Evangelijní úryvek 6. neděle v mezidobí (cykl. A - Mt 5, 17 - 37) přináší další úryvek z Ježíšovy řeči na hoře. Matouš napsal své evangelium pro křesťany pocházejících ze židovství, které se opírá o zákonodárství dané Bohem skrze Mojžíše. Matouš však představuje Ježíše s autoritou větší než Mojžíšova.
Ježíš Kristus nechtěl zopakovat Desatero ani přidat nějaký komentář. Zve své následovníky jít za "literu", porozumět duchu Božích slov a napodobovat nebeského Otce: "
Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec." (Mt 5, 48) Kristus nás vybízí, abychom radikálně přehodnotili způsob, jakým přikázání přijímáme a přenášíme do našeho každodenního života, ba dokonce jak chápeme náboženství. Pokud se stále ptáme, jak máme zachovávat Boží přikázání, odpovědí je samotný Pán Ježíš - ve všem hledejme nejdříve a vždy Otcovu vůli.
Ne zrušit, ale naplnit
Každý Ježíšův argument je uvedený výrokem: "
Slyšeli jste, že bylo řečeno." Ježíš nejprve cituje verše, které se dotýkají Desatera nebo legislativy, kterou izraelský národ dostal od Boha prostřednictvím Mojžíše na hoře Sinaj. Avšak potom dodává slova: "
ale já vám říkám". Kristus mluví s absolutní pravomocí, která je větší než pravomoc jakékoliv postavy před ním v dějinách Izraele, dokonce větší než Mojžíšova. Je to pravomoc Božího Syna. Nejde o protiklad s přikázáními, vždyť hned v úvodu říká: "
Nemyslete si, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem je zrušit, ale naplnit." (Mt 5, 17). Přikázání Desatera zůstávají v platnosti.
Ježíšovi učedníci se nemohou spokojit s minimalistickým požadavkem, co se nemá dělat. Jak jsme slyšeli minulou neděli, jsme povoláni být "světlem světa" a "solí země".
Snaha následovat Krista znamená usilovat se o víc, než je jen předepsané, neboť důvodem nemá být strach z porušení, ale láska k Bohu a k bližnímu.
Kristova slova "
nepřišel jsem je zrušit, ale naplnit" mají vážný důsledek pro interpretaci Písma. Pokud čteme starozákonní texty, máme to dělat ve světle Ježíšova poselství. Pro křesťany má být osoba a nauka Božího Syna "brýlemi", se kterými vždy budeme nahlížet na Starý zákon s vědomím, že Kristus je jejich naplněním. Výstižně to vyjádřil už svatý Augustin: "
Nový zákon je skrytý ve Starém a Starý zákon je zjeven v Novém."
Jádro poselství
"
Pokud vaše spravedlnost nebude větší než spravedlnost zákoníků a farizeů, nevejdete do nebeského království." (Mt 5, 20) Téma spravedlnosti je klíčový pro Matouše. V úvodu evangelia se o Josefovi říká, že "
byl člověk spravedlivý." (Mt 1, 19) První větou, kterou Ježíš vysloví v Matoušově evangeliu, je odpověď Janu Křtiteli: "
Nech tak nymí, neboť je třeba, abychom protože se patří, abychom zcela splnili Boží vůli." (Mt 3, 15) Boží Syn mezi jinými prohlašuje za blahoslavené ty, kteří jsou pronásledováni pro spravedlnost (srov. Mt 5, 10). Při soudním procesu s Ježíšem Pilátova manželka napomíná manžela: "
Neměj nic s tím spravedlivým." (Mt 27, 19) V židovství spravedlnost spočívala v důsledném zachovávání příkazů a zákazů, jak se o to usilovali farizeové. Pán Ježíš však ukazuje, že to všechno nestačí, pokud člověk chce vejít do nebeského království. Následující příklady interpretace některých přikázání ze strany Krista podávají vysvětlení.
Nezabiješ
"
Slyšeli jste, že otcům bylo řečeno: "Nezabiješ". Kdo by tedy zabil, půjde před soud."(Mt 5,21) Ježíš ukazuje, že smysl příkazu je širší. Nemůžeme zůstat pouze u vnějších projevů. Druhého člověka můžeme "zabíjet" už v našem nitru svými myšlenkami, v přeneseném významu říkáme, že je možné "vraždit" i pohledem. Mít v srdci hněv znamená přát druhému neštěstí. Pán Ježíš poukazuje, že spravedlnost pro nebeské království se rodí v srdci člověka, tzn. tam, kam druhý člověk nevidí a zákon nepostihuje, ale ví o tom jedině Bůh.
