Působím jako advokát v Londýně a mám možnost vidět věci, o jejichž existenci mnozí lidé na Slovensku nevědí, případně pochybují, zda je něco takového vůbec možné. Pokusím se tedy představit skutečné nebezpečí gender ideologie a dosahy LGBT politiky v západní Evropě.
„Není všechno zlato, co se třpytí,“ jak správně poznamenal marocký princ v Shakespearově hře Kupec Benátský. Po více než čtyřiceti letech socialismu a Sametové revoluci získalo Slovensko svou nezávislost a ve svobodě upřelo pohled na západ.
V roce 2004 se Slovensko stalo členem Evropské unie, aby do svého práva zavedlo všechny právní předpisy EU v sociální oblasti - minulé, současné i budoucí. Výsledkem je i právní závazek přijmout antidiskriminační legislativu, která vytváří chráněné kategorie pro „změnu pohlaví“ a „sexuální orientaci“.
Istanbulská úmluva
Rada Evropy, jak odlišná organizace od Evropské unie, zároveň vypracovala Úmluvu o předcházení násilí na ženách a domácímu násilí a boji proti němu, známou jako Istanbulská úmluva.
Úmluvu podepsaly všechny členské státy Rady Evropy s výjimkou Ázerbájdžánu a Ruské federace. Ratifikovalo ji 34 ze 47 členských států. Sedm států Evropské unie, které úmluvu neratifikovaly, jsou Bulharsko, Česká republika, Maďarsko, Litva, Lotyšsko, Spojené království a samozřejmě Slovensko.
Proto je třeba si položit otázku:
Čím je úmluva tak kontroverzní?
Doufám, že všichni lidé dobré vůle odsoudí násilí na ženách. Ale za Úmluvou je mnohem nebezpečnější politická agenda, jejíž součástí je politické prosazení gender ideologie.
Tato agenda začíná článkem 3 Úmluvy, který definuje pojmy, které se v Úmluvě mají používat.
V článku 3 písm. c) Istanbulské úmluvy se pojem „rod“ (gender) definuje jako: „soubor společností vytvořených rolí, vzorů chování, činností a atributů, které daná společnost považuje za přiměřené pro ženy a muže.“
V článku 3 písm. a) se pojem „násilí na ženách“ definuje jako „genderové násilí“.
A článek 6 vyžaduje, aby státy, které jsou stranami Úmluvy, začlenily „genderově citlivou politiku“ do implementace Úmluvy.
Zjednodušeně řečeno, Úmluva stanoví, že gender (v české verzi Úmluvy přeložen jako „rod“) není biologicky daný, ale odkazuje na jakoukoliv genderovou identitu, se kterou se jednotlivec sám identifikuje.
Pojem „žena“, jak se používá v slovním spojení Úmluvy „násilí na ženách“, není opět chápán biologicky, ale týká se násilí na komkoli, kdo se identifikuje jako žena. Genderově citlivá politika podle článku 6 Úmluvy by proto měla zahrnovat i politiku citlivou vůči transgenderizmu a transvestitismu.
Úmluva byla otevřena k podpisu v květnu 2011 a v platnost vstoupila v srpnu 2014. Strany Úmluvy podřizuje monitorování skupinou tzv. „expertů“ a vyzývá smluvní státy, aby umožnily nevládním organizacím (včetně organizací propagujících LGBT a transgenderizmus) hrát důležitou úlohu v procesu monitorování.
Proto nepřekvapuje, že v první monitorovací zprávě z roku 2017, týkající se Rakouska, byla již tyto transgenderová práva zmíněna.
Faktem je, že v Evropě působí mnoho sil, které závažně narušují základní struktury udržující naši civilizaci.
Rodina, křesťanství, heteronormativita, naše základní chápání biologie, právo na život, svoboda projevu - toto jsou jen některé ze společenských dober, které jsou podkopávány napříč celou Evropou.
