Ve čtvrtek 23. ledna 2020 učinilo zastupitelstvo hlavního města Prahy historické rozhodnutí: replika sloupu Panny Marie může být na Staroměstském náměstí v Praze umístěna.
Po letech dlouhého očekávání konečně radost. Důvodů k radosti je v tomto případě hned několik: protiprávní čin skupiny vandalů z 3. listopadu 1918 bude napraven a právní stav obnoven, krása nejstarobylejšího náměstí v Čechách bude zvýšena a památnost všech historických objektů na něm umístěných posílena. Občanská iniciativa Společnosti pro obnovu mariánského sloupu korunována úspěchem a tak posíleno stále ohrožené vědomí, že to stojí za to, být aktivním občanem a angažovat se ve veřejných záležitostech.
Každý sloup Panny Marie má hluboký náboženský význam. Katoličtí křesťané, tj. většina křesťanů na celém světě i v naší zemi, i velká část křesťanů dalších vyznání těmito památníky vyjadřují svou úctu k Matce Spasitele světa, rodičce pravého Boha a pravého člověka, Božího Syna Ježíše Krista. A také k Té, která se za všechny přimlouvá, tak jako za svatebčany v Káně Galilejské (Jan 2,1–12). A také k Té, která trvale připomíná hodnotu mateřství i panenství, hodnotu žen v lidstvu a ve společnosti. A tato úcta k Matce je jistě vysoce hodnocena Jejím Synem. Jaký význam hraje vztah syna k matce i mezi námi, obyčejnými lidmi! Tím spíše mezi Božím Synem a Jeho Matkou, Bohorodičkou.
Můžeme být hrdi na to, že se i v naší zemi uchoval tak vysoký počet mariánských sloupů, které krášlí snad každé třetí, čtvrté město u nás. A to přes nepřízeň, které byli ti, kdo Pannu Marii ctí, po dlouhou dobu vystavováni. Tichý respekt a příchylnost k trvalým hodnotám mnoha těch, kdo mezi Mariiny ctitele nepatří, jistě napomohla tomu, že se mariánské sloupy zachovaly.
V následujících řádcích bych však rád obrátil pozornost čtenářů na ještě jeden aspekt, který mně leží na srdci obzvlášť. Již v mladých letech, kdy jsem byl aktivním členem Českobratrské církve evangelické, jejím presbyterem a učitelem nedělní školy, mě bolel chladný nezájem mnoha mých spolubratří o to, jakou ranou do duše katolických bratří je ta stará křivda na Staroměstském náměstí. U některých jednotlivců dokonce i zbytky pomstychtivé radosti nad tím, jak to tenkrát, na začátku první republiky, dostali ti katolíci natřeno. Také oni ovšem věděli, že nešlo jen o revoluční odplatu Rakousku či reakci divokého davu na to, že se československý převrat v říjnu 1918 odbyl bez krve, jak o tom uvažovali publicisté i oficiální propaganda. Všem bylo jasné, že jde nejen o Vídeň, ale o katolickou víru, a s postupem doby právě a především o tuto víru.
Nakonec můžeme vzpomenout, že vůdce těch, kdo starý sloup bourali, byl těsně před svým činem zástupcem v té době nešťastné pražské radnice varován a přesvědčován, aby tohoto nechal, neboť
sloup nemá nic společného s Bílou horou (1620), ale byl postaven až roku 1650 v souvislosti s vítězstvím Pražanů nad loupícími švédskými vojsky na konci třicetileté války.
Byl jsem si čím dále tím více vědom toho, že
jde nejen o úctu k Matce Boží, která je sice evangelíky také ctěna, ale jen tak maličko. Ale
o úctu k náboženskému přesvědčení našich bratří katolíků, a ke svobodě svědomí vůbec.
Mariánský sloup se totiž po roce 1918 stal symbolem pokusů o zneuznání významu katolíků jako součásti českého národa. A když se posléze začala krásná ekumenická spolupráce od dob dvojí nesvobody rozvíjet, také díky tomu, že ve stejných nacistických koncentračních táborech i komunistických vězeních a lágrech se ocitli všichni společně, nač ji kazit odporem k odčinění historické křivdy.
I po doplnění svého přesvědčení na katolické v roce 1972 jsem nepřestal horovat pro myšlenku obnovení sloupu, a začal tiše věřit, že se nekatoličtí křesťané o tuto věc zasadí stejně horlivě a pomohou tak zasypat dávné příkopy nevraživosti. Katolíci přece dokázali překročit svůj stín a zasadit se o to, že i oni uznali dílo českého církevního reformátora, odsouzeného a upáleného kněze Jana Husa. Zorganizování velkého husovského sympozia historiků v roce 1999 přímo v Římě, v srdci katolického světa, je toho důkazem. Proč by i nekatolíci nemohli přispět stejnou měrou k vzájemnému pochopení a dokázat, že ekumenismus vnímají jako vážný úkol.
Pomník Jana Husa byl svým tvůrcem situován, aby byl obrácen směrem ke sloupu Panny Marie takovým způsobem, jakým byl Husův vztah k Panně Marii i za jeho života, tj. uctivým.
A jestliže se ve vnímání veřejnosti stal Husův pomník symbolem reformačního křesťanství v českém národě, znamenala absence sloupu Panny Marie vypuzení katolické části křesťanů z národa.
A tak vyjadřuji své nadšení nad tím, že Panna Maria se vrací na své místo vedle pomníku Jana Husa a že smíření obou částí českého křesťanstva je tím symbolizováno. A z tohoto symbolu míru a pokoje, sjednocení národních a euroatlantických tradic v srdci Evropy by měla mít radost i agnostická většina obyvatel u nás. Ano, snad i ti z ateistů, kteří jsou ve své filozofii nositeli pokojných snah.
Jiří Rajmund Tretera OP
AKTUALITY 2/2020/1
Převzato z
https://rcmonitor.cz/,
článek naleznete
zde.
