Představujeme 28 vlastností (ctností), kterými je budován dobrý lidský charakter, jak je přednášel pro mladé v Univerzitním pastoračním centru v Bratislavě P. Milan Bubák SVD.
Na jaře roku 1981 požádali známého sociologa George Gildera, aby přednesl projev na 45. každoročním setkání spolužáků jeho otce z Harvard University, kde i Georg studoval.
Jeho otec byl pilotem bombardéru za druhé světové války, kde zahynul. Syn svého otce nikdy neviděl. Říkalo se, že jeho otec hodně psal. Nic se z toho však nezachovalo.
Jediné, co se zachovalo, byl úvodník, který otec napsal roku 1936 pro harvardský časopis Crimson u příležitosti návštěvy prezidenta Franklina Roosewelta, když univerzita slavila třicátiny. Syn byl zaskočen slavnostním tónem věty uzavírající článek: „Kéž nám přítomnost tohoto muže v Bílém domě při oslavě výročí našeho třicetiletí slouží jako užitečná protiváha příliš zdůrazňovaných, ač přirozených, úspěchů Harvardu.“
Stala se však zajímavá věc: den poté, co Gilder obdržel první svázané výtisky svého díla o ekonomii a důležitosti rodinných mravních hodnot s názvem Wealth and Poverty (Bohatství a chudoba), přišla zpráva, že ve sklepě u strýce se našla velká krabice, ve které je mnoho otcových písemností. Úplně nahoře leželo 175 stránek otcova rukopisu o ekonomii, na kterém právě pracoval, když ho povolali do války, kde padl. Jedním z témat, která rozebíral, byla úvaha o důležitosti toho, co nazval „nedotknutelným kapitálem“.
Text se téměř dokonale shodoval s tím, co Gilder rozváděl v díle We a l t h and Poverty, totiž že hybnou silou svobodné ekonomiky nejsou materiální zdroje ani hmotný kapitál, ale to, čemu dal název „metafyzický kapitál rodiny a víry“, to znamená hodnoty.
Rukopis byl stvrzením toho, co Gilder v sobě nosil téměř celé mládí. Cítil se jakoby nějakým mystickým způsobem napojený na svého otce, kterého nikdy nepoznal. Podle něj rodina není nějaká svévolná souhra tlaku a příkladu rodičů, které vedou k osamostatnění člověka a odtržení od rodného domu. Vliv rodiny není omezený jen na geny nebo domácí prostředí. Vliv rodiny překračuje každou vzdálenost (geografickou nebo časovou), dokonce jde i za hrob.
„Můj otec mne neučil žádné ekonomice,“ píše Gilder,
„a ani Harvard mě ji nenaučil o nic víc; když nepočítám kurs úvodu do ekonomiky, který jsem sotva prošel. Když jsem však po své čtyřicítce objevil literaturu o tomto předmětu, náhle jsem narazil na nový zdroj kreativity a intelektuální síly, jehož vlastnění jsem nikdy nepředpokládal. Rád připouštím, že něco z této inspirace pocházelo právě od mladého muže v khaki uniformě, povolaného do války proti nacistům, který nechal doma svého dvouletého synka a v krabici nedokončený text o ekonomice.“
Nezastupitelná role rodiny
Většina úspěchů a vymožeností na světě je odrazem síly rodiny. Gilder přiznává, že po promoci na Harvardu mu trvalo víc než 20 let, než objevil moudrost svého mládí, tj.
víru v Boha a v rodinu“, píše,
„které mne naučila hlavně moje matka, když jsem vyrůstal na farmě v Massachusetts.“
Nyní se připravuje na projev, který má přednést třídě svého otce z roku 1936 a říci jim o nezastupitelné roli „tak těžce definovatelného kapitálu“ a nenahraditelnosti manželství a morálky, rodiny a víry.
Toto mystické spojení (vztah) mezi otcem a synem, které překlene život i smrt, můžeme nalézt i v následujícím příběhu. Tentokrát půjde o spojení mezi matkou a dcerou.
