Představujeme 28 vlastností (ctností), kterými je budován dobrý lidský charakter, jak je přednášel pro mladé v Univerzitním pastoračním centru v Bratislavě P. Milan Bubák SVD.
Mnozí se dnes dívají na potrat jako na volbu, v angličtině „choice“.
Zajisté je to pro ně volba lehká, jednoduchá a bez jakýchkoli mravních důsledků. Rozhodnutí pro ukončení těhotenství je pro ně to samé jako rozhodnutí o barvě koberce či značce vína, podávaného k večeři.
Když se člověk rozhodne, udělá to kvůli tomu, co mu vyhovuje, kvůli osobním choutkám nebo na základě těch nejlepších informací, které má právě k dispozici a ne na základě víry, zvlášť víry v Boha!
V tomto smyslu bylo pro Dianne Kleinovou, dopisovatelku Los Angeles Times, doslova zjevením, co se dověděla o jisté Terezii, která své nemanželské těhotenství popsala jako „zkoušku víry“.
Terezie (pseudonym, který si dala po své oblíbené světici Terezii Avilské) byla šestnáctiletá, když se poprvé sešla s přítelem, který se stal jejím prvním a jediným milencem. Za dva roky se přes námitky její rodiny zasnoubili. Brát se chtěli po roce. Během roku čekání na svatbu se stalo nečekané: Tereza otěhotněla. Nečekané těhotenství, ač jí to bylo trapné, se rozhodla řešit radikálně pozitivně: dítě se rozhodla přijmout. V osmém týdnu těhotenství, což je problematické období ve vývoji dítěte, nastaly potíže. Tereza dostala spálu.
Gynekolog jí vyprávěl o jednom dítěti, které rodil před rokem, jehož matka také měla spálu. Dítě se narodilo hluché a psychicky postižené, se střevy venku z dutiny břišní.
Naléhal na Terezu, aby šla na potrat. Varoval ji, že její dítě bude „jako nezralá zelenina nebo ještě hůř“.
I když Nejvyšší soud uzákonil potraty pro celý stát až po třech letech, v Kalifornii byl potrat dostupný pro ženy, které byly přesvědčené, že nosí těžce postižený plod. Hrozivá předpověď lékaře Terezu omráčila. Nakonec se však rozhodla spolehnout se na svou víru v Boha a dítě donosit.
Vše si promyslela a rozhodla se přijmout všechno, co přijde. Očekávala to nejhorší. Navíc nechtěla na snoubence uvalit zátěž a zásnuby zrušila. Byla věřící katoličkou, a proto se rozhodla poslední měsíce těhotenství strávit v Nemocnici sv. Anny v Los Angeles, aby tam
„našla vnitřní sílu, která pramenila ze skutečnosti, že celou věc odevzdala Bohu“.
Nadešel čas porodu. Asistující gynekolog se jí káravým způsobem ptá:
„Neradili vám, abyste šla na potrat? Měli vám to poradit!“
Její syn nedýchal. Dřív, než ho odnesli, zahlédla aspoň na okamžik jeho krásné kučeravé vlásky. Diagnostikovali mu spálu. Protože je to velmi nakažlivá nemoc, dítě izolovali. Jinak na něm nebyly vidět žádné známky postižení.
Matkou jednou provždy
Tereza se po dlouhých bojích rozhodla, že se dítěte zřekne a nabídne ho k adopci. Uvědomila si, že její dítě bude, podle slov lékaře, jistojistě postižené. Bude potřebovat spoustu lásky, kterou mu asi nebude umět dát. Pár dní na to, když se směla na své dítě podívat přes sklo, se v ní probudil mateřský cit.
„Já se musím postarat o své dítě,“ řekla si.
Tereza i otec dítěte se nakonec rozhodli, že se vezmou. Dítě však s nimi ještě nebylo, protože Tereza měla na spálu slabou imunitu a lékař rozhodl, že ho na čas umístí k pěstounce.
„Dítě má třes rukou a nohou,“ bylo napsáno na přiloženém papíru od pěstounky, když si je přebírala.