Rozpad rodiny ve Velké Británii
Velká Británie nám nabízí nejlepší „cestovní mapu“ k destrukci společnosti. O této zemi se hodně dozvíme už jen tím, když se podíváme, jak moc se změnila od času, co na trůn usedla královna Alžběta II. Rodinná kultura se od své předchozí slávy změnila k nepoznání.
V roce 1952 se pouze 4,8 procenta dětí narodilo mimo manželství. V současnosti je to 46,8 procenta.
V roce 1952 byl rozvod vzácný, dotýkal se 33 922 párů. V roce 2014 bylo 119 589 rozvodů. Rozvodovost se zvýšila o 600 procent.
Místo toho, abychom se snažili navrátit zpět ke zdravé manželské kultuře, Lady Hale, předsedkyně našeho Nejvyššího soudu, navrhla, aby se rozvod usnadnil a vycházel z principu nezaviněného rozvodu.
Méně žen donosí své dítě až do porodu nebo si přeje mít rodinu. V roce 1967, kdy byly legalizovány umělé potraty, bylo provedeno 21 400 potratů. V roce 2016, navzdory kulturnímu prosazení antikoncepce, bylo provedeno 208 553 umělých potratů, což je téměř desetinásobek oproti roku 1967. Od dekriminalizaci potratů v roce 1967 bylo uměle potracených více než 9 milionů dětí.
Stabilita rodiny na tom není mnohem lépe. Podle poradenské a podpůrné služby pro soudy ve věcech dětí a rodiny se od roku 2006 zvýšil počet dětí převzatých do státní péče o 150 procent.
Předseda oddělení pro rodiny našich soudů nazval situaci národní veřejnou krizí. A Dave Hill, předseda Asociace ředitelů zařízení služeb pro děti zašel ještě dál a situaci nazval národní hanbou.
Navzdory šokující rychlosti, s jakou se britská rodinná kultura rozpadla, se Británie se vším úsilím nadále klaní před „oltářem radikální sebe-autonomie“. Nově začala zápas o srdce a mysli nové generace.
LGBT na školách
Erasmus se počátkem 16. století vyjádřil, že „největší naděje národa spočívá v správné výchově mládeže“. Tato slova jsou stejně jak před 500 lety stále aktuální i dnes. Velká Británie však jde jinou cestou, namísto poznání a schopností učí své děti ideologii.
Vzdělávání v Británii se dnes ani zdaleka nepodobá vzdělání, které absolvovali dnešní dospělí, když chodili do školy.
Zoufalí rodiče nám do Křesťanského právního centra telefonují každý týden, a stále častěji denně. Příběhy těchto rodin jsou příběhem národa v krizi.
Skupinkám dětí od sedmi let ukazují chlípná videa líbajících se mužů. Základní škola organizuje povinný gay pride. Stěny na školách jsou pokryty LGBT materiály. Knihy o rodičovství osob stejného pohlaví se čtou pětiletým dětem, jako například kniha „Král a král“ nebo „Mami, mami a já“. Děti na prvním stupni základní školy musí na výtvarné výchově kreslit LGBT slogany...
LGBT skupina Stonewall získala na ministerstvu školství privilegované postavení. Někteří z jejích vedoucích zaměstnanců byly dosazení do výkonných funkcí na ministerstvu školství a současně v Ofsted-e, což je oficiální anglický školní inspektorát. To byl velmi rozumný tah, protože pokud přijde stížnost na lidi zodpovědných za obsah výchovy, kontrolu budou mít na starosti lidé z téže organizace.
Jedno ze vzdělávacích videí organizace Stonewall, které se pouští na školách v celé Velké Británii, říká studentům, že Bůh nenapsal Bibli a že různé postavy ze Starého zákona byly ve skutečnosti homosexuálové, včetně Davida a Jónatana a také Rút a její tchyně Noemi. Tento postoj nejenže neuvěřitelně uráží Židy i křesťany, ale
učí také děti, že hluboké přátelství mezi osobami stejného pohlaví znamená, že jste gay.
