Představujeme 28 vlastností (ctností), kterými je budován dobrý lidský charakter, jak je přednášel pro mladé v Univerzitním pastoračním centru v Bratislavě P. Milan Bubák SVD.
Dobrými řečníky se nerodíme, stáváme se jimi. Krásnou ilustrací tohoto tvrzení je výrok Normana Cousinse, který se díky tvrdé práci na sobě stal jedním z nejvíce vynikajících přednášejících naší doby.
Když poprvé přednášel v Town Hall v New York City, která byla tehdy Mekkou všech řečníků, nijak zvlášť nezaujal. Přes dobrý obsah přednášky to za moc nestálo.
Po přednášce ho oslovil jistý Bennet Cerf, knižní vydavatel a náruživý sběratel vtipů, a poradil mu, aby šel na věc jinak. Hlavně mu doporučil, aby svou řeč okořenil trochou humoru.
„Začni vtipným příběhem,“poradil mu.
„Zvlášť dobré jsou příběhy, ve kterých vystupují nějaké celebrity. Nezažil jste něco v nedávné minulosti s někým slavným nebo známým?“
Cousins se zamyslel a na něco si vzpomněl. Nedávno se mu stalo, že měl řečnit. Měl však tak strašnou trému, že člověk, který seděl vedle něho v první řadě přednáškového sálu, mu během projevu jeho předřečníka řekl:
„Co se děje? Jste bledý jako stěna.“
Shodou okolností to byl jeden slavný generál americké armády Dwight David Eisenhower. Cousins se mu svěřil, že při pomyšlení na to, že má hovořit ke shromáždění tolika univerzitních špiček, oblečených do akademických talárů, má zimnici.
„Udělejte, co vždy dělám já,“ říká mu Eisenhower. Vždy, když se cítím před projevem ztrémovaný, použiji malý trik. Podívám se na lidi v přednáškovém sále a představím si je, jak přede mnou sedí v roztrhaných a vytahaných pyžamech.“
Oba říkáte to samé!
Bennetovi Cerfovi se Cousinsova historka zalíbila a poradil mu, aby ji použil na následující veřejné prezentaci. Že mu to určitě pomůže. Publikum se zasměje a vytvoří to příjemnou náladu. Napětí určitě pomine. Za dva týdny měl Cousins hovořit v St. Louis. A zařídil se, jak mu Cerf poradil: prozradil jim radu, kterou mu dal Eisenhower.
Příhodu pověděl... a ticho! Posluchači před ním měli kamenné tváře. Zbytek přednášky byl hrozný: jeden bolestivý porod s krvavým potem.
Po přednášce za ním přišel jeden muž. Zajímalo jej, zda to, co povídal o Eisenhowerovi je pravda. Cousins samozřejmě tvrdil, že ano. Vždyť ví, že si to nevymyslel.
„To je zvláštní,“ říká muž.
„Před týdnem zde v té samé místnosti měl přednášku jistý Bennet Cerf a tvrdil, že se to stalo jemu.“
Cousins byl otráven neférovostí Benneta Cerfa. Této trapnosti však nedovolil, aby jej znechutila, aby mu zabránila v používání humoru při následujících přednáškách. To mu nakonec pomohlo, že se užívání humoru postupně naučil a začal mít velké úspěchy.
Cerf mu dal dobrou radu, ač ne dobrý příklad. Stal se nejen sebevědomým a úspěšným řečníkem, ale i dychtivým studentem humoru.
Dvacet let byl redaktorem časopisu
Saturday Review, kde měl pevné místo zdravý humor, hlavně když šlo o představování osobností. Nesnášel například vymyšlené či scestné zprávy o významných lidech.
Humor v jeho časopise se však stal známým a váženým.
Cousins byl pevně přesvědčen, že veselost je nejen zdrojem řečnického úspěchu, ale že přispívá také k dobrému zdraví.
Aby tuto tezi dokázal, strávil hodně let výzkumem. Své závěry shrnuje v knize: Hlava nejdříve: Biologie naděje (Head First: The Biology of Hope). V knize je mnoho důkazů, jak je veselost schopná člověku pomoci překonat nemoc, a to dokonce velmi vážnou.
Smích může například uvolnit endorfiny, které se chovají jako bolest utišující prostředky, které přirozeně produkuje samo tělo. Jeho zásluhou lépe funguje i imunitní systém.