„Ale nepanikařte. Přiviňte je k sobě a mluvte na něj.“
Dle rady lékaře musela své stále ještě „nakažlivé“ dítě držet v izolaci až do jeho 12 měsíců. Lékař jí pořád maloval čerta na zeď. Trval na tom, že její dítě bude zaručeně postižené. Tereza čekala vystresovaná do jeho pěti let, zda se něco zlého nepřihodí, protože lékař jí řekl, že i když se dítě zdá být normální
„do pátého roku se s ním stane něco hrozného“.
Dítě se však vyvíjelo normálně a Tereziina víra v Boha zůstala silná. Dokonce i po dlouhé době byl její syn stále úplně „normální“, v některých oblastech dokonce nadnormální. Když mu například měřili IQ, měl 150 bodů.
V době, kdy Dianne Kleinová psala tento článek pro své čtenáře, bylo Terezii 38 let a byla interiérovou designérkou. Její devatenáctiletý syn, o kterém hovořila jako o jednom z Božích zázraků a také jako o
„nejduchovnějším člověku, jakého kdy potkala“, vstoupil právě do semináře, aby se stal katolickým knězem (tento příběh vyšel i v časopise The Human Life Review, Winter 1990, str. 89–91).
KOMENTÁŘ
Víra je věc tak zásadní, že bez ní nejsme schopni vidět nic. Výrok Johna Drydena, že
„rozum neviděl nic, dokud se neprobudila k životu víra“, potvrdilo a stále potvrzuje mnoho vynikajících vědců.
Například Norbert Wiener, „otec kybernetiky“. Svým kolegům vědcům vzkazuje, aby věřili, že vesmír je dílem Božím. Bůh do něj nevložil nerozluštitelný chaos, který nás jedině klame a mate, ale naopak jasně čitelný design.
„Když nám není jasné, zda konkrétní fenomén, který zkoumáme, je dílem Boha nebo Satana, jsou otřeseny samy kořeny naší víry... Věda je styl života, který může rozkvést, jen když člověk svobodně věří.“
Einstein zase mluví o nějaké „nadřízené myslící moci“, která se zjevuje v našem „nepochopitelném vesmíru“. Tento autor teorie relativity často svým čtenářům připomínal, že mystický řád, který je předmětem víry, má přednost před malým světem, který zkoumá věda:
„Nejkrásnější a nejhlubší emoce, jakou můžeme zažít, je mystický zážitek. Ten je jakoby rozsévačem každé skutečné vědy. Člověk, jemuž je tato emoce cizí, který už není schopen žasnout a ponořit se do bázně, je jako mrtvola.“
Potřebujeme víru, abychom mohli mít vědu; co je však ještě důležitější: potřebujeme víru, abychom věděli, kým jsme a kam jdeme. Potřebujeme víru, abychom mohli v celé šíři poznat, kam patříme. Říká se, že bez víry jsme jako vitráž ve tmě. Pro náš život je důležité, abychom – podobně jako vitráž (barevné okno) – přijímali světlo z vyššího zdroje, které, tak jako u vitráže, učiní její obrazy viditelnými a srozumitelnými a všemu dává smysl. Nač by vitráž byla, kdybychom se dívali zvenku dovnitř.
Dívat se ze správné strany
Ti, kdo nemají víru, jsou jakoby na nesprávné straně. Ne jako ti, kteří hledí zevnitř ven, ale naopak, hledí zvenčí dovnitř. A nic nevidí! Nechápou smysl. Chybí světlo, které by vitráži – našemu životu – dávalo smysl.
Nebo by se podobali člověku, který se dívá na oblohu druhou stranou dalekohledu.
Velmi elegantně to vyjádřil Nathanael Hawthorne:
„Křesťanská víra je jako velká katedrála s krásnými barevnými vitrážemi, které vyprojektoval Bůh. Když stojíš venku, nejsi schopen vidět žádnu slávu, ani si ji nedokážeš představit. Když se však postavíš dovnitř, každý jednotlivý paprsek ti odkryje harmonii nevyslovitelné nádhery.“
„Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme. “ říká autor listu Židům (Žid 11,1).
Je to právě víra, která dává člověku základní orientaci a identitu ve světě, který by mu jinak byl kompletně odcizený, ať již ve smyslu účelu nebo ve smyslu osobním. Víra je žebřík ke hvězdám. Víra velkých lidí není něco, co mají, vlastní. Naopak, ona vlastní člověka.