Aby toho nebylo málo, Velká Británie přijala nové předpisy, které od září 2020 zavádějí povinné LGBT inkluzivní vzdělávání do všech anglických škol, ať už jde o státní nebo soukromé církevní školy.
Ministerstvo školství velmi rázně trvalo na tom, aby se
LGBT prvky staly součástí výuky na všech školách ve Velké Británii, bez ohledu na jejich náboženský charakter. Učinili tak pod různými označeními, jako inkluzivnost, moderní britské hodnoty, boj proti šikaně nebo tolerance - abychom jmenovali alespoň některé.
Samotné ministerstvo školství začíná připomínat a chovat se spíše jako nějaká LGBT organizace než ministerstvo. Zjevně ignorovalo svou vlastní povinnost v oblasti rovnosti, která vyžaduje, aby podporovalo dobré vztahy mezi všemi lidmi, a to tím, že v otázce sexuální orientace a změny pohlaví vsadilo vše na jednu kartu, na úkor rodičovské svobody vyznání.
Není divu, že napříč zemí, kde školy začaly přijímat tzv. „nový normál“, došlo k podstatným změnám. Indoktrinaci jsou vystaveny děti od čtyř let.
Manipulace mladých zranitelných srdcí a myslí se naplno zobrazuje na školních webech a sociálních sítích v celé zemi.
Když se prvňáci učili ve škole o Martinovi Lutherovi Kingovi, škola zveřejnila tento žákovský sen: „Mám sen, že chlapci budou moci chodit na stejnou toaletu jako dívky.“
Zde jsou ukázky z dětské knížky Dnes v červnu (This Day In June) o gay pride od spisovatelky Gayle Pittmanové:
Tato kniha byla v roce 2015 oceněna cenou Stonewall za nejlepší dětskou knihu. Používá se například na školách v centrální čtvrti Londýna Tower Hamlets, i spolu s plakáty od organizace Stonewall, na kterých je napsáno: „jsem gay a křesťan, můžete být obojí“ nebo „jsem hrdý, že jsem i křesťan, i LGBT“.
Další ukázkou je kniha Tatínkův spolubydlící (My Daddy's Room), o muži středního věku, který opustí svou manželku a začne si vztah s mnohem mladším mužem.
Ukázka z knihy Tátův spolubydlící od Michaela Willhoitea:
Podle nových předpisů by školy mohly tuto knihu používat pro výuku dětí o alternativních rodinných modelech. A vzhledem ke stavu některých našich škol ve Velké Británii a jejich zápal pro prosazování LGBT postojů by mě vůbec nepřekvapilo, kdyby některé školy tuto knihu používaly.
Další ukázkou je kniha My Princess Boy od Cheryl Kilodavis o chlapečkovi, který se převléká za princeznu. A dalo by se pokračovat.
Ukázka z knihy My Princess Boy od Cheryl Kilodavis:
Nárůst počtu poruch pohlavní identity
Číslo 97 - to je počet dětí, které byly ve Velké Británii odkázany na léčbu na klinikách genderové identity v roce 2009, tedy rok před přijetím zákona o rovnosti v roce 2010.
Číslo 2519 je počet dětí, kterým byla ve Velké Británii doporučená léčba na klinice genderové identity v minulém roce.
Jak jsme se dostali z čísla 97 na 2519 dětí v tak krátkém čase?
Z hlediska ochrany dětí je jasné, že je tato situace národním skandálem.
Problém spočívá z velké části v tom, že nikdo přesně neví, jak je vlastně změna pohlaví definovaná v našem vnitrostátním právu. Tím mám na mysli to, že v právním řádu Spojeného království existuje mnoho zmatku, pokud jde o právní postavení či dokonce význam pojmu změna pohlaví, zejména pokud jde o děti.