Na potřebu hledat všechny způsoby na pokojné urovnání konfliktů poukazuje Pán Ježíš příkladem z jeruzalémské liturgie: "
Když tedy přinášíš dar na oltář a tam si vzpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech svůj dar před oltářem a jdi se nejprve smířit se svým bratrem; až potom přijď a obětuj svůj dar." (Mt 5, 24 - 25) Představme si situaci, že nějaký člověk z Galileje, která je vzdálena cca 150 km od Jeruzaléma, přišel po přibližně sedmi dnech putování konečně do Svatého města, aby v chrámu přinesl oběť. Před jeruzalémským oltářem nikdo neví, že ne on, ale jeho bratr, má něco proti němu. Kristus mu říká, aby podnikl dlouhou cestu zpět a udělal vše pro smíření se svým bratrem.
Evangelium je konkrétní prožívání vztahu k bližnímu uprostřed společenství. Nejde o vykonávání kultu, který bude odtržen od každodenního života. To znamená usilovat o větší spravedlnost. Slova Pána Ježíše jsou napomenutím i pro liturgické společenství v našich kostelích.
Nezcizoložíš
"
Slyšeli jste, že bylo řečeno: "Nezcizoložíš!" " (Mt 5, 27). I v tomto případě Ježíš klade důraz na nitro člověka. Nemluví o běžném pohledu, ale o postoji, který se rodí v srdci člověka. Před Bohem je důležité smýšlení. Vnějšek a vnitřek se mají shodovat. To znamená uskutečňovat spravedlnost, která otevírá brány nebeského království. K tomu Pán připojuje i zákon o propuštění manželky: "
Dále bylo řečeno: »Kdo propustí svou manželku, ať jí dá rozlukový list!«". Tento příkaz není v Desateru, ale v knize Deuteronomium (Dt 24). V tomto případě Ježíš zužuje možnosti propuštění manželky na rozdíl od zákoníků, kteří dali zákonu široký výklad. V Matoušově evangeliu se ohraničuje na jediný případ - "pornéia", které slovenský text překládá jako "smilstvo"; český "smilstvo" (Mt 5, 32). Jsou nejasnosti o významu tohoto pojmu. Někteří se domnívají, že šlo o nevhodné sexuální chování. Další na základě textu z Lv 18, 6 - 8 říkají, že šlo o nedovolené manželské svazky mezi příbuznými. Jiní tímto výrazem chápou jakýkoli sexuální skutek proti zákonu (cizoložství, incest ... srov. Dt 22, 13). K otázce propuštění manželky se Matoušovo evangelium vrátí ještě jednou v Mt 19, 1. Cílem Ježíšových slov je zaručit stabilitu instituce manželství a rodiny, která nebude jen formální, ale skutečná.
Nebudeš křivě přísahat
"
A slyšeli jste, že bylo řečeno předkům: »Nebudeš křivě přísahat, ale splníš, co si Pánu přísahal.«" (Mt 5, 33) Nejde o jeden konkrétní příkaz v textech Starého zákona, ale o spojení vícerých. V Desateru je uveden jiný příkaz: "
Nevezmeš jméno Hospodina, svého Boha, nadarmo, neboť Pán nenechá bez trestu toho, kdo bude brát jeho jméno nadarmo." (Dt 5, 11) U některých vážných rozhodnutích se používala přísaha, přičemž za svědka se volala nejvyšší autorita - Bůh. Známe to ze soudních procesů nebo u závazků a přebírání úřadů, u kterých se vyžaduje přísaha. Přísaha se chápe jako určité uctívání Boha. Proto křivá přísaha je velmi vážným zneužitím samotného Boha. Pán Ježíš přechází od negativní formulace "nebudeš křivě přísahat" ještě k náročnému pozitivnímu požadavku: "
vůbec nepřísahejte".
Máme být lidmi důvěry, lidmi, kteří si stojí za slovem: naše ano, ať je ano; ne ať je ne. Dnes, bohužel, žádné slovo, slib, nebo dohoda neplatí. Když někdo vysloví "ano", znamená to i "možná", "nevím", "ne".
Chybí nám upřímnost a důvěryhodnost. Proto je fungování vztahů ve společnosti od těch rodinných až po pracovní v rozvratu. Jméno "křesťan" pochází od jména
"Kristus". Podle tohoto jména bychom tedy měli i jednat. Udělali jsme všechno proto, abychom jako Ježíšovi učedníci byli lidmi důvěry i bez přísahy?
P. Prof. František Trstenský
Převzato z
www.postoj.sk,
článek ze 14. 2. 2020 naleznete
zde