Víra nám dává nevyvratitelný důkaz, že naše bytí má cíl, že bychom neměli dovolit, aby nás udusily pomíjející vlny znechucení.
Víra je prostředkem proti strachu, přemáhá pochybnosti, zklidňuje úzkost, doplňuje rozum, inspiruje slib, uvolňuje energii a nabízí klid. Bez víry bychom nebyli schopni vydat se na velkou cestu za dobrodružstvím.
Síla života
Ve slovech Georgea Santanyana:
„Kolumbus našel svět a neměl mapu kromě té, kterou mu jeho víra nakreslila na obloze. Důvěra v nezničitelnou touhu duše, to byla celá jeho věda a jediné umění.“
Víra je pro Lva Tolstého „síla života“; pro Walta Whitmana „desinfekčním prostředkem duše“; pro Abrahama Lincolna důvěrou, která „z práva dělá moc“.
Nevěřící člověk je jako sirotek. Neví, komu patří, nezná rodiče, nikdo o něj nemá zájem. Žije s pocitem tísně a nihilismu.
Je třeba také umět rozlišovat: víra není ani pověrčivost ani lehkověrnost.
Pověrčivost znamená sednout si do tmy místo na slunce. Lehkověrnost znamená souhlasit s tím, co je nesmyslné nebo nemožné.
„Víra,“ jak říká Pascal v díle Myšlenky,
„říká něco, co smysly neříkají, netvrdí však opak toho, co ony vnímají; Je nad nimi, ne proti nim.“
To co jsme popsali shora, je víra v Boha. I když je velmi důležitá, sama nestačí. Takovou má i ďábel. I ten věří, že Bůh je. Přesto zůstává ďáblem. Existuje i vyšší stupeň víry a to víra Bohu. Věřit v tomto smyslu znamená „přijmout jako pravdu to, co nám někdo říká pro jeho hodnověrnost.“
Tato definice poukazuje na hodnověrnost svědka.
Jestliže ten, kdo nám něco tvrdí, je hodnověrný, tj. nikdy nás nepodvedl (nezklamal), pak věříme všemu, co nám řekne, bez ověřování . Jestli jej za hodnověrného nepokládáme, pak mu nevěříme, i kdyby mluvil pravdu.V tom smyslu s námi pracoval Ježíš: činil zázraky a další znamení, aby nás přesvědčil o své hodnověrnosti.
Ježíš nepřišel kvůli tomu, aby lidi uzdravoval či rozmnožoval chleby a sytil lidi. Přišel nás učit zásadním a přímo revolučním věcem pro život, kterým nebylo lehké uvěřit. Abychom měli odvahu uvěřit, konal zázraky, aby pro nás byl hodnověrný. Pak teprve mohl mluvit o věcech, které byly a jsou pro nás příliš dobré, než aby se jim dalo uvěřit jen tak: o Boží lásce, Božím království, o odpouštění... A žádal nás, abychom celý život vsadili na tato slova.
Věřit Bohu
Taková víra je však nakonec vztahem. Věřit v Boha není až tak těžké.
Těžší je věřit Bohu. Proto těžší, neboť taková víra je výsledkem zkušeností s Bohem. Dá se to porovnat s běžnými zkušenostmi, které máme s lidmi či věcmi. Například chceme-li se postavit na větev stromu, ověřujeme si, zda je dost pevná a udrží nás. Ověříme si to jednou a pak opět. Když tam budeme chodit opakovaně, už si větev prověřovat nebudeme. Pokládáme za zcela jisté, že je pevná, nezlomí se a my se nezraníme.
Ověřování větve se na základě zkušeností změnilo ve víru. Teolog John Fuellenbach píše v tomto smyslu o rozdílu mezi falešnou a pravou vírou. Falešná (nepravá) víra nás vždy zradí. Je však bohužel rozšířenější než pravá víra i mezi „věřícími“.
Mottem falešné víry je toto: Věř v Boha, jeho existenci, choď do kostela, dávej „do košíčku“(příspěvky). A buď si jistý, že se ti nikdy nic zlého nestane. Nikdy ti někdo blízký nezemře, nikdy neonemocníš smrtelnou nemocí, když se rozvodní řeka tak všechny, kteří se nemodlí, zatopí, jen tvůj dům zůstane v suchu.