V jedné srpnové noci Rosa Tavino Manesová tvrdě spala, když ji najednou probudil matčin hlas. Ta byla už 5 let mrtvá. Vědomí, že slyší její hlas, Rosu vystrašilo. Hlas byl však jasný a naléhavý:
„Rosa, č scritt? č. scritt?“ (ve spisovné italštině
„Rosa, hai scritto? hai scritto?“– Roso, napsala jsi? napsala jsi?).
Současně s matčiným hlasem, znějícím tak silně a naléhavě, měla i vidění. Viděla mladé děvče, asi v pubertě, nesoucí na hlavě džbán vody. Vtom, najednou pokoj prozářil silný záblesk světla, a to takovou září, že Rosa rovnýma nohama vyskočila. Šla přímo k psacímu stroji a během následujících několika hodin psala a psala, až napsala neuvěřitelných 50 stran textu.
Později se vyjádřila:
„Slova, dávaná na papír, jakoby plynula přímo z nebe.“
Další ráno dala popsané stránky své dceři Palmině, která si byla s Rosinou matkou velmi blízká. Palmina instinktivně poznala, že čte příběh své milované babičky, ač nemohla uvěřit, že ho napsala máma v tak krátkém čase minulé noci. Poprosila matku, aby napsala víc. Rosa, pobízená svou matkou i dcerou, poslechla. Celé další tři roky pátrala, uvažovala a vzpomínala a pak vše popsala v románu, známém dnes pod názvem Prima Vera: Springtime, do nějž začlenila od kapitoly sedmé do čtrnácté těch 50 stran, které napsala v památné srpnové noci 1986. Sama říká, že tyto kapitoly se liší od ostatních: krásou popisu převyšují všechno ostatní v dalších kapitolách.
Stálá obnova
Prima Vera znamená „první pravda“, „první svatební prsten“ a „první zeleň“. Je ale i slovem pro představu chutného jídla, nazývaného italsky pasta primavera, což jsou těstoviny s jarní omáčkou. Primavera znamená jaro. Možná se tu opravdu poukazuje na nejzákladnější význam slova „jaro“.
V tom smyslu je tu poukázáno na něco, co překlenuje generace a co hovoří o zdroji nepřetržité obnovy v italské rodině. Děti se napojují na rodiče i prarodiče ve chvíli, kdy se otevírají pro něco nového.
Hlavně když se jednalo o vystěhovalce, kteří ve velkém počtu museli kvůli existenčním starostem opouštět svou vlast, ale v nové vlasti si zachovali identitu. Je to inspirující a upřímný příběh věčného jara naděje, který stmeluje nejen všechny následující generace italské rodiny, ale i všechny ostatní rodiny navzájem.
KOMENTÁŘ
Zakořeněnost, původně piety, není nějaký povrchní projev náboženství. Piety v doslovném překladu znamená nábožnost, zbožnost. Je to spíš hluboká úcta k silám, které tu byly před námi a které nás přivedly k bytí. Je to úcta k Bohu, přírodě a k rodičům.
Člověk skrze zakořeněnost zůstává sjednocen s tím, co je dobré z jeho minulosti a co je hodnotné a užitečné z tradice.
Jak to vysvětluje Tevya v Houslistovi na střeše: bez tradice nevíme, co se od nás čeká, a tak se stáváme náchylnými k pádu tak jako houslista na střeše. Zakořeněnost nám dává schopnost ctít tradici v chestertonovském smyslu jako „demokracii zemřelých“.
Německý překlad anglického slova Ipiety – pietät je odvozen od latinského pietas. Jeden německý překladatel, vědom si toho, že základní význam slova pietas by mohl zaniknout, vytvořil jiné slovo, kde by se zachoval původní smysl: Blutpflichtverbundenheit, což doslova znamená, nehledě na jeho těžkopádnost, povinnost pokrevního spojení.
