co ji chceš?“ nebo „Proč s ní mluvíš?“ Žena tam nechala svůj džbán, odešla do města a řekla lidem: „Pojďte se podívat na člověka, který mi řekl všechno, co jsem udělala. Snad je to Mesiáš?“ Vyšli tedy z města a šli k němu. Mezitím ho učedníci prosili: „Mistře, nejez se!“ On jim však řekl: „Já mám k jídlu pokrm, který vy neznáte.“ Učedníci se mezi sebou ptali: „Přinesl mu někdo něco jíst?“ Ježíš jim řekl: „Mým pokrmuje konat vůli toho, který mě poslal, a dokonat jeho dílo. Říkáte přece: „Ještě čtyři měsíce, a nastanou žně.“ Hle, říkám vám: Zvedněte oči a podívejte se na pole: jsou už bílá ke žním. Ten, kdo žne, už dostává svou mzdu a shromažďuje úrodu pro věčný život, takže se raduje zároveň rozsévač i žnec. V tom je totiž pravdivé přísloví: „Jiný rozsévá a jiný sklízí.“ Já jsem vás poslal sklízet, na čem jste nepracovali. Jiní pracovali, a vy sklízíte plody jejich práce.“ Mnoho Samaritánů z toho města v něj uvěřilo pro řeč té ženy, která svědčila: „Řekl mi všechno, co jsem udělala.“
Když tedy ti Samaritáni k němu přišli, prosili ho, aby u nich zůstal. Zůstal tam dva dny. A ještě mnohem více jich v něj uvěřilo pro jeho řeč. Té ženě pak říkali: „Věříme už nejen proto, žes nám to pověděla, vždyť sami jsme ho slyšeli a víme, že je to skutečně Spasitel světa.“ (Jan 4,5-52)
Proč se zpovídat
Dialog těch dvou u studny, Boha a hříšné duše, pohled tváří v tvář a z očí do očí, odhalení viny, obrácení a proměna, která se zmocní nejen té ženy, ale i lidí v jejím okolí, - to vše ukazuje, jak by i v nás mělo takové obnovující setkání proběhnout.
V jednom evropském náboženském časopise byl nedávno článek s nadpisem Šest dobrých důvodů, proč se zpovídat. Zkusme si je probrat a zamyslet se nad nimi. Zkusme je porovnat s různými důvody opačnými, s předsudky „proč se nezpovídat“, které ještě stále mezi křesťany jsou.
1. důvod upozorňuje, že kdo se zpovídá,
přiznává si své viny. Pokud člověk nevidí sám sebe v pravdivém světle, pokud nemá odvahu přiznat si slabosti a viny, nežije v pravdě, žije ve zkreslené a klamné představě o sobě. Člověk, který nedokáže nebo nechce si přiznat chyby, těžko může vůbec duchovně růst, je to člověk stále stejných chyb.
Teď by někdo mohl namítnout: Ale já si přiznávám chyby. Jenže nepokládám za nutné je někomu šeptat do ucha. – Nenechme se mýlit, Ježíš dobře věděl, proč řekl apoštolům: „Komu hříchy odpustíte, tomu budou odpuštěny…“ Přiznaná, vyslovená vina a rozhodnutí se s ní rozejít a žit jinak, je i psychologicky důležitý proces, který daleko víc zavazuje a platí. Neznamená jen nějaký neurčitý pocit ve vlastním nitru, ale otevřené, závazné jednání s Bohem skrze Církev. Tam dostává člověk motivaci i sílu k práci na sobě a k vlastní proměně.
2. důvod zní: Kdo se zpovídá,
nenechává Boha čekat. Bůh čeká na každého člověka a chce nás učinit dokonalými a radostnými. Nemůže to dokázat
bez nás.
Čeká na ten náš svobodný krok směrem k němu. Každý z nás už někdy zažil čekání na někoho nebo na něco. Rodiče např. vědí, co to je čekat dlouho do noci, jestli přijde nebo nepřijde dospívající syn nebo dcera, s obavami, co všechno se mohlo stát. Jako by se Bůh chtěl záměrně s rodiči podělit o to, co On sám jako nejvyšší Otec zakouší se všemi svými dětmi. Jak dlouho už tě nechávám, Pane, můj Otče, čekat? Jít ke smíření znamená: Vstanu a půjdu k svému Otci.
3. důvod: Kdo se zpovídá,
přijímá odpovědnost za druhé. Poznává, že jeho hřích není jen jeho osobní věcí, ale že hříchem oslabil celek. Tak jako kouř valící se z jediného komínu nad krajinou znehodnocuje dýchání mnoha lidí, tak i naše hříchy neviditelně otravují atmosféru tohoto světa. Týkají se celku, nás všech. Proto cítí člověk vnitřní potřebu dát věci popořádku jak kvůli Bohu, ttak kvůli sobě, tak kvůli společenství bratří a sester.
Pak je tu
4. důvod: Kdo se zpovídá, přijímá mimořádné Boží
milosti a dary. Jít ke svátosti smíření znamená být obohacen o něco, co nebudu mít, když nepůjdu, oč budu chudší a co mi bude v životě scházet. Kdo z nás by si nechal ujít různé příjmy, na které má nárok? Kdo by si v běžné praxi např. nešel vyzvednout nabízené prémie? Také důvod hodný zamyšlení.
A je tu
5. důvod: Kdo se zpovídá,
doceňuje pomoc duchovního vedení. Mít dobrého zpovědníka znamená také čerpat z jeho zkušeností, z jeho rad a modliteb, z jeho vedení. – V oblasti tělesné platí, že i průměrný sportovec potřebuje trenéra. Špičkoví sportovci potřebují vedení dokonce na vědecké úrovni. Jaké nároky se teprve vztahují na oblast ducha, v níž jde o naše věčné bytí či nebytí? Zde nestačí jen improvizovat.
A konečně
6. důvod: Kdo se zpovídá, zůstává
na cestě. Zajímavý důvod, ale významný. Sami víme, že jít neznámou krajinou a řídit se značkami znamená orientovat se a neztratit směr. Naopak tam, kde přestáváme vnímat značky, sejdeme ze správné cesty a bloudíme. Výlet se nemusí zdařit. Život je víc než jednodenní výlet. A právě člověk, který se pravidelně zpovídá, ověřuje si směr života podle Božích značek, zjišťuje, kde a nakolik se od nich odchýlil a znovu si ujasňuje směr a cíl.
Nevím, kdo z vás si těchto šest důvodů zapamatuje a vzpomene si na ně. Pokud si víc členů jedné rodiny doma zavzpomíná a dá dohromady, co si zapamatovali, mohou si tyto zásady ještě víc do hloubky ujasnit.
A pak už přijde to setkání tváří v tvář, které tak změnilo život ženy i všech ostatních, kteří skrze ni objevili Ježíše.
Pomoz, Pane, Ať stejná milost zasáhne i nás.