Už jste někdy přemýšleli, co cítí lidé se zdravotním postižením, když sledují svět, diskuse o věcech, jaké jsou náklady na zdravotní péči a "otázky kvality života", kdo si zaslouží léčbu a komu by se mělo pomoci zemřít?
Vzhledem k této diskusi, včetně horké diskuse o potratech, která v současnosti probíhá po celém světě, si musíte přečíst dojímavý text od Grzegorze Polakiewicza, který uveřejnil na svém účtu na Facebooku.
Je pozdě, přesto jsem se rozhodl, že si sednu k notebooku a napíšu těchto pár vět. Dnes jsem četl, co řekla jistá paní:
"Bez potratů by se do tohoto světa rodili mrzáci." Četl jsem také následující komentář:
"Než diskutovat o potratech, měli bychom uvažovat o tom, co dělat, aby se nenarodilo tolik zmrzačených."
Jsem zdravotně postižený. Jsem člověk, který se podle mnoha lidí neměl narodit vůbec! Jsem zatížený vrozenou chorobou a asi deseti dalšími zdravotními problémy a nemám levou nohu. Třicet let mého života bylo dosud plných zkoušek a utrpení. Na tom nezáleží. Od svých 15 let jsem pracoval velmi tvrdě, protože moje rodina se nedokázala o mě postarat. Věnoval jsem každou chvíli volného času tomu, abych byl blízko k jiným lidem: v hospicích, onkologických odděleních nemocnic, dětských domovech, vězeních, střediscích péče, nádražích, parcích, firemních kancelářích, kostelích, hospodách. Setkávám se s bezdomovci, nemocnými a chudými. Mluvil jsem tváří v tvář s papeži, hlavami států kardinály, takzvanými celebritami i prostitutkami. Setkával jsem se s politiky a úspěšnými podnikateli, dětmi, mladými lidmi, dospělými a staršími, věřícími a těmi, kteří nevěří v Boha. Děti a dospělí umírali v mém náručí. Miloval jsem a nenáviděl. Jako každý jiný jsem měl své sny.
Měl jsem v životě fyzické i duchovní utrpení. Byl jsem bez domova, odmítnutý a zrazený. Jako malé dítě jsem slyšel, jak můj otec říkal, že mě zavrhli; toto vlastně byla jeho slova těsně před smrtí. Slyšel jsem tolikrát, že můj život "vysává". A přesto bych svůj život nevyměnil za život nikoho jiného, protože jsem šťastný člověk! Kdybych měl na výběr, když jsem byl, jak někteří tvrdí, "embryo", řekl bych pod srdcem mé matky: "Mami! Prosím, nechte mě žít! I když se obáváte nebo mě nechcete, nechte mě žít. Zvládnu to sám. Nebudu pro vás břemenem. Nechte mě žít, prosím."
Podle běžných standardů jsme toho doma moc neměli a přesto moje máma nemusela vynaložit úsilí, aby mě nechala vzlétnout jako ptáka. Nechala mě žít a to je největší dar ze všech. Vybrala si život! Můj život!
Když dnes slyším a čtu, že potratem se má zabránit narození osob se zdravotním postižením, položím si otázku: "
Proč bych se neměl narodit? Ztratil někdo kvůli mně něco? Skutečně si nezasloužím opětovanou lásku a srdce, které jsem i já nabídl všem? Proč jsou lidé, kteří nechtějí, aby lidé jako já žili? Je tak těžké žít naše životy vedle sebe? Jsem pro vás břemenem?
Miluji život. Miluji své přátele. Každý den objevuji krásy lidstva a světa. Mám také své pocity. I když vidíte mou usměvavou tvář, věřte mi: pláču! Pláču, když vidím tvou bolest, utrpení a slzy a nijak ti nemohu pomoci. Nemám toho hodně, ale mám milující srdce a chci ti ho nabídnout. Chci ti nabídnout svůj čas. Opravdu to pro tebe nic neznamená?
Když jste tak hlasití o právu na potrat, přestaňte! Rozhlédněte se a pomyslete si, že někdo, koho milujete, váš nejlepší přítel, někdo, koho si vysoce vážíte a který by vám nabídl celé své srdce, je dítě, které nemělo žít. Mysli si, že měl být "potracený". Pak se na mě podívej! Dívej se mi hluboko do očí. Dívej se hluboko do mých modrých očí, i se slzami v nich a řekni mi: raději bych chtěl, abys nebyl naživu?
Bez ohledu na to, jaká je vaše odpověď, jsem vděčný za vaši přítomnost v mém životě, protože jste jeho součástí; jeho pokladem.
Zdroj: Aleteia.org, Obrázok: tamtiež
Převzato z
https://matkabozia.sk/,
článek z 29. 2. 2020 naleznete
zde.
