Zamyšlení nad evangeliem 2. neděle postní- cyklus A
Ježíš vzal s sebou Petra, Jakuba a jeho bratra Jana a vyvedl je na vysokou horu, aby byli sami. A byl před nimi proměněn: jeho tvář zářila jako slunce a jeho oděv zbělel jako světlo. A hle –ukázal se jim Mojžíš a Eliáš, jak s ním rozmlouvají. Petr se ujal slova a řekl Ježíšovi: „Pane, je dobře, že jsme tady. Chceš-li, postavím tu tři stany: jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi.“ Když ještě mluvil, zastínil je najednou světlý oblak, a hle – z oblaku se ozval hlas: „To je můj milovaný Syn, v něm mám zalíbení; toho poslouchejte!“
Jak to učedníci uslyšeli, padli tváří k zemi a velmi se báli. Ježíš přistoupil, dotkl se jich a řekl: „Vstaňte, nebojte se!“ Pozdvihli oči a neviděli nikoho, jen samotného Ježíše. Když sestupovali z hory, přikázal jim Ježíš: „Nikomu o tom vidění neříkejte, dokud nebude Syn člověka vzkříšen z mrtvých.“ (Mt 17,1-9)
Někdy se stane, že pozorujeme krajinu a působí na nás pod mrakem nebo v mlze poněkud nevlídně a pošmourně. Jindy úplně totéž panorama krajiny nás naplní úžasem a pohodou v jasu slunečních paprsků a v pestrosti barev.
Nebo jedna jediná lidská tvář, jak úplně jinak vypadá, když je zasmušilá, depresivní nebo vyčerpaná, a jak ožije, jak se promění v úsměvu nebo výrazu radosti! Jako by teprve v té chvíli vznikaly a projevily se skutečné rysy této tváře.
Petrovi, Jakubovi a Janovi bylo dopřáno spatřit samého Božího Syna Ježíše ve zcela kontrastních podobách: Ve chvíli, kdy na hoře Proměnění zazářila v jeho lidských rysech plnost krásy Boha a oni bylo oslněni jeho zjevem, ale spatřili ho i v Getsemanech, zcela bez lesku smutného až k smrti, zpoceného krví.
Jistě mezi těmito dvěma krajnostmi obsahoval Ježíšův život celou stupnici různých malých či větších radostí, bolestí, zklamání, únavy a všeho toho, co chtěl sdílet s námi. To vše se zračilo i v jeho tváři.
Dnešní úryvek nás vyzývá k tomu, abychom se dovedli zahledět na Pána pohledem silné víry, abychom spatřili jeho jas, aby se i náš život rozzářil jeho světlem. Zde a nyní společně prožít zážitek z hory Proměnění.
Není to snadné. Už teď můžeme namítnout: Copak zde v kostele není Ježíš živý mezi námi? – A přesto se nám zdá ta hodina v kostele mnohdy dlouhá, jsme nesoustředěni, ospalí, pasivní, jako by o nic nešlo, jako by se nic zvláštního nedělo. Věci tohoto světa nás vzrušují mnohem víc.
Ano, je to tak, ale přesto je v moci každého z nás: Snažit se celou bytostí, třeba beze slov, vyjádřit své věřím, koncentrovat svůj pohled víry na něho – a pak i každý z nás pozná a uvidí všechno úplně v novém světle. I kdyby bylo nevím jak zle, i kdyby život tvrdě přitlačil a kříž neúnosně dolehl, stačí se upřeně obrátit tím směrem, kde je On, a všechno se promění, všechno se rozzáří jako krajina, nad kterou náhle vyjde z mraků slunce, nebo jako tvář, jejíž unavené rysy ožily novým úsměvem. A ty řekneš s Petrem: Pane, je nám dobře…
Ježíš nejprve vyvedl své přátele na vysokou horu. Ti, co chodí na hory, jistě znají pojem inverze. Dole je zataženo a nevlídně, ale čím výše vystupujeme, tím přibývá světla, až za určitou výškovou hranicí je nahoře nebe modré a bez mráčku, daleké výhledy a zcela jasno, a všechny ty spodní nevlídné mlhy se jeví z nadhledu jako velké moře světla. Kdo to prožil, jistě byl v tu chvíli příjemně překvapen.
Ne každý dokáže ve svém věku vystupovat na vysoké hory. Ale na horu Proměnění může s Ježíšem každý. Postní doba je dobou takového výstupu vpřed a výš. Každý krok stojí námahu a odříkání, ale přibližuje nás k vrcholku. Ti, kdo pro postní dobu nemají žádný duchovní program, zůstávají stát někde na úpatí v mlze. Ale ti, kteří se opravdu budou snažit a nebudou litovat kroků výš po strmém svahu odříkání a práce na sobě, ty Ježíš sám dovede právě tam, kam dovedl i své tři přátele. Dnes jako tenkrát.
V tomto druhém postním týdnu se zaměřme na tuto snahu: učit se přehodnocovat tíživé, obtížné, nepříjemné situace svého života, aby se nám projasnily v pohledu na Krista.
Milujícím Boha přece všechno, úplně všechno napomáhá k dobrému. Usilujme o tuto vnitřní inverzi všech věcí svého života.
Jeden světec na otázku, co by se s ním stalo, kdyby se dověděl, že celé jeho životní dílo bylo zničeno, odpověděl, že by mu stačila čtvrthodina před svatostánkem. V té krátké době by zřejmě mezi Bohem a jeho srdcem proběhl proces, který by vše v něm vysvětlil, zahojil, podepřel a posvětil. A člověk, který by se podle všeho měl psychicky zhroutit, povstane silnější než kdykoli předtím.
Zkoumejme, jak zbytečně dlouho nám trvá to setrvávání v nedobrých náladách, nevlídnosti, neochotě přijmout Pánovu vůli. Kdy jsem se naposled, Pane, zahleděl na Tebe srdcem plným takové víry, že náhle všechno bylo úplně nové a jasné?
Toto umění si neosvojíme po jednom vyslechnutém kázání, je to věc celoživotního snahy. Pomoz nám, Pane, k takové vnitřní svobodě, abychom v každé životní situaci, radostné i těžké, dovedli cítit a prožívat: „Dobře je nám s tebou…“