S jeho pomocí se pohybuje mnoho vnitřních orgánů, je pro ně jakýmsi „vnitřním joggingem“, jak to Cousins rád nazýval. Není snad jogging pro tělo (i ducha) vynikající věc?
Nejlepší lék
Kniha rovněž poukazuje na fakt, že smích redukuje „citlivost na neklid“ a zlepšuje pohled pacienta na život a utrpení. Výzkumníci Rod Martin a Herbert Lefcourt z Univerzity Waterloo objevili pozitivní vztah mezi humorem a lidskou schopností vyrovnávat se s osobními problémy a stresy.
Cousins je v dobré partě, když tvrdí, že humor přispívá ke zdraví a pohodě. Vždyť už Písmo nám tvrdí, že
„Radostné srdce hojí rány, kdežto ubitý duch vysušuje kosti.“ (Př 17,22).
„Vlož svou hlavu do veselosti a smíchu,“ poznamenává Shakespeare,
„které likvidují tisíce škod a prodlužují život.“
A časopis Reader ́s Digest mnoho let opakuje:
„Smích je nejlepším lékem.“
Dnes se neustále zvyšuje počet lékařů, zdravotníků, psychologů a pacientů, kteří používají veselí a smích ke zmírnění stresu, k uvolnění bolesti, ulehčení zotavení a všeobecně k dodání světla pro pohled člověka na život. Za to si Norman Cousins určitě zaslouží velkou úctu.
KOMENTÁŘ
Tomas C. Haliburton, humorista z Nova Scotia, který žil v 19. století, se vyjádřil o ctnosti humoru velmi duchaplně, moudře a opravdu dobře.
Říká:
„Nic se nevyrovná švandě? Já sám tento dar nemám, ale líbí se mi u jiných. Každý z nás potřebuje protizávaží, které by nám pomohlo vyrovnat nerovnováhu, kterou do našeho života přinášejí smutné vztahy. Bůh nám do srdce vložil slunečná místa; proč bychom je měli chránit před světlem?“
Tato „slunečná místa“ jasně říkají, že veselost je ctnost ustanovená Bohem, že je praktickým znamením Božího milosrdenství. Když ustrašenost je závaží, pak veselost je protiváha; jedno je gravitace (zemská tíže), druhé levitace (zdvihnutí ze země).
John Wolcot říká:
„Starost do naší rakve jeden hřebík zatluče, určitě; ale každé rozjaření, veselé, jeden hřebík z ní vytáhne.“
Mahatma Gandhi se dotkl nebezpečí, do kterého se dostal depresivní Hamlet, když napsal:
„Smysl pro humor je tyčí, která vyvažuje naše kroky, jak tak kráčíme po laně života.“
Kdybychom modifikovali Shakespeara, vyšlo by nám: Jak do zimy naší nespokojenosti přijde smích, promění se na slavné léto. Anebo jak poznamenává Victor Hugo:
„Smích je slunce, které snímá zimu (chlad) z tváře člověka (z lidské tváře).“
Mezi filosofy, kteří se ztotožňovali s veselostí, je nejvýraznější Democritos, řecký kosmopolita, který se narodil okolo roku 460 před Kristem. Zdůrazňování hodnoty dobrého humoru v etickém učení mu vyneslo titul „smějící se filosof “.
Celá řada světců se ztotožňovala s humorem. Například sv. Thomas Moore.
Erazmus se o něm vyjádřil:
„Od dětství byl tak požehnaný žertem, že by se mohlo zdát, že vtipkování bylo hlavním potěšením jeho života.“
V dospělosti
„jeho tvář odrážela jeho charakter: vyjadřovala milou a přátelskou veselost se špetkou potměšilosti.“
Podstata humoru
Dalšími jsou sv. Filip Neri a sv. Vavřinec, diakon. Sv. Filipovi papež nabídl kardinálský klobouk a s ním kardinálskou funkci jako ocenění jeho práce mezi chudými v Římě.
Sv. Filip nejdříve vzdoroval. Pak se však vyjádřil, ať jej (klobouk) přinesou, aspoň bude mít jeho kocour kde spát.
Sv. Vavřince odsoudili k trestu smrti upečením na roštu. Když rozsudek vykonávali, Vavřinec vtipkoval a poradil prý katům, aby ho už otočili na druhou stranu, protože na jedné je už prý upečený.
V čem spočívá podstata skutečného humoru? Známe totiž i humor, který ve skutečnosti humorem není.
Humor spočívá ve schopnosti člověka rozpoznat neshody života.