Na pojem změna pohlaví upozorňuji záměrně, protože v anglickém právu se změna pohlaví považuje za jednu z kategorií, na jejímž základě zákon přiznává ochranu před diskriminací.
Ale v našem právu se nikde nenachází zmínka o genderové identitě. Ani jediné slovo! Přitom genderová identita a změna pohlaví nejsou totéž. Ani zákon nikde neříká, že by šlo o totéž, a přece gender aktivisté tyto dva pojmy spojují a tváří se, jakoby genderová identita byla chráněna naším antidiskriminačním právem.
Pokud bychom přijali, že podle antidiskriminační legislativy je i genderová identita chráněnou kategorií, otevřely by se tím dveře bezuzdné transgenderové propagandě a radikálním zákonem na přiznání pohlaví na základě výběru, což by mělo vliv na velmi mnoho věcí, včetně toho, na jaké záchody a sprchy budeme naše děti učit chodit.
Je jasné, že teoriím genderové identity bychom děti učit neměli.
To, že nyní již čtyřleté děti učíme, že mohou být jakýmkoli gender, pro který se rozhodnou, a to přes barevné a manipulativní knížky, videa a moralizování, by nás všechny mělo šokovat.
Ve své praxi se věnuji případům z celé země, když jsou rodiče, vychovatelé a učitelé nuceni aktivně se podílet na potvrzování (jinak zdravých) dětí v přesvědčení, že se narodili v nesprávném těle.
Důsledky jsou vážné a dalekosáhlé. Čím déle dochází ze strany autorit, jako jsou učitelé, k posilování myšlenky, že s takovým dítětem není něco v pořádku, o to větší je riziko jeho dlouhodobé psychické újmy, jakož i pravděpodobnost, že se vydá cestou potlačování puberty a léčby hormony opačného pohlaví.
Je to o to tragičtější, že podle vědeckých faktů do ukončení puberty drtivá většina dětí z poruchy pohlavní identity přirozeně vyroste. Podle pátého vydání Diagnostického a statistického manuálu duševních chorob (DSM-5) Americké psychiatrické asociace
až 98 % chlapců a 88 % dívek se pochybnostmi o vlastní pohlavní identitě ztotožní se svým pohlavím, jestliže přirozeně projde obdobím puberty.
Naše společnost v podstatě vytváří generaci transsexuálních dětí, přičemž jde o děti, jejichž statistická míra sebepoškozování je na úrovni 84 % a míra pokusů o sebevraždu je 45 %.
Americké kolegium pediatrů se veřejně vyjádřilo, že
„formování dětí, aby věřily, že celoživotní chemické a chirurgické napodobování opačného pohlaví je normální a zdravé, je zneužíváním dětí."
Tresty za kritiku homosexuálního chování
Ani pokud jde o sexuální orientaci, není na tom Velká Británie lépe. Čím dál tím více se jakýkoliv odpor vůči morálnímu akceptování homosexuálního chování trestá - někteří lidé přijdou o práci, jiní musí zaplatit pokutu, někteří jsou dokonce zatčeni a vězněni. Pro ilustraci uvedu několik příkladů od našich klientů.
Barry Treyhorn, vysvěcený letniční duchovní, byl ze své práce ve věznici doslova vytlačen kvůli citaci prvního listu Korinťanům, kapitoly 6 během dobrovolné vězeňské bohoslužby. Dobrovolná bohoslužba znamená, že žádný vězeň nebyl povinen se této bohoslužby účastnit. Stěžoval si na něj vězeň, který sexuálně zneužil malé chlapce.
V jaké zvrácené době to žijeme, když pronásledujeme protestantského pastora, protože kázal o čistotě sexuálnímu delikventovi ve vězení?!
Mike Overd je pouliční kazatel a je rekordmanem v počtu zatčení. Celkově byl zatčen už téměř dvacetkrát. Jaký je jeho zločin? Pouliční kázání o citlivých otázkách, jako je sexuální morálka a islám.