Toto je samozřejmě absurdní, ale mnozí „věřící“ jsou o tom fakticky přesvědčeni. Když pak přijdou o blízkého člověka např. při havárii nebo když onemocní rakovinou, ztrácejí víru.
Falešná víra nás vždy zradí.Skutečná víra takto nefunguje.
Pravá víra má motto: Věř v Boha, modli se k němu, choď do kostela... Vytvářej si (navazuj) s Bohem vztah. Taková víra bude oporou. Může se stát, že těžce onemocníš nebo že tě voda vyplaví, ale buď si jist, že Bůh bude ve všem s tebou, přítomný ve tvém životě, pomůže ti nést tvůj kříž a to ne jen tak, aby tě to nezlomilo, ale abys dokonce i přes všechno vyrostl.
V tom smyslu je věřící člověk nezmar. Ví, že tento život je důležitý. Též ví, že život není vším, co má. Je tu věčnost.
Víra jako vztah
Kdosi jednou vyslovil názor, jaký je rozdíl mezi věřícím a nevěřícím. Vědět by to měli hlavně ti, kteří si myslí, že víra je újmou, že být věřícím znamená mít život ošizený o radosti...
Věřící a nevěřící, podle jeho názoru, kráčejí společně cestou života, užívají si a vychutnávají (s mírou a moudrostí) ty samé věci. Když pak nevěřící řekne: „Já už došel!“, věřící odpoví: „Já ještě pokračuji dál!“ A jde k věčnosti.
Bezpochyby věčnost osvětluje celý jeho život a všechna jeho rozhodnutí.Podívejme se na víru blíže ještě ve smyslu víra jako vztah, tj. ne v Boha, ale na víru Bohu. Co tu bude řečeno, může někomu posloužit jako návod nejen k růstu ve víře, ale i ke zpytování svědomí, jakou víru má.
Víra jako vztah je věcí vývoje, tak jako u jiných vztahů. Na jedné straně říkáme, že je Božím darem. Ten dar je však jako semínko, které je třeba zasadit a ošetřovat, aby rostlo. Snaha o pěstování semínka víry je náš úkol. V evangeliích čteme přirovnání: víra je jako hořčičné zrno. Pojďme se podívat, jaké etapy má její růst.
Růst člověka ve víře bychom mohli přirovnat k jeho růstu v duševní oblasti. Stejně jak v duševním vývoji člověka existuje dětství, adolescence a dospělost, tak je to i ve víře. Jediný rozdíl je v tom, že v duševní sféře je člověk dítětem a adolescentem jen v určitém věku.
Duševní vývoj se kryje s tělesným růstem. S vírou to je i jinak. Je možné být duševně a tělesně dospělým, dokonce starým, a přitom mít dětskou nebo adolescentní víru. Nebo ještě hůř: je možné být dokonce knězem a mít dětskou víru.
Tři stadia vývoje
Podívejme se jaké charakteristiky (znaky) mají tato tři stadia vývoje člověka nejdříve v oblasti duševní a pak i v oblasti víry.
Jevištěm, na kterém se odehrává dětství, je rodina. V rodině dostává dítě potravu, oblečení a službu. Druzí mu slouží (jej obsluhují, opatrují). Dítě vstřebává kulturu, hodnoty a důležitost starších, aniž by vědělo, že existují alternativy. Dětská víra dědí a přijímá krédo, znamení a projevy dominantní instituce, kde se člověk formuje. Člověk bez dotazů a pochybností automaticky přijímá dějiny, morální směrnice a formy modlitby – Církve.
Dítěti, dokud je malé, se v rodině posluhuje. Dětská víra člověka má sklon Boha používat a to tak, že náboženství takový člověk chápe jako něco ke službě jemu a ne Bohu. Často je vidět úsilí koupit si Boží přízeň skrze vyjednávání v modlitbě nebo skrze skutky oběti. Kupní cena je často reprezentována počtem odříkaných modliteb. Taková dětská víra má sklon vidět věci velmi jasně a stát na velmi jistém a bezpečném základě.