Encyklopedia Britanica definuje smysl pro humor takto:
„Je to vnitřní schopnost člověka dobrosrdečně uvažovat nad životními kontrasty a své uvažování (slušně) vyjádřit v řeči, literatuře nebo jinými formami umění.“
Boží humor
To je velmi dobrá definice. Když zkoumáme skutečný humor, zjistíme, že když jsme něco nazvali nebo nenazvali humorem – často proto, abychom to věděli – mělo to přesně tyto rysy: to, co se říkalo, poukázalo na nějaký životní rozpor. Vždyť co jiného jsou skuteční humoristé? Ne-li ti, co mají nos a oči, které rozeznávají skutečnou podstatu věcí a umí to vynést na světlo?
Skutečný humorista umí perfektně ukázat na hlouposti, které lidi dělají, ač se tváří moudře. Přesně tak funguje humor i v Písmu Svatém. Například v Žalmu 2 se popisují králové tohoto světa, kteří kují plány proti Pánovu Pomazanému, ale přitom zapomínají, že Bůh je vidí:
„Ten, jenž trůní v nebesích, se směje, Panovníkovi jsou k smíchu“ říká žalm (Ž 2,4).
Nevědí, že to, co dělají je hloupost.
Důvodem pro Boží humor je tu hloupost, rozpor v těch, kteří se smrtelně vážně snaží učinit většími, než ve skutečnosti jsou. Odmítají uznat, že jejich život zcela závisí na Bohu. K tomu, aby se mohli opřít proti své pýše, potřebují určitou dávku zdravého poznání sebe sama. Tu však nemají. Kdyby měli smysl pro humor, jak si povíme dále, tak by to dokázali.
Dalším místem je například Žalm 37:
„Proti spravedlivému strojí svévolník pikle, skřípe proti němu svými zuby. Je však Panovníkovi jen k smíchu, vždyť on vidí, že jeho den přijde.” (Ž 37,12-13)
Svůj život bereme někdy příliš vážně
Takových míst je v Písmu mnohem víc. Jedním z nejkrásnějších je v evangeliích podobenství o boháčovi, kterému pole dalo velkou úrodu, a on se rozhodl postavit si větší sýpky. Zapomněl však, že podstata jeho života je v něčem zcela jiném. Proto mu Pán říká:
„‚Blázne! Ještě této noci si vyžádají tvou duši, a čí bude to, co jsi nashromáždil?‘ “ (Lk 12,20).
Člověk, který má smysl pro humor, však nevidí rozpory jen u druhých, ale i ve vlastním životě. A možná hlavně v sobě. Takovou myšlenku nese i náš úvodní příběh o Cousinsovi.
Mnohokrát sebe a svůj život bereme tak vážně, že nám to působí závažné problémy. Důsledkem jsou úzkosti, deprese, konflikty. Neumíme se brát na lehkou váhu, vtipněji. Nepříjemným důsledkem je i to, že nikdy nedorosteme ani osobně ani profesionálně. Pěkným příkladem je studium cizího jazyka. Když se člověk učí cizí jazyk v cizí kultuře, je jasné, že vždy vypadá jako „blbeček“. Je to těžké hlavně pro člověka, který je starší, a dokonce již úspěšný a vážený.
Může se stát, když nebude schopný nechat si dělat ze sebe legraci, že bude říkat jen to, co ví, nebo nebude ochotný se mýlit, začne se vyhýbat lidem a nebude komunikovat. Výsledek: nic se nenaučí.
Při studiu všech věcí, nejen jazyka, musí člověk ukázat, že něco neví, že má limity. Proto se potřebuje učit. To může být i směšné. K tomu je třeba hodně pokory.
To nejhorší však není, když se neumíme uvolnit, protože věci dramatizujeme, ale když si začneme o sobě moc namlouvat a tak se staneme pyšnými a (dle nás) nedotknutelnými.
Uzdravující humor
To je případ člověka tak opojeného poctami, že zapomene na své základy, když získá funkci, titul nebo postavení. Říká to latinské přísloví: Honores mutant mores (pocty mění mravy). Pocty mnohé lidi deformují. Jejich nositelé se začnou chovat arogantně, domýšlivě, nepřístupně. Pro takového člověka může být právě humor hodně uzdravující.
Představme si člověka, který se chová velmi domýšlivě a je chorobně zahleděn do sebe. Rozhodne se, řekněme, že se ožení. Všechno chce mít připraveno na jedničku. Proto investuje do příprav hodně peněz i energie. Na všecko se musí myslet. Nic nečekaného se nesmí stát.