Samozřejmě mohou existovat různé pohledy na to, jak o těchto citlivých tématech mluvit na veřejnosti. Jeho případy jsou však velmi důležité, protože testovaly sílu zákonů o svobodě projevu a výjimek ze zákona o veřejném pořádku.
Co je však důležitější, Mike Overd vyhrál všechny spory.
Jen jednou byl prvním stupni soudem uznán vinným, i v tomto případě však bylo rozhodnutí změněno odvolacím soudem. Tento případ vzpomínám proto, abych na něm ukázal, jak velmi protikřesťanské jsou naše soudy.
Ian Jackson, prokurátor v řízení soudu prvního stupně v Bristolu, bez skrupulí řekl, že když slova použitá v kázání pocházejí z Bible, ještě to neznamená, že nemohou představovat porušení zákona o veřejném pořádku v dnešní Británii.
Úředníci našich soudů jdou nyní tak daleko, že Bibli nazývají „nenávistným projevem“.
My jsme měli opravdu mnoho takových případů, kdy klienti nesmírně trpěli jen kvůli vyjádření svých názorů.
Rodinný soudce Richard Page byl propuštěn ze zaměstnání pro své vyjádření, že pro dítě je lepší být s mámou a tátou.
Tento případ bije do očí kvůli faktu, že pro dítě je opravdu lepší být s matkou a otcem. Bůh založil manželství na tomto předpokladu a společenské vědy to jen potvrzují!
Úkolem Richarda Pagea jako rodinného soudce bylo rozhodovat v nejlepším zájmu dotčených dětí. Přesně to dělal, když jednal v souladu s přesvědčením, že děti potřebují matku a otce. Jeho případ je nyní u odvolacího soudu.
Eunice a Owen Johnsovi byli vyřazeni ze seznamu poskytovatelů pěstounské péče pro svůj křesťanský názor na homosexuální chování. Komise pro rovnost, která je financována z veřejných peněz, podala v tomto případě stanovisko, podle kterého pěstounům, jakými jsou Johnsovi, by nemělo být dovoleno vychovávat děti, neboť hrozí, že je „infikují“ křesťanstvím. Jakoby křesťanství byla nějaká choroba!
Další případ se týká
Felixe Ngolo, studenta magisterského studia sociální práce na University of Sheffield. Ve svém soukromém čase se na facebooku zapojil do diskuse o manželství osob stejného pohlaví ve Spojených státech, přičemž citoval verše Bible odsuzující homosexuální chování jako hříšné.
Někdo z univerzity náhodou natrefil na tento jeho post a podal na něj stížnost na univerzitě.
Univerzita vyloučila Felixe ze studia s odůvodněním, že ten, kdo vyjadřuje názory proti homosexualitě, není způsobilý k práci sociálního pracovníka.
Během jednání u odvolacího soudu se soudce zeptal zástupce Univerzity of Sheffield, zda by i matka Tereza, vzhledem ke své biblické názory na sexuální morálku, byla rovněž považována za nezpůsobilou k práci sociální pracovnice.
Právní zástupce univerzity nejenže potvrdil, že v moderní Británii by Matka Tereza opravdu nebyla vhodná na sociální pracovnici, ale že každý, kdo vyjádří biblické přesvědčení o homosexualitě, dokonce i v souvislosti se studiem Bible, by měl ze sociální práce být vyloučen.
Trvalo čtyři roky a stovky hodin právnické dřiny, než Felix na odvolacím soudu konečně vyhrál. Jeho příběh je skutečně varovným příkladem politiky pohlavní identity ve Velké Británii.
Zleva Barry Treyhorn, Mike Overd, Richard Page, Eunice a Owen Johnsovi a Felix Ngole:
Uzavření křesťanských adopčních agentur
Bohužel, ani církve nejsou v bezpečí. Vraťme se několik let do minulosti.