Taková víra nemá otázky ani pochybnosti. Dokonce lidé takové víry se pohoršují, když někdo s otázkami přijde. Připadá jim to nepatřičné.
Lidé dětské víry nedávají dotazy jen proto, že horizonty představ jejich víry nejdou příliš daleko, zvláště ne tam, kde je tma a otazníky.
Když však temnota anebo rozpaky přijdou, taková víra končí. Ztrácí se. Svého nositele zradí. Přesně tak jak je popsáno výše u charakteristiky víry falešné. Stává se to často, neboť tma, utrpení, otázky a trápení jsou součástí života.
Scénou, na které se odehrává adolescence, je hledání identity. „Kdo jsem?“ je otázka, která stojí za puberťákovými dotazy, rebeliemi a projevy nezávislosti. Adolescent získal schopnost uvažovat abstraktně a má potřebu věci porovnávat, to znamená, že vše co má, musí do sebe pasovat. Dá se to přirovnat k „jigsaw puzzle“, k obrázku, který se rozebere na malé kousky a který pak skládáme.
Dospělí, mezi nimiž adolescent žije, očekávají od něj příliš mnoho a příliš brzy, nebo před něj položí až moc kousků obrázku, které jen zkomplikují tu část, kterou si právě skládá. Rodina, ve které vyrůstá, ztrácí pro něj autoritu. Hlavně rodičovskou. Protože je obviní, že mu – jako dítěti – neřekli o jiných alternativách. Například je možné být nejen Slovákem (Čechem), ale i Francouzem, Němcem... Nejen katolíkem, ale i pravoslavným... Samozřejmě se dětem předkládají jasné věci a vyžaduje se od nich bez diskuse poslušnost. Kdyby se dětem říkalo všechno, byly by zbytečně zmatené.
Adolescent to ovšem začne vnímat jako zradu. Proto odmítá to, v čem byl formovaný i autoritu těch, kteří jej formovali. Začne klást otázky, mít pochybnosti a začne hledat sám. Na všechno vyžaduje odpovědi. Neumí žít s otázkami bez odpovědí. Víme však, jak si povíme při dospělosti, že na všechno nelze najít odpověď, prostě není. Adolescent to nepřijímá.Víra se dostává do adolescence tehdy, když člověk začíná sám hlouběji uvažovat nad tím, co zdědil a začne se snažit osobně to vlastnit.
Aby toho byl schopen, potřebuje poznat i alternativy k systému, ke kterému nebo ve kterém byl vychovávaný. Je možné, často i pravidelné, že člověk v tomto období se postaví proti tajemným způsobům Boží existence. Člověk na stupni adolescentní víry obyčejně odmítá tradiční formy modlitby. Boha chápe jako přítele a chce k němu tak přistupovat. Nebo, dost často, bude jeho modlitba čirým uvažováním nebo konverzací, kdy není jistý, zda hovoří s Bohem nebo jen sám se sebou.
Kdo jsem?
Slabou stránkou adolescentní víry je tendence nepřijímat, odmítat to, co člověk není schopen pochopit a odhodit to, co není možné osobně prožít nebo zažít. Silnou stránkou této víry je však upřímnost, čestnost, statečnost člověka a jeho snaha, aby to, v co věří, v sobě měl.
V tomto smyslu je adolescentní víra výš než dětská, ale není to ještě víra pravá.
Dětskou víru jsme si popsali jako jasnou a jistou. Adolescentní víra je jasná a nejistá. Jasná proto, že je omezená jen na to pochopitelné; nejistá proto, že člověk si je stále příliš nejistý Bohem, a tak má problém naplno vstoupit do tmy. Ví, že na mnoho otázek si odpověděl, na mnoho ne, proto si svou vírou není příliš jistý. Je to jako chůze po minovém poli.
Dospělost nastává tehdy, když člověk najde postačující odpověď na otázku: Kdo jsem? Až poté je schopen jít dál, směrem k náročnějšímu závazku: přijímat bližní a věnovat se jim. Tuto etapu Erikson nazývá intimitou.
Slovo intimita pochází z latiny a je složeninou slov in–timor, což znamená do–strachu, do–rizika. Člověk si nejdříve musí vybudovat vlastní identitu. Jen tak bude připraven jít dál a nabídnut se neznámému riziku vztahu a absolutní oddanosti.