Dělá to proto, aby se ukázal. Aby dal najevo, že není jen tak někdo. Představme si nečekaný incident. Za zvuků fanfár kráčí se svou snoubenkou k oltáři a najednou uklouzne na banánové slupce, které si nevšiml, protože splynula s pestrým kobercem. On sebou praští v celé délce a na obličej (ksicht). A vážný škrobený dav se začne s chutí a od srdce smát.
Takový incident může mít víc následků. Pokud náš domýšlivec nemá smysl pro humor, začne se rozčilovat, urazí se a tvrdě půjde za tím, aby vyšetřil, kdo je zodpovědný, koho potrestá. Když má smysl pro humor, rozchechtá se i on a možná to bude i moment obnovy nebo dokonce obrácení, protože si uvědomí, nač se naparovat, vždyť jsme vlastně všichni stejní.
Autoři v tom smyslu rádi porovnávají čtyři latinská slova, která mají stejný kořen: humus (zem, půda), humanus (člověk), humora humilitas (pokora).
Vykládají to takto: člověk byl stvořený ze země. Na to by neměl nikdy zapomenout. Může mít velké ambice, zastávat vysoké posty, vykonávat důležité funkce. To je v pořádku. Neměl by však nikdy zapomenout na to důležité: že je stvořením, které udělal Bůh ze země a bude celý život na Bohu závislé. To není potupa, ale právě v tom je jeho sláva. Když na to zapomene, měla by mu pomoci pokora, kterou vyvolá humorná situace.
Pokora je základem smyslu pro humor. V humorné situaci si vysoce postavený člověk, který se cítí pokořený, neřekne:
„Opustím svou funkci, neboť nic nejsem.“ Spíše si řekne:
„Budu pokračovat v tom co dělám, ale chci žít v pravdě. Jsem jen obyčejný člověk jako každý jiný na světě...“
Musí to na něm zanechat úžasné následky. Aby to člověk dokázal, musí být zralý. Komik Woody Alen jednou řekl:
„Když děláš humor, uvědom si, že ne vždy sedíš za stolem se zralým člověkem.“
Jen zralý člověk se při humoru neurazí, ale naopak si začne dělat legraci: sám ze sebe. Nezralý se urazí. Proto humoristé byli často předmětem pronásledování domýšlivých a totalitárních politiků a režimů.
Nemůžeme mít totální kontrolu
Někteří odborníci tvrdí, že humor je narušením naší snahy o kontrolu situace. Je to vidět i na shora popsaném příběhu. Náš domýšlivec chtěl mít svou svatbu dokonale pod kontrolou. Kdyby se mu to podařilo, nic humorného by se nestalo. Ale banánová slupka všechno narušila. Stalo se něco nepředvídatelného, nedalo se tomu zabránit. Proto došlo k humorné situaci.
Zajisté proto je humor humorem: spontánní, nečekaný. Což jsme se nenasmáli a výborně nepobavili, právě když se stalo něco neočekávaného v situaci, která vypadala ve své struktuře velmi vážně? Někomu začne zvonit budík v tašce při promoční slavnosti, kocour vběhne do kostela při mši, někdo se v hovoru přeřekne a vysloví něco tak trapného, že by se raději do země propadl... A nám je veselo.
Neznamená to, že bychom měli zrušit nalinkované (dobře připravené) situace nebo nerespektovat vážnost určitých událostí. Z toho vyplývá, že v podobných chvílích máme možnost chápat své hranice (omezení). Také si uvědomujeme, že nemůžeme mít totální kontrolu nade vším. V životě jsou důležitější záležitosti.
Podívejme se na formy humoru: co je a co není humor? Ne vše, čemu se smějeme, je opravdu humor. Známe zhruba následující formy humoru: duchaplnost, satira, sarkasmus, ironie a parodie. Některá je jednoznačně humorem, některá nikdy humorem není, některé jím mohou a nemusí být. Záleží na okolnostech.
Duchaplnost (wit) je humor. Její podstatou je schopnost moudře, vhodně a spontánně zareagovat na stávající situaci či výrok. Když je urážlivá, není humorem (neboť podle definice je humor dobrosrdečný), je to sarkasmus.
Sarkasmus není humor, ač se mu lidé chechtají. Jeho účelem je urazit a zranit. Ironie také není humorem, protože stejně má úmysl člověka píchnout.