Člověk není sám
Je těžké najít odpovídající výraz. Nejlepší bude zakořeněnost nebo propojení, které si uvědomujeme.
Přes slovo zakořeněnost nám dochází, že existuje spojení mezi Bohem a stvořením, předky a potomky, rodiči a dětmi.
Ctnost zakořeněnosti zahrnuje náležitou úctu, kterou by člověk měl mít k tomu, co tu bylo před ním, k začátku, který formoval jeho život.
Skrze zakořeněnost si člověk uvědomuje, že není sám, poznává svou roli v plynutí času. Uznává dobro minulosti i dobro budoucnosti, protože je hluboce sjednocen jak s jedním, tak s druhým. Zakořeněnost je mu mohutným zdrojem naděje.
Ať je či není sám, není bez spojení. Jeho momentální životní prohra může přinést úspěch či plody pro ty, kteří přijdou po něm. Toto povědomí zvlášť silně prožívali bibličtí lidé. Svůj život brali jako součást většího celku. Netrápilo je, když sami neviděli a vlastně ani nemohli vidět plody svého snažení.
Vzpomeňme na Abrahama, od kterého se chtělo tak moc: aby opustil všechny jistoty a odešel ve vysokém věku do neznámé země. Jen kvůli slibu, že jeho potomstva bude jako „hvězd na nebi“. Přitom jasně věděl, že to nikdy svým fyzickým zrakem neuvidí. Nezajímalo jej to. Vydal se na cestu. Stejně tak jako následující generace biblických gigantů.
Očekávání okamžitého užitku
Na světě jsou dosud lidé a národy, pro které to má velkou hodnotu. Proto se mohutně soustředí na rodinu, plození a výchovu dětí, na ducha dobra, kterého jim vštěpují. Vědí, že stejný duch se přenáší z generace na generaci.
Žijeme v době individualismu, kde má hodnotu jen to, co přinese okamžitý užitek jen nám. Naše necitelnost zachází tak daleko, že se k přírodě chováme jako k dojné krávě, kdy nás nezajímá, co bude po nás. Hlavně že my máme z toho, co tu je, momentálně užitek. Takový postoj je zcela nový a je nepochybně i znamením velké destrukce, která nás čeká, jestli se náš postoj nezmění. Člověk žasne, když jezdí po Evropě a studuje historii např. architektury.
Lidé začali stavět chrám, i když věděli, že nikdy neuvidí, jak vypadá, protože se nedožijí jeho dokončení. Mnohé chrámy, jejichž krásu dnes obdivujeme, jejich stavitelé nikdy neviděli. Až na ty poslední, kteří je dokončovali. Kolínský dóm například stavěli 800 let. Je smutnou skutečností, jak se v USA zachází s historickými budovami. Přestože tam Evropané žijí už víc než 500 let, staré budovy téměř nenajdeme. Bourají se, protože jsou ekonomicky neudržitelné. Vyhrávají peníze, ne poklady ducha.
Za svého čtyřletého pobytu v Chicagu jsem viděl bourat tři katolické chrámy nevšední velikosti a krásy, které stavěli, možná z posledního, dávní přistěhovalci. S chrámy se vytrácí z myslí lidí i něco důležitého (základního), protože chrámy jsou víc než cokoli jiného. Jsou nositeli ducha a paměti lidí a národů. Lidé se přes takové aktivity stávají vykořeněnými (vyrvanými z kořenů). Nejen, že necítí žádnou povinnost vůči předcházejícím generacím – a tím samozřejmě i svým rodičům – ale ani sami nevědí, kdo jsou. Existují jen jako pírko, vznášející se ve větru: bez napojení na kohokoli, na cokoli, svobodní, ale opuštění.
Sokrates byl člověkem zakořeněnosti. V Platonově dialogu s názvem Euthyphro zamýšlí muž stejného jména poslat svého vlastního otce na smrt, chce jej zavraždit. Sokrates rozproudí s Euthyphrem dlouhý rozhovor o ctnosti a morálce. Sokratovy vlídné argumenty Euthyphra rozčílí, protože jeho myšlenky nevycházejí z úcty k minulosti, ale výlučně z přehnané starosti o sebe. Euthyphro „nezakořeněně“ prohlásí, že svaté není to, co je svaté doopravdy, ale to, co za svaté prohlásí on.
