Podle středověkého obrazu člověka je božská ctnost naděje
přiřazena k duševní síle paměti. V paměti jsou nesmírné prostory
našeho ducha, ve kterých jsou domovem nejrůznější obrazy.
Víra naopak je přiřazena k rozumu, který má sílu vytvářet a rozlišovat souvislosti, kde se vytváří řád a kde pracuje intelekt.
Obraz světa v naší paměti je
plný barev, forem, zvuků a melodií,
vůní, zkušeností z dětství
a tušení, která vystupují z původních
kořenů lidství. Šíře naší paměti
je nesmírná a její hloubka
nevyzpytatelná. Přesto v ní nacházíme
nejen minulost, ale také
všechno, co se týká budoucnosti:
své představy, sny, všechny
touhy, které se spojují v naší duši. Část patří pouze nám samotným,
v ostatních oblastech máme společné obrazy doby, kultury,
rodiny. Také Duch Boží,
který vane světem, naplňuje naši duši touhami a krásou.
Víra dává naší duši pevnost
tím, že konstatuje dobro a pravdu,
rozlišuje je a zachovává. Rozum
nachází ve víře svá rozhodnutí
a bdí nad řádem života.
Naděje se živí očekáváním.
Naděje dává našemu životu sílu a napětí. Představy, které v sobě
probouzíme, bloudění našich
snů má silný vliv na náš život. Živí
naše touhy, které silným proudem
tíhnou k naplnění.
Když se už nedaří malovat obrazy
budoucnosti v jasu a kráse,
vysychá životní hnací síla. Z temných
a úzkostných obrazů vystupuje
deprese. Není-li touha naplněna,
k čemu je život? Je potřebná
nová touha, stále nová
atd. Naše očekávání jsou pomíjivá a naděje se vytrácí. Žijeme
k smrti, a co máme očekávat, co
přetrvá smrt? Když je naše životní
síla postavena jen na pomíjejících cílech, narazíme na nesmyslnost,
jakmile propuknou v našem životě bouře.
Naší nadějí je Otcovo království.
Tam nás předešel Ježíš Kristus,
aby nám připravil příbytek
– to je nádherné očekávání, věčná krása! Tento lesk pravdy září
i v časných věcech a může nás
naplňovat věčnou touhou. Účast
času na věčnosti, očekávání nového
nebe a nové země, to jsou
obrazy, které nás léčí z beznadějnosti
a hluboké nesmyslnosti.
Věříme ve vzkříšení mrtvých
a také ve vzkříšení těla. Tak se
zbavujeme zajetí pomíjejícnosti,
aniž bychom ztráceli spojení
se světem.
Každý okamžik našeho života
je zaměřen k věčnosti. V této
naději spočívá naše síla.
Vyšlo v časopise Světlo 7. ČÍSLO / XII. ROČNÍK