V roce 2007 přijala Velká Británie nařízení o sexuální orientaci. V témže roce působilo ve Velké Británii čtrnáct křesťanských adoptivních agentur, z toho jedenáct katolických v Anglii a Walesu, dvě římskokatolické ve Skotsku a jedna evangelická agentura v Anglii a Walesu.
V důsledku nařízení o sexuální orientaci utrpělo všech čtrnáct agentur vážné následky. Ze čtrnácti agentur, přičemž některé vykonávaly činnost již více než sto let a dařilo se jim do rodin umístit i ty nejtěžší případy dětí, bylo jedenáct přinuceno vzdát se svého křesťanského charakteru a stát se sekulárními adoptivními agenturami nebo zcela ukončit svou činnost.
Abychom si lépe představili tuto situaci, dvě katolické adaptační agentury ve Skotsku zajišťovaly každoročně v průměru 20 % adopcí ve Skotsku. Jedenáct katolických agentur v Anglii a Walesu zajišťovalo jednu třetinu všech soukromých adopcí.
Před svým zavřením poskytla jen Westminsterská katolická dětská společnost služby více než 3 000 dětem, mladým lidem a jejich rodinám.
I když je nám líto ztráty těchto hodnotově orientovaných adoptivních agentur kvůli genderové politice, stejně politováníhodný je i fakt, že ve jménu takzvané „sexuální orientace“ zůstane kvůli uzavření těchto agentur nespočet dětí v dětských domovech nebo v nedostatečné pěstounské péči.
Řeknu to jasně - zahrnutí „homosexuální orientace“ nebo „genderové identity“ mezi kritéria, na jejichž základě je zakázána diskriminace, může snadno vést k tomu, aby se homosexualita považovala za pozitivní zdroj lidských práv.
Přesně tady se dnes nachází Velká Británie. Heslem LGBT hnutí byla vždy tolerance. Ale jejich činy mluví jinak. Oni nechtějí toleranci, chtějí akceptaci. Chtějí, aby školy, zaměstnavatelé a dokonce i náboženství oslavovali homosexuální životní styl.
Pro křesťany jsou dnes ve Velké Británii těžké časy. Jak už jsem řekl na začátku, není všechno zlato, co se třpytí. My na Slovensku se od Západu máme hodně co učit. Jeho kultura se rozpadá pod váhou jeho nemorálnosti.
Ztrátu morálky pociťují v rozpadlých rodinách, v rozvrácených vzdělávacím systému, v generaci dětí na lécích blokujících pubertu a hormonech opačného pohlaví, v démonizaci křesťanství a křesťanů a v oslavě homosexuality jako ctnosti.
Moje jediná rada pro vás dnes je, že my tady na Slovensku můžeme dělat věci lépe. Popravdě - musíme je dělat lépe. Závisí na tom duševní a emoční zdraví budoucí generace.
Text zazněl jako příspěvek na odborné konferenci Řešení pro rodiny v krizi, organizované biskupskou konferencí Slovenska, Úsměvem jako dar a Asociací rodinných soudců dne 11. února 2020 v Bratislavě.
Roger Kiska se narodil v Kanadě, má slovenské kořeny, kanadské i slovenské občanství. Studoval náboženství a filozofii na University of Manitoba, později právo na Ave Maria School of Law v Michiganu.
Svou právnickou kariéru začal v advokátní kanceláři Jana Čarnogurského st. v Bratislavě.
Působil ve více lidskoprávních organizacích, jako European Centre for Law and Justice, Alliance Deffending Freedom, dnes působí v organizaci Christian Concern v Londýně.
Je advokátem ve Velké Británii a USA. Věnuje se tématům náboženské svobody, svobody slova a rodičovství.
Převzato z
www.postoj.sk. Článek z 25. 2. 2020 naleznete
zde.