Euthyphro je okouzlen a unesen víc mocí a blahem pro sebe, než aby byl zakořeněn, což by mu umožnilo uznat, že jej něco přesahuje.
Boccaccio, životopisec Danta, vypráví příběh o tomto velkém básníku, který by se jistě velmi líbil Sokratovi. Dante daroval světu jedno z nejslavnějších a největších literárních děl: Božskou komedii.
Když v roce 1321 zemřel, posledních 13 zpěvů poslední části jeho eposu „Ráj“ se nedalo nalézt. Ztratily se. Zoufalí obdivovatelé Danteho přemýšleli, co udělat. Nakonec se rozhodli požádat Danteho syny Jacopa a Piera, oba byli básníky, aby dokončili dílo svého otce. Jak vypráví Boccaccio, vše nakonec vyřešil šťastný zázrak.
Jedné noci, devět měsíců po Danteho skonu, kdy Jacopo di Dante spal: Jeho otec se mu zjevil, oblečen v čistě bílém, a jeho tvář zářila neobyčejným světlem... Jacopo se ho ptal, zda žije, a... Dante odpověděl:
„Ano, ale ve skutečném životě, ne v našem životě.“
Pak se jej Jacopo zeptal, zda dokončil své dílo dřív, než přešel do toho svého skutečného života, a... co se stalo s jeho poslední částí, která chybí... Dante odpověděl:
„Ano, dokončil jsem to.“
Spícího syna vzal za ruku a vedl jej do jiné místnosti. Tam se dotkl jedné ze stěn a řekl:
„Co tak strašně hledáš, je tady.“ Ráno ještě před svítáním šel Jacopo do místnosti, kterou mu otec ukázal, a na tajném místě našel chybějící zpěvy
„celé plesnivé od vlhké stěny, a kdyby tam zůstaly ještě déle, určitě by se úplně zničily.“
Německý básník Jean Paul Richter jednou řekl, že
„slova, která otec říká dětem v soukromí domu, nejsou nikdy přeslechnuta. Je to jako se šeptáním v tunelech. Jsou slyšet na konci a znějí do budoucnosti.“
Míč položený do rukou
Následující dva příběhy z rozdílných prostředí – basketbalu a psychoterapie – svědčí o tom, jak rozmanité mohou být plody zakořeněnosti.
Phil Niekro, stárnoucí hráč klubu New York Yankees, vedl klub 6. října 1985 do posledního zápasu sezony proti Toronto Blues Jays. Vyhráli 8:0. Bylo mu tehdy 46 let, byl velmi úspěšným hráčem s osobními výsledky, které mu téměř jistě zajišťovaly budoucí vstup do Basketbalové síně slávy. V té chvíli však nebylo pro Niekra nejdůležitější, že dal další gól v jednom z 300 vyhraných zápasů, ale že právě ten den přemístili jeho otce v nemocnici z jednotky intenzivní péče do pokoje určeného k rehabilitaci. Jeho stav se zlepšil.
Okamžitě po zápase letěl do nemocnice, novinářů si ani nevšímal. Když se s otcem přivítal, vložil mu do rukou basketbalový míč, kterým právě dal gól. Položil ho do těch stejných rukou, které jej před mnoha lety učily, jak má na zápasech míčem házet. Otec Niekro byl rovněž vynikajícím basketbalistou. Když si jednou poranil rameno a bylo mu jasné, že už se nebude moci trefovat míčem jako předtím, naučil se jiný hod; ten, jaký mu jeho rameno dovolovalo. Tento hod jej učinil známým. Své dva syny tomu naučil a Philův bratr Joe se kvůli němu velmi vyznamenal. Nebylo důležité, že dva synové svého otce dosahovali skvělých výsledků. Důležité bylo, že to byl triumf rodiny a že otec Niekro se z jejich úspěchů těšil možná ještě víc než oni sami.