Vstup do–rizika (intimity) hloubky manželské smlouvy vyžaduje věrnost: „ve štěstí i neštěstí, ve zdraví i nemoci...“ Dospělost předpokládá zralé vztahy. Jsou jako vyplutí na moře. Člověk ví, že nemůže zůstat doma za pecí. Vyjde tedy ven, nastoupí na loď, ačkoli ví, že si mořem a jeho vrtochy nemůže být jistý. Může se setkat se silnou bouří, se skálou na mělčině, může ztroskotat... Přece se nalodí. Se strachem, ale i s touhou.
Bude toho schopen jen tehdy, když bude vědět, kdo je on sám. Když to neví, bude žít ve strachu a cítit se ohrožen v každém vztahu. Bude si připadat jako kostka cukru v šálku čaje: když neví, kdo je, v druhém se rozpustí. Taková vidina ho nepotěší. Když však zná svou identitu, ví, kdo je, bude pro druhého ve vztahu darem, společným poutníkem, nabízeje se jemu (jí) zcela, aniž by měl dojem, že něco ztrácí.
Dospělá víra je taková, která již dorostla do tak pevné lásky k Bohu, že člověk je schopen vzdát se sebe sama jako středu všech svých činů a bez jakékoli rezervy nabídne Bohu sebe a své záležitosti ve rčení: „Buď vůle tvá.“
Tato víra, přestože stojí na pevné půdě, je krokem do tmy, protože člověk v této fázi už nečeká, že pochopí tajemství Boha. Bude mít mnoho otázek, najde i hodně odpovědí. Zároveň si uvědomí, že na mnohé otázky odpovědi neexistují, ale bude mu dobře i s otazníky, nejasnostmi, temnotami. Bude se cítit jako v náruči milujícího Boha, který je jeho bezpečím a jistotou. To dodá jeho životu nenahraditelný klid.
Tisíce problémů, ale ani jedna pochybnost
Dospělá víra by se dala charakterizovat jako pevná, ale nejasná či zastřená. Snad si vzpomeneme na výrok kardinála Johna Henryho Newmana, který konvertoval ke katolicismu.
Tázali se jej, zda měl nějaké problémy potom, co vstoupil do katolické církve. Odpověděl:
„Tisíce problémů, ale ani jednu pochybnost.“
To byla dospělá víra, pevná ale nejasná, zahalená tajemstvím. Byla to víra, kterou měl i apoštol Pavel:
„...vím, komu jsem uvěřil.” (2 Tim 1, 12).
Dospělá víra hledá především království Boží víc než cokoli, co se týká lidí (člověka samého). Bohu neklade podmínky, přijímá jej takového jaký je. Člověk s dospělou vírou ví, co vyjádřil mistr Eckhart:
„Používat (Využívat) Boha znamená zabít jej!“ Pro člověka s dospělou vírou je postačující odměnou, že sám Bohu slouží.
Tereza věřila, že Bůh stvořil jejího syna takového, jaký byl, s určitým záměrem a ona je tu, aby pomohla Boží záměr naplnit. A dokáže to jen tehdy, když se bude snažit k Bohu přimknout. Dala důkaz obou podob víry: věřila v Boha a věřila i Bohu. Věřila, že při snaze plnit jeho vůli, Bůh bude na cestě s ní. Věděla i to, že pro člověka není větší štěstí a klid než odevzdat se do Jeho vůle.
Jaké jsou tvé definice víry?
Líbí se ti dvě, které jsme tu poskytli (dali, napsali)? Pokládáš se za věřícího?
Je pro tebe víra ziskem nebo ztrátou?
Pokládáš víru za hendikep nebo za posilu?
Jak se snažíš ve víře růst? Snažíš se vůbec?
Ve kterém ze jmenovaných tří období se nacházíš?
Přeložila Sylva Bernardová
Zpracováno podle DeMarco, Donald. The Heart of Virtue: Lessons from Life and Literature Illustrating the Beauty and Value of Moral Character. San Francisco: Ignatius Press, 1996
Převzato z časopisu (a provedeny drobné úpravy textu)
RC MONITOR
ze dne 13. 10. 2019, str. 8 13, k dispozici ke stažení
zde.