Používá se tak, že se řekne přesný opak toho, co se myslí a většinou se z tónu řeči pozná pravý význam:
„Ta tvoje přednáška zcela jistě vstoupí do dějin!“
Satira humorem je, protože obvykle velmi slušně poukazuje na hloupost: konkrétního člověka, lidí jako takových nebo i sebe sama. Satira může i evangelizovat.
Parodie humorem být může. Je to napodobování kohokoli, jeho stylu, myšlenek, chování apod. Parodie je nastaveným zrcadlem.
Mějme smysl pro humor!
Jak nám zní myšlenka, že bez smyslu pro humor nemůže být člověk křesťanem? Je pravdivá. Pohleďme jak.
Když se nám nikdo nesměje, znamená to, že nevybočujeme ze stereotypu (nevyčníváme z řady). Nestojíme za pozornost. Znamená to, že jsme konformní a dokonale zapadáme mezi většinu.
Křesťanství je však vždy něco nového. Mělo by být!
Ten, kdo začne vyčnívat, bude vždy centrem pozornosti. Někoho bude inspirovat, někoho rozčilovat.
Je známo, že vypořádat se s nepříjemnými lidmi účinně dokáže výsměch. Byl to případ Krista. Říkal věci, které byly pro jeho okolí tak revoluční a neobvyklé, že se lidé pohoršovali.
Odborníci i tak shodně říkají, že celkově příchod Krista a mnohé jeho řeči a činy byly pro jeho okolí absurdní, protože nesplňovaly očekávání. Byly narušením logiky: např. početí a narození Boha podivným způsobem z Panny, ve chlévě, dětství v chudobě Nazareta, řeči o tom jak mocní budou svrženi z trůnů a ponížení naopak povýšeni, jak nebude při modlitbě v chrámu odpuštěno spravedlivému farizeji, ale zhýralému celníkovi... a nakonec Ježíšova smrt na kříži, kterou sv. Pavel nazval bláznovstvím.
Celé křesťanství je v podstatě bláznovstvím, protože jeho požadavky jsou nelogické v porovnání s tím, co uznává svět. Proto skuteční následovníci Krista budou vždy pro smích.
Opilci se budou vysmívat střízlivým. Smilníci čistým. Zloději poctivým. Silní slabým, vlk beránkovi. Jenže – základní otázka v celých dějinách zní: Kdo je tu vlastně k smíchu?
Koneckonců směšný je ten, kdo všechnu svou naději vkládá do časných věcí a neumí se zaměřit na věci trvalé.
„Bloud si v srdci říká: „Bůh tu není.“ Všichni kazí, zohavují, na co sáhnou, nikdo nic dobrého neudělá. Hospodin na lidi pohlíží z nebe, chce vidět, má-li kdo rozum, dotazuje-li se po Boží vůli.“ (Ž 14,1–2)
Smát se sobě a své hlouposti
Jednoznačně by se křesťan (křesťané) nikdy neměl vysmívat hlupákům. Víc by mu mělo záležet na vlastní ochotě snášet třeba i výsměch, protože ví, že taková je cena moudrosti.
K tomu je však zapotřebí vypěstovat si smysl pro humor, schopnost nechat si ze sebe „střílet“ a
schopnost smát se sobě a své hlouposti, kterou je každý z nás čas od času obšťastněn. Hlavně je k tomu potřeba mít pokoru, tento největší dar Boží.
Jak jsi na tom s humorem ty?
Jak bereš sám sebe? Umíš se uvolnit? Necháš si ze sebe střílet?
Souhlasíš, že pokora je nejdůležitější složkou humoru? Že je potřebná, abychom humoru rozuměli, když nás humor pokoře také učí?
Kde jsou podle tebe hranice humoru a nehumoru?
Nejsi urážlivě „vtipný“?
Uznáváš, že humor je formou evangelizace? Že humoristé jsou pro každou společnost užiteční? Že nás humor drží při rozumu (životě)?
Co potřebuješ udělat, abys byl humornějším (veselejším) člověkem? Nebude to právě růst v pokoře?
Přeložila Sylva Bernardová
Zpracováno podle DeMarco, Donald. The Heart of Virtue: Lessons from Life and Literature Illustrating the Beauty and Value of Moral Character. San Francisco: Ignatius Press, 1996
Převzato z časopisu (a provedeny drobné úpravy textu)
RC MONITOR
ze dne 3. 11. 2019, str. 7 - 11, k dispozici ke stažení
zde.