Opustit není jednoduché
Další příklad vybíráme ze života velkého psychoterapeuta Viktora Frankla, zakladatele logoterapie, která je akceptovaná i v katolické církvi jako jedna z významných metod uzdravení duše. Krátce před 2. světovou válkou byl Viktor Frankl povolán na americký konzulát ve Vídni, aby mu udělili přistěhovalecké vízum. Jeho rodiče očekávali, že opustí Rakousko hned, jak vízum dostane, a že ve Spojených státech najde příznivé podmínky k rozšíření své nově vytvořené teorie logoterapie.
Rozhodnutí opustit Rakousko nebylo pro Frankla tak lehké. Myšlenka, že by měl opustit rodiče, jej netěšila. Věděl, že jako Židé byli nepřetržitě v nebezpečí, že by mohli být kdykoli odvlečeni do koncentračního tábora. Toto dilema jej dotlačilo k tomu, že žádal doslova o znamení z nebe. Nejtěžší rozhodnutí, která člověk v životě dělá, se netýkají těch mezi dobrem a zlem, ale mezi dvěma dobry, která jsou ve vzájemném konfliktu.
Právě ve chvíli, kdy požadoval znamení, si všiml kousku mramoru, který ležel na stole v domě rodičů. Když se otce ptal, co je to za kámen, otec mu vysvětlil, že ho našel na místě, kde nacisté vypálili největší vídeňskou synagogu. Kámen byl částí dvou desek, do kterých bylo vytesané Desatero. Právě ten kousek kamene, který ležel na stole, nesl na sobě vyrytá a zlatem ohraničená slova v hebrejštině:
„Cti otce svého a matku svou, abys dlouho žil a dobře ti bylo na zemi.“ Frankl to pokládal za znamení a rozhodl se s rodiči zůstat. Americké vízum nechal propadnout, i když rodiče měli z lásky k němu jiný názor.
Když nastal ten správný čas, Frankl skutečně přijel do Ameriky a s úspěchem představil nový koncept logoterapie – o uzdravení duše; člověk si postupně prohlédne (ujasní) a prověří, jaký chce dát svému životu smysl.
Není náhoda, že Franklova logoterapie je nabitá myšlenkou zakořeněnosti. Člověk objeví sám sebe, jen když bude uvažovat o svém původu. Aby byl schopen odpovědět na otázku
„Kam jdu?“, musí se nejdříve zastavit a odpovědět si na otázku:
„Odkud jsem přišel?“
Pro věřícího je jasné, že požehnání přechází z generace na generaci. Že jsme jako potrubí, které předává dál, co je v něm. Aby se na nás požehnání přeneslo, musíme mít úctu ke svým kořenům.
Jak vnímáš myšlenku zakořeněnosti ve svém životě?
Máš s tím, o čem byla řeč, osobní zkušenosti?
Jsi vděčný svým předkům za to nejlepší, co v sobě máš díky rodině, víře nebo jiné tradici? Vážíš si tradice?
Kde jsou hranice a jaký je klíč k vyváženosti, abychom se nestali strnulými a bezmyšlenkovitými následovníky tradice, ze které se vypařil duch?
Jedním z rozdílů mezi katolickou církví a protestanty je úcta k velkolepé tradici, kterou my, katolíci, máme a kterou protestanti, a hlavně různé sekty, nemají. Má to nemalé důsledky. Jak to vnímáš?
Přeložila Sylva Bernardová
Zpracováno podle DeMarco, Donald. The Heart of Virtue: Lessons from Life and Literature Illustrating the Beauty and Value of Moral Character. San Francisco: Ignatius Press, 1996
Převzato z časopisu (a provedeny drobné úpravy textu)
RC MONITOR
ze dne 1. 12. 2019, str. 6 - 10, k dispozici ke stažení
zde.
